Když bylo Abrahamu Flexnerovi přes šedesát, s magisterským titulem z Harvardu a ověnčen věhlasem za fundamentální reorganizaci americké výchovy lékařů se vrátil k základům: co s americkou vědou? Tehdy – roku 1928 – pronesl na Princetonské univerzitě podivný projev. Nazval jej „The Usefulness of Useless Knowledge“ neboli „Užitečnost neužitečných znalostí“.
Nestává se často, ani v Americe, že by jeden projev jednoho člověka během jedné hodiny natolik pozměnil běh věcí.
Nic nemůže být blíže nebi Flexnerův projev upoutal lidi z osmimilionové nadace Louise B. Bambergra a roku 1930 byl založen v Princetonu Institute for Advanced Studies, tedy Ústav pro pokročilá studia. Dnes je jich více. Místa, kde by přední vědci byli zbaveni všech jiných povinností, aby se mohli věnovat své vědě a jen jí, a především vědě základní. Flexner tehdy řekl, že skutečně velké objevy – a nakonec nejprospěšnější dílo – udělali ti, kdo byli hnáni nikoliv touhou po prospěšnosti, ale přáním vědět.
Flexner sám řediteloval ústavu až do penze roku 1939. Ve Flexnerově ústavu se objevil Kurt Gödel, excentrický matematik dodnes slavený za své Gödelovy teorémy neúplnosti. Nebo John von Neumann, opět matematik, na základě jehož práce vznikl původní model počítače. A ovšem matematik Albert Einstein. Pravil prý Einstein, když se rozhlédl po princetonském ústavu: „Nic nemůže být blíže nebi.“ Přišli další a dosud přicházejí.
Oč vlastně tehdy šlo? Abych posunul celou věc k dnešku, obracím se k jednomu z následovníků Abrahama Flexnera v roli ředitele princetonského ústavu, Phillipu A. Griffithsovi. Doktor Griffiths, sám vynikající matematik, pronesl v Praze v prosinci 1991, v Centru pro teoretická studia při Univerzitě Karlově, projev hodný svého předchůdce: „The Usefulness of Useless Knowledge – Revisited“.
Doktor Griffiths to vyjádřil velmi prostě. Výzkum, řekl, je živým procesem života, od zrodu myšlenky až k jejímu vyzrání. Aplikovaný výzkum se týká třeba proudění vzduchu kolem křídel letadla, abychom lépe rozuměli turbulenci. Základní výzkum jsou daleko dřívější výpočty Naviera Stokese, které vyčíslují proudění. Ale to vše by nešlo, kdyby nebylo fundamentálního výzkumu sira Isaaca Newtona o několik staletí dříve: integrálního a diferenciálního počtu. Strom roste, má kořeny i korunu.
Ne, Roentgen si hrál!
Ponechejme rozlišení doktora Griffithse bokem a soustřeďme se jen na výzkum základní a cílený. Dnes oslavujeme Guglielma Marconiho jako vynálezce bezdrátového telegrafu (1895). Marconi ovšem pouze pokračoval na objevu Jamese C. Maxwella z roku 1865 o přenosu elektromagnetických vln a na jeho vylepšení Heinrichem Hertzem z roku 1888.
Když Howard Florey a Ernest Chain začali v třicátých letech v Oxfordu systematicky studovat antibakteriální procesy, a v Oxfordu bylo pavučin habaděj, chtěli jim jen lépe rozumět. Sloužit lidem je ani nenapadlo – a o deset let později vznikl penicilin. Wilhelm C. Roentgen si před více než sto lety hrál s katodovým zářením, střílel s tím do všeho možného a udivovalo ho, že v jednom případě se paprsky chovají neobyčejně. Vysvětlení neměl, nazval je zatím paprsky X. Vznikl rentgen.
Enricu Fermimu nepřišla na mysl atomová energie, když začal roku 1934 bombardovat jádra prvků proudem neutronů, a byl překvapen, jak divně reaguje uran. O tři roky později Otto Frisch a Lisa Meitnerová zjistili, také jenom tak, že atom uranu by bylo možno rozbít – a nastal atomový věk. Na začátku byl vždy základní výzkum. Ostatní následuje.
Dnes je jiný věk. Ani tehdy, a tím méně dnes, se věda nedělá na koleně. I tehdy, a ještě více dnes, je věda většinou týmová práce desítek i více lidí. Kousek po kousku, i stovky kousků zmařených a odsunutých, a obojího je třeba, aby strom vědy rostl. Už není Edisonů: dej mi vlákno a dej mi jich na tisíce – a hele, tohle hned neshoří. Snad se ještě vyskytne Edison, ale stěží. Nebo Franklin, ale stěží. Nečekejme na ně.
Ptejme se snad jinak. Co si vybrat z flexnerovských předobrazů a jejich důsledků, které se týkají jen Ameriky, co s nimi, když nejsme Amerika? Zdá se, že ne mnoho – a přece.
Některé věci nenapodobíme. Američanů je tři sta milionů, nás deset. Oni si staví svou vědu po tři staletí, my po čtyřicet let a s dlouhými, umrtvujícími přestávkami, nacistickou a komunistickou. Oni měli mezi mnoha jinými Vannevara Busche, který dal vědeckému výzkumu páteř, a ať jakkoliv kolísá, ta páteř přece jen drží – my Vannevara Bushe nemáme. Oni mají velké soukromé univerzity, které dbají o výzkum i bez vládních podpor, u nás sotva, sotva vznikají a budou potřebovat desítky a desítky let k růstu. Oni mají své Rockefellery a Mellony a Fordy a MacArthury, kteří drží jak soukromé univerzity, tak i vědecký výzkum mimo ně. My máme rockefelleříčky, kteří povětšinou cpou peníze do fotbalu. A i tam velmi opatrně. Co zbývá? Velmi mnoho.
Flexnerovská zpráva nevypovídá o nenapodobitelných vlastnostech Ameriky. Vypovídá o samém základu vědy, o základním výzkumu. Říká toto: Kdo zapomíná na základní výzkum, zapomíná na vědu.
Aplikovaný výzkum bude vždy daleko převažujícím prvkem vědeckého bádání. Základní výzkum bude jen zlomkem, ale zlomkem nepominutelným. Bez něj nastanou vědecké úbytě, vědci budou jen opisovat od šťastnějších a i to se stále větší námahou, protože budou méně a méně schopni držet krok. A mnoho vědců odejde do zemí, kde věda žije.
Mezi cíleným a základním výzkumem ovšem není přirozený střet, ten vnášejí do obrazu politikové, aby se zalíbili voličům. To je nevyhnutelné a je to všude. Před mnoha lety vystoupil v americkém Kongresu senátor Proxmire, v rukou měl žádost o grant, již schválenou od National Science Foundation, a velice se zlobil. „Toto,“ pravil Proxmire, „toto platíme! Základní výzkum – dobře. Ale co je moc, to je moc. Dva miliony dolarů, abychom se za tři roky dozvěděli, jak to dělají mouchy!“ Senátor se mýlil, nešlo o základní výzkum, nýbrž o aplikovaný, a cílem bylo zjistit sexuální praktiky mouchy tse-tse, aby ji bylo snazší ničit. Tse-tse roznáší v rovníkové Africe spavou nemoc a znemožňuje rozvoj dobytkářství. V některých případech je hranice mezi aplikovaným a základním výzkumem ještě matnější.
Stojí za povšimnutí, že některé země se vyrovnávají Spojeným státům v poměrných výdajích na vědu, a dokonce předbíhají Ameriku ve výdajích na vědu základní. Tato data je třeba brát se zrnkem soli, statistické metody se liší, ale celkový obraz bude správný.
Vědu nelze dát do ledničky Vyhledal jsem země co do počtu obyvatelstva podobné České republice: Irsko (4,4 milionů), Finsko (5,3), Švédsko (9,2) a Nizozemsko (16,4) – ve všech jsou poměrné výdaje na vědu na americké úrovni nebo blízko. V případě Finska stojí za zaznamenání, že země měla v jednom z posledních roků 119 zaregistrovaných patentů na milion obyvatel. Česká republika jen 2 (dva) patenty na milion obyvatel a výdaje na vědu sotva čtvrtinové. A klesáme. Nyní chce vláda prakticky odbourat základní výzkum, a staneme se montovnou, a ani to ne, protože u nás montují také jiní. Důvody, proč jsme poměrně nízko v ukazatelích vědeckého výzkumu, jsou celkem známé. Půl století totality si vybírá svou těžkou mzdu. Proč však klesáme až na předposlední příčku v mnoha indikátorech vědeckých schopností, není snadno pochopitelné. Není to jen krizí. Ta zasahuje i jiné, a mnohdy hůře.
Jeden z důvodů je v krátkozrakosti našeho celého politického systému. Šetřit se musí, menší dávky a vyšší daně jsou nezbytností, současný ministr financí má pravdu. Ale věda nemůže být zařazena mezi položky, jako jsou daně a dávky a důchody a mateřské dovolené, s nimiž lze zacházet – dnes se upraví na nové hodnoty a až krize přejde, opět se vrátíme k hodnotám jiným. S vědou to nejde. Zastavte základní výzkum na dva tři roky nebo déle, a cesta zpět bude dlouhá desítky let. Vědci se buď přesunou do jiných oblastí nebo (alespoň nejlepší z nich) zmizí v zahraničí. Je tu jakýsi pocit – jen pocit, rozumu v něm tolik není –, že se například v ústavech Akademie věd a zejména v těch, kde se dělá základní výzkum, doslova mrhá penězi. Že u nás vědec dostane grant, nesplní jej, a přece dostane druhý a i třetí… což je prý třeba v Americe nemyslitelné: jednou nesplníš grant, a jsi od grantů navždy odstaven. Tomu tak může být, jde-li o vyslovený podraz, o nicnedělání, což je nanejvýš řídký jev. V základním výzkumu je řada slepých cest, předem nerozeznatelných, které nakonec nevedou nikam, ale většinou ukážou jiný přístup, jinou cestu – pak v Americe, stejně jako u nás, mohou následovat další a další granty.
Určitý rozdíl tu ovšem existuje. Zde nám chybí trpělivost. Akademie věd prošla obdobím, kdy se rušily ústavy a programy, řekněme prvních deset let po devětaosmdesátém. Dnes se do toho znovu vpravujeme, deset let je ve vědecké práci nic a lidé se stále učí. Procento „nesplněných“ grantů bude ještě dlouho vyšší, ale nelze jinak než vydržet. Vůbec nejhorší způsob, jak se s tím vypořádat, je vzít Akademii polovinu peněz pro další léta, a navíc z ní vytlačit základní výzkum. To není jen cesta malosti. Je v tom cítit pomalou, jistou sebevraždu.
Dbejme o „neužitečné“ V zemi, kde ještě není a snad nikdy nebude podvojná struktura státních a soukromých institucí – státních a silných soukromých univerzit, státních a silných soukromých výzkumných ústavů, nebo jinak řečeno, kde společnost a stát jsou v citelné nerovnováze, záleží na vládě, jak dokáže tuto nerovnováhu kompenzovat.
Není ani zdaleka narovnáním, když vláda ve svých návrzích populisticky usiluje o podstatné umenšení Akademie věd a o vytlačení základního výzkumu. Je třeba jít jiným směrem. Je na vládě, aby překonala své přirozené, primární pudy, a právě nyní, když se potýkáme s krizí, když musíme šetřit na každém kroku, aby řekla – na vědu nesahejte. Aby vědeckému výzkumu nejen neubírala peníze a něco z nich předhodila výzkumu industriálnímu, ale aby právě naopak trvala na zachování dnešních fondů a po krizi je spěšně navýšila. A víc: aby našla cestu, jak Akademii nebo její část přeměnit v nadaci nebo jiné zřízení, které by mělo daleko větší míru autonomie a bylo daleko více chráněno před ní samou, před politickou vůlí a zvůlí.
Abraham Flexner měl pravdu. Dbejme o neužitečné znalosti, neboť jejich užitečnost je nesmírná. Jenom je to veliká fuška.
***
Když Howard Florey a Ernest Chain začali v třicátých letech v Oxfordu studovat antibakteriální procesy, chtěli jim jen lépe rozumět. Sloužit lidem je ani nenapadlo – a o deset let později vznikl penicilin!
Před mnoha lety vystoupil v americkém Kongresu senátor Proxmire a velice se zlobil. „Toto platíme! Základní výzkum – dobře. Ale co je moc, to je moc. Dva miliony dolarů, abychom se dozvěděli, jak to dělají mouchy!“
O autorovi| Zdenek Slouka, Autor (* 1928), emeritní profesor Lehigh University v Pensylvánii, je český politolog a novinář, v letech 1945–1948 byl redaktorem Svobodných novin. emeritní profesor
