Lubomír Štrougal napsal paměti, takže se mu dostalo mediální pozornosti. Novináři, kteří o něm nevědí zhola nic, se nás snaží přesvědčit, že Štrougal byl chytřejší a mnohem větší demokrat než ostatní hoši z věrchušky.
Ve článcích „o jiném“ Štrougalovi se papouškují jeho výmysly jako berná mince a dozvídáme se, že nic lidského mu nebylo cizí. Však ho také Brežněv neměl rád, zato Štrougal miloval buržoazní sport - tenis, nikdy nekřičel, byl náročný na sebe a na druhé, vyčítal Husákovi, že ustupoval Sovětům. On zřejmě neustupoval nikdy. zato uměl vždy lavírovat, aby si svůj post udržel, což se mu nakonec stejně nepodařilo. A že byl členem zločinecké organizace, ministrem vnitra a šestkrát předsedou vlády totalitního státu? Nedůležité. Na Štrougalovo mlžení může skočit jen opravdový trulant. A aby toho nebylo dost, dostala slovo i dcerunka. Kdepak papalášova holčička, prostě, drahouškové, jedna z nás. Vlastníma rukama omlátila dlaždičky v koupelně bytu po manželově dědečkovi milionářovi a dům se pak zboural kvůli stavbě Strahovského tunelu.
Do jedné věty tak šikovně nacpala, že si vzala buržoasního synka i to, jak otec nepožívající žádných výhod, o ničem nevěděl. A její muž přece nebyl žádný prominentní novinář. Dojemné. A přitom jmenovitě Štrougal kromě jiných svinstev měl v 80. letech na triku například nemilosrdné vystěhování dvou starých pražských částí – Janského vršku na Malé Straně a svatovojtěšské čtvrti na Novém Městě. Prostě taková havlovská asanace. Na Janském vršku se prováděla hodně cynicky, takže pár starousedlíků vyššího věku raději volilo odchod definitivní. Podruhé si už bolševik tolik netroufl, protože mrtví nedělali režimu dobrou vizitku, ale hrozně chtěl a doslova nechutně mu v tom šel na ruku tehdejší SÚPRMO (ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů).
Soudruzi včetně Štrougala už se nemohli dočkat, až budou mít pro sebe rezidenční čtvrť uprostřed města s krásnými velkými byty. Byl ale konec 80. let a už to šlo ztuha, lidé si už nenechali takové manýry líbit. Nakonec z toho vylezla tragikomická story, neboť vše se zadrhlo na tiskárně, v níž se kdysi tisklo ilegální Rudé právo. Soudruzi ji zbourat nemohli, to by byla svatokrádež. A než se to vyřešilo, přišel listopad 1989. Tak tolik k lidumilovi Štrougalovi, jedinému spravedlivému minulého režimu.
***
Soudruzi včetně Štrougala už se nemohli dočkat, až budou mít pro sebe rezidenční čtvrť uprostřed města s krásnými velkými byty. Byl ale konec 80. let a už to šlo ztuha, lidé si už nenechali takové manýry líbit.
O autorovi| Jana Machalická redaktorka LN
