Když jsem se dočetl, že se vláda chystá vydat dluhopisy, pochopil jsem, že právě vypukla poslední fáze toho, co někteří politici stále častěji nazývají privatizací státu.
Že tu po malé a velké privatizaci něco takového už probíhá, muselo být jasné každému, komu neunikly zprávy o tzv. velrybaření hlasů. Bylo by také s podivem, kdyby česká duše, která má privatizace zažité v malém coby rozkrádání pytlů cementu už z totality, ponechala ležet ladem stát, když už vše ostatní bylo zprivatizováno. Zvlášť když jen málo států je k privatizaci tak ideálních jako ten náš. Nevelká rozloha, nemnoho obyvatel, člensky nepočetné politické strany, stav zákonnosti prožrán červotočem jak kostelní oltář. Stačí mít pár přebytečných milionů (dokonce není řeč ani o miliardách!), nakoupit si za guláš a za pivo hlasy, které vás vystřelí nahoru, spojit se s těmi, kteří skrze zdarma udělované vysokoškolské diplomy a doktoráty ovládají policii, státní zastupitelství i soudy, zapojit do akce bývalé agenty z tajných služeb, aby vymysleli nejlepší plán, jak využít kostlivce, které stejně kdekomu z konkurence chrastí ve skříni -a stát je můj. Je sice zadlužen na generace, technologie státní správy pracuje klopýtavě, ale to nového majitele nemusí příliš zajímat. Důležité jsou miliardové dotace, které do státu tečou zvenčí - a miliardové státní zakázky, které zadává. Toť zaručená prosperita.
Vzhledem k tomu, že už sotva najdete na politické scéně někoho, kdo by stát chápal jinak, smířil jsem se s tím, že postup, který popisuji výše, už dávno začal. Čistší a upřímnější by samozřejmě bylo vyhlásit tohle všechno otevřeně a nabídnout stát v přímé dražbě. Samotná privatizace by se alespoň přiblížila svým předchůdkyním. Přinejmenším v tom, že ten, kdo si koupil zadluženou pekárnu ve špatném stavu, musel nejdřív investovat, aby ji vůbec mohl začít provozovat. A nabídl snad někdo, že zaplatí třeba jen státní dluh?
Až rozhodnutí o státních dluhopisech mě ale opravdu zneklidnilo. Zatímco předtím byl počet soupeřů o privatizaci státu jasný a přehledný, teď hrozí, že stát může získat kdokoli. Taky už přece víme, jak to u nás chodí s dluhopisy v malém. Zadlužíte se zdánlivě bezpečně - a hned se najde někdo, kdo vaše dluhy začne potichu vykupovat od ostatních věřitelů a šít na vás nějakou boudu. Tu vám pošle zanedbatelnou pohledávku, ale zároveň podplatí sekretářku, aby ji jako ztratila, tu přeprodá váš dluh přes bílého koně někomu třetímu, takže přestanete být účastníkem jakéhokoli řízení, které se proti vám spustí. Být jakkoli zadlužen je dnes prostě smrtelně nebezpečné. Věčně musíte poslouchat zvonek od dveří s úzkostným strachem, že to je exekutor. Že vám - než stihnete zaprotestovat - olepí Hradčany, dé jedničku i ruzyňské letiště patřičnými nálepkami a prodá za setinu ceny kamsi na Ukrajinu, do Ruska anebo jen do vysočanské sportovní haly. A pracně nakupované volební hlasy skončí tam, kde zbytky guláše...
Mírným optimismem mě naplnila jen předvánoční žádost ministerstva financí, abychom posílali peněžní dary místo Fondu ohrožených dětí nebo Lékařům bez hranic právě státu. Třeba se podaří investovat do státu sbírkou - a nás, občany, si někdo bude moci koupit regulérně. Jako na trhu s otroky.
