Význam Českého slavíka se dá shrnout v jediné soutěžní otázce deníku Blesk čtenářům: Kolikátého slavíka si letos může odnést Karel Gott? O víc tu neběží. Není třeba být uštěpačný na adresu Heleny Vondráčkové, Divokýho Billa nebo Petra Koláře coby smetánky české pop music. Byli osloveni, a tak přijdou zazpívat či spíš ukázat se. Víc se od Českého slavíka nedá čekat. Je to zábavný pořad na Nově a jako takový uspokojuje poptávku, kterou televize nejprve vzbudí. A je hloupé kazit zábavu těm, kdo si takhle krátí dlouhou chvíli.
Jako zavedená anketa však mají i ti současní slavíci jistou váhu v domácím veřejném prostoru. Ukazují, co je u nás přijatelné, normální, dostatečné. V tom směru je například vítězství mdlého Josefa Vágnera jako slavičího objevu roku pravým šílenstvím. Vždyť slavíci pomáhají nastavit laťku. Že tato laťka u nás leží pohozená stranou skutečného hudebního dění, ukázaly nominace na Grammy, nejvýznamnější hudební ceny vůbec. Není divu, že první nominace pro českou populární hudbu na Grammy připadla Markétě Irglové, která si s tuzemskou pop music tohoto druhu nikdy nezadala. Z tohoto úhlu je zřejmé, že brát „slavíky“ jako seriózní hudební anketu nejde. Zpěvačky, jako je Irglová, si lze představit skutečně těžko vedle „objevů roku“, jejichž jediným nadáním je slavný rodič.
