Když se Hana Hanušová v polovině šedesátých let hlásila na gymnázium s výukou španělštiny, ředitel základní školy si ťukal na čelo. „Ona si snad myslí, že pojede někam do Venezuely!“ utrousil. Nakonec se podívala nejen do Venezuely, ale i do Chile a Argentiny. Trvalo to o něco déle, ale zato tam našla svoji životní lásku. Co na tom, že jí bylo „už“ přes padesát.
Právě se vzpamatovávala z těžké nemoci a rozvodu, když potkala dávnou známou. Chystala se na cestu do Buenos Aires, učit krajany češtinu. „Vždyť ty jsi češtinářka, španělsky umíš, tak se taky přihlas na konkurz,“ nadhodila známá, když se jí Hana svěřila se svými trably. „A tak jsem si řekla, že to zkusím. Děti už měly svůj život, takže mě tu nic nedrželo,“ vzpomíná Hana.
Na konkurzu si sice připadala trochu nepatřičně – kromě ní byli všichni uchazeči kolem dvacítky, ke svému vlastnímu údivu ale prošla. Řekla si, že odjezdem nemá co ztratit, a do měsíce byla v Argentině.
Nový vztah? Ani náhodou!
Neměla tušení, do čeho jde, ale jedním si byla jistá. Nehodlala v nové zemi hledat dalšího životního partnera. Jenže člověk míní – a pánbůh mění. O nápadníky neměla v Argentině nouzi.
„Považovali mě za zjevení z Evropy – asi jako kdyby se černošská modelka ocitla ve Švédsku. Prostě exotika,“ usmívá se. Mladí i staří žáci ji zvali na večeře a do rodiny, leckdy pod průhlednými záminkami, že jejich babička – původem Češka – moc touží promluvit si česky. Zpočátku je zdatně odháněla, protože si nechtěla vysloužit pověst učitelky, která přijela shánět chlapy. Není to totiž tak dávno, kdy musely ženy ve školství v Latinské Americe dodržovat celibát a jejich morálka je tam dodnes pod veřejným drobnohledem. Učitelkám se také běžně říká „slečno“.
Právě vycházela z univerzity, když se spustil tropický déšť. Naštěstí přibrzdilo u chodníku auto, které řídil starší bratr jedné z žákyň. „Na první pohled mě nijak nezaujal. Vždycky mě přitahovali spíš menší muži – a Carlos je vysoký, statný. Byla jsem jen ráda, že mě odveze na autobus a nezmoknu.“
Brzy ho potkala na hodině češtiny. Dozvěděla se, že učí na vedlejší technologické fakultě a že jeho rodiče přicestovali do Argentiny ve 30. letech minulého století ze Slovácka. Zpočátku mluvili doma pouze česky, později ale přesedlali na španělštinu. Země jeho předků ho přesto lákala natolik, že v šedesátých letech studoval a pracoval v Československu. „Hned mi došlo, že má o mě nepedagogický zájem, ale nijak jsem ho nepovzbuzovala.“
Byla nejspíš tak důsledná, že Carlos ztratil odvahu se nepřístupné učitelce přiblížit. Pak zadala žákům gramatické cvičení na vztažná zájmena. Sestavila ho rafinovaně – skrývalo nejen gramatické chytáky, ale i příběh o muži a ženě, kteří v sobě našli zalíbení.
„Všichni analyzovali a rozebírali gramatiku, jen on se dovtípil. Když mě po téhle hodině vezl domů, nezastavil před mým činžákem, ale zavedl mě rovnou do svého domu. Přiznal se, že jsem se mu líbila na první pohled. A aby zlomil moji nepřístupnost, použil prý i nějaké kouzlo. Kdoví… Náš vztah začal gramatikou a trvá dodnes,“ vypráví Hana.
Trochu jiní machové Ani to, že Carlos je o dvanáct let starší, pro ni nehrálo roli. „Je mu sedmdesát, ale svojí činorodostí by strčil do kapsy leckoho podstatně mladšího. Učí na vysoké škole a zároveň je ředitelem strojírenského závodu, hraje golf a cestuje,“ popisuje Hana muže, s nímž nakonec zůstala v Argentině. A jak je to s pověstným latinskoamerickým machismem?
„Ano, jsou to machisté, ale je to trochu jinak, než by si člověk na první pohled myslel. Ženy sice muže poslouchají, ale také jim skrytě vládnou a těší se jejich úctě. Správný pán domu ví, že se musí umět postarat o ženu a děti, podle nich je k tomu od přírody stvořen. Což ovšem neznamená, že zdejší pánové nemají milenky (o něž se obvykle také pečlivě starají), nehrají karty nebo nezpronevěří prachy. Ale tvor, který se nedokáže postarat o manželku a děti, tu není respektován. Pro zdejší muže je proto strašně těžké, když musejí žít z peněz manželky.“
Na dobu, kdy se doma v Čechách starala o dvě děti, snažila se udržet si odbornou úroveň ve vyčerpávajícím zaměstnání a čekala, až se manžel vrátí od některé z milenek, dnes vzpomíná s nadhledem. Do „ctihodné argentinské báby“, která dokáže být parádivá i koketní, a přitom umí s muži mávat, má prý ale pořád ještě daleko.
„Pořád jsem ženská ze socialismu, která si všechno dělala sama. Je pro mě problém být paní domu, poroučet posluhovačce, což je tam naprosto běžná záležitost. Žena v Latinské Americe není neplacená služka a některých prací v domácnosti se zúčastňují i muži,“ pochvaluje si Hana. „Výhradně mužskou záležitostí bývá v rodinách například oblíbené grilování. Carlos je vůbec lepší kuchař než já – jediné, v čem mě nepřekoná, jsou české knedlíky.“
Španělsky mluví Hana velmi dobře, a nemá proto žádný problém dorozumět se s nevlastními dcerami, vnuky nebo sousedy. S Carlosem mluví ale většinou česky. Občas sice jeden nebo druhý jemné jazykové nuance nepochopí, ale jak se zdá, ani jednomu z nich to příliš nevadí.
Hana s úsměvem vzpomíná, jak si po rozvodu svatosvatě slibovala, že jestli se kdy vdá, tak jedině pro peníze. „A zase by to bylo z lásky, jako poprvé. Rozdíl není v citu, ale v životních podmínkách. V prvním manželství jsme měli spoustu starostí s prostou obživou a s nestádní výchovou dětí. V tomto vztahu je už máme oba vychované. Kupodivu dost podobně, dokonce moje i Carlosovy děti chodily shodně do německých škol, takže naše dcery spolu mohou mluvit německy. Synové dávají přednost angličtině.“
Zatímco její děti přijaly nový vztah své matky rozpačitě, Carlosovy dcery neměly se situací vůbec žádný problém. „Snad to souvisí s tím, že v Latinské Americe děti uznávají svého otce jako patriarchu. A většinou nečekají od rodičů a prarodičů ani finanční pomoc, ani pravidelné hlídání vnoučat.“
Jednou z věcí, která Hanu na Carlosovi upoutala, byl právě jeho vztah k vnukům. Když přijde na návštěvu tříletá Malenka a marně se snaží přelézt křeslo, česká babička by jí už dávno přispěchala na pomoc, zatímco argentinský dědeček jen utrousí: „Musíš se snažit, uvidíš, že to přelezeš.“ Nakonec přeleze a je na sebe pyšná.
Pokračování na straně II
Láska jako z telenovely
Dokončení ze strany I
Pochybnosti má Hana snad jedině kvůli dětem. Vidět je jen jednou za rok jí připadá málo. „Neužila jsem si totiž ani jejich dětství. Manžel byl věčně mimo dům a já s nimi sama na sídlišti nebo v běhu z práce do školky a jeslí, od pračky ke sporáku.“ Začalo se jí stýskat i po vnučce, která se narodila synovi. Sehnala si proto na čas práci ve španělské Granadě, odkud je domů přece jen blíž. „Na důchod se ale přestěhuju za Carlosem. Nemáme času nazbyt. Vždyť mně bude šedesát a jemu sedmdesát dva,“ dodává.
Při rozhodování, kde strávit stáří, Hance pomohla argentinská přítelkyně, psycholožka Olga Mercedes Dietrichsteinová. Kněžnu, jejíž rodina kdysi žila na zámku v Mikulově, učila Hanka v Buenos Aires zapomenutou češtinu. Olga jí bez zbytečných oklik řekla: „Víš, někdy je partner na stáří důležitější než vlastní rodina. Děti už mají svůj život, a ty si žij ten, který ti osud nabídl.“
Hanka chce začít učit na katedře slovanských jazyků v Buenos Aires, ale každý rok si na dva tři měsíce odskočí do Česka. „O tom, že by šel Carlos se mnou do Čech, jsem vůbec neuvažovala. Na to má příliš argentinskou výchovu. Muži tam sice chodí do důchodu v pětašedesáti, ale znám snad jen jednoho, který to udělal. Nejde o peníze, ale o pocit užitečnosti. Zatímco doma může Carlos pracovat třeba do smrti, tady by musel žít jako penzista.“
Hanka přiznává, že jí Carlos svojí spolehlivostí a pocitem bezpečí, který jí dává, připomíná jejího otce a někdejšího tchána. „V prvním manželství jsem nic takového neznala, muž byl zaměřený na sebe a svoji kariéru. Nikdy jsem nevěděla, jestli za měsíc neodejde za svou milenkou nebo si nenajde další k té, co právě má,“ vzpomíná Hana.
Také její nynější partner by prý měl spoustu příležitostí najít si mladší a hezčí ženu. Podobná dobrodružství ho ale nelákají. Od známosti s Hankou ho neodradilo ani to, že překonala rakovinu, která se může vrátit. Má s ní totiž sám zkušenosti – zemřela na ni jeho první žena. Když na Hanku někdy padne pesimistická nálada a začne ho strašit, že ji nemoc může připravit třeba o prso, jen utrousí: „Vždyť máš tolik jiných hezkých věcí!“ Čeština, sex, ryby, stáří Občas ale i přes veškerou toleranci oba narazí na drobné rozpory. „V Argentině každý patří do určité společenské vrstvy a podle toho se musí chovat. Carlos by třeba jako učitel na vysoké škole nikdy nejezdil veřejnou dopravou. Nedokáže pochopit, proč už jsem si dávno neudělala řidičák, nebo alespoň nejezdím taxíkem. Nechápe, že je to pro ženu, která vyrostla za socialismu, hříšný luxus. Jinak je ale náš vztah celkem klidný a stojí na čtyřech spolehlivých pilířích. Tím prvním je čeština, jejímž prostřednictvím se Carlos vrací do dětství. Druhým sex – pořád nám to spolu jde. Třetím jídlo – oba milujeme ryby a Carlos je umí skvěle připravovat – a posledním stáří – máme za sebou naplněné a poctivě prožité životy, vyprávíme si o nich a dáváme je do společné pokladnice na zlé doby.“
Zatímco v prvním manželství Hana dobrovolně přijala roli té hloupější, v druhém partnerství Carlos nic takového nepožaduje a podporuje ji ve všem, co dělá. Získala prý tak velkou dávku sebevědomí, že si dokonce nedávno troufla vydat v Česku knihu.
A kdo ví, možná si jednou udělá i ten řidičák...
Latinskoameričtí muži jsou sice machisté a ženy je poslouchají, ale skrytě mužům vládnou a těší se jejich úctě
