Na předcházejících jedenácti albech ovšem prokázal nevšední vlastní autorské kvality, hned od debutové eponymní desky (1986). Na té se ještě žánrového kopyta pevně drží, ale přesto z ní vychází jako svébytný vokalista se směsicí hořkosti a sarkasmu a půvabně ležérními frázemi.
Na scénu vcházel v generačním hloučku společně s Randy Travisem, Dwightem Yoakamem, k.d.lang, Steve Earlem nebo Nanci Griffithovou. Všichni vyrůstali ze starší nashvillské tradice, tvorby rebelských „psanců“ Willieho Nelsona, Waylona Jenningse a spol., ale z dotyků country Neila Younga a Dylana, z celé folkrockové úrody. Ačkoliv se dnes obtížně stylově definují, výchozího country se nikdy nevzdali. A americké publikum, navyklé na všelijaké křížence posunující vývoj, si z toho hlavu nečiní.
Jižanský gentleman Lovett sám by se zřejmě za revolucionáře nepovažoval a v soukromém životě tíhne k tradičním hodnotám. Potomek německých luteránů, kteří přišli do USA v půli 19. století a nakonec se usadili v Texasu na farmě podnes nesoucí jméno zakladatele rodu Kleina, asi hodinu jízdy do Houstonu, má rysy konzervativního jižanského gentlemana. Vysoký, hubený muž středního věku, absolvent studií žurnalistiky a germanistiky, dvorný k dámám, spíš plachý, s bizarní tváří, připomínající fotografie Samuela Becketta v pozdějším věku, je neustále obutý v ozdobných kovbojských botách na míru od austinského ševce. Takřka vždy má na hlavě objemný klobouk (i když zkraje fascinoval postpunkovou karfiolovou kšticí), prohání se okolní rovinou v sedle a chová býky se strýcem na půdě, již se mu i s domem podařilo zachránit před developery. Což ho evidentně uspokojuje. Přestože coby zatím bezdětný samotář nemá, komu by rodnou hroudu jednou předal. Ženatý ovšem už dva roky byl, když si po krátkém románku vzniklém během natáčení filmu Pret-a-Porter Roberta Altmana (měl podobně menší roli i v jeho Hráči) vzal Julii Robertsovou. Nad svazkem krásky a zvířete kroutí hlavou ctitelé „pretty woman“ ještě po letech. Ale podivný, zádumčivý texaský básník s kytarou patrně disponuje kouzlem osobnosti.
Jména a postavy A v tvorbě má jednoznačně svůj styl - patřičně namixovaný. Struktury songů jsou countryové povahy, od bolestných balad přes skočně taneční kusy a rock’n’rollové vypalovačky k písním, které si lze snadno představit v širších popových souvislostech. Je v nich humor a ironie, ale také patriotismus. Hemží se jmény měst, označeními dálnic, exotikou míst na texaskomexickém pomezí. A také nejrůznějšími postavami. Zpívá-li v Don’t Touch My Hat: „Můžeš mít mou holku, ale na můj klobouk nesahej“, je to komické, ale jde také o vážné pravidlo tamních mužů. Vypravěč The Truck Songu říká, jak brázdí silnice senzačním náklaďákem jménem Old Black, ve kterém i spí, „na škole nebyl moc oblíbený, ale to je fuk“ a vypadá to na vyznání nějakého trouby. Který ale vzápětí sdělí, že byl v Paříži, jenže ne v tom v Texasu a jednou v Londýně potkal Wima Wenderse. O podobná zábavná překvapení není u Lovetta nikdy nouze. Poněkud zarážející je ovšem to, jak v Creeps Like Me zase jiný „hrdina“ písně hovoří o prstenu ze zlatého zubu jeho matky, již kvůli tomu zabil: „Vypadáte překvapeně, ale není proč, takovejch stvůr jako já běhá po světě...“
Podstatná je u něho ovšem i čistě hudební stránka. Od výrostkovských časů kytarové lekce beroucí Lovett, okouzlený staršími texaskými bardy, se postupně obklopil nejlepšími hráči country-rockové současnosti, dávající nahrávkám jedinečný tah a šmrnc. Kytarista Dean Parks, mandolinista Sam Bush, houslista Stuart Duncan, kontrabasista Viktor Krauss, bubeník Russ Kunkel nebo hráč na lap steel Paul Franklin tvoří skutečnou kapelu snů, sevřenou jak pěst v promyšlených aranžmá a zdobící drobnými ornamenty i sólovými výpady jednotlivé písně ohromujícím způsobem. Vedle elektro-akustické sestavy pak existuje širší The Large Band s dechovou sekcí a kvartetem vokalistů, upomínající mainstreamový jazz i polozapomenutý texasswing 50. let. A Lovettova léta v protestantské škole se promítají častou příchylností k místy hymnickému gospelu. Mimochodem -když zpěvák vyrazí na turné s velkou kapelou, zbude mu honorář vždycky až z posledního koncertu týdne, do té doby financuje početnou mašinerii ze svého. Což mu prostě za tu krásu stojí.
Kde je můj kůň Jako každý písničkář se i Lovett zabývá základními tématy smutku, osamělosti, ztráty milované bytosti, smrti, nedorozuměními ve vztazích. A coby venkovan i přírodou a živly. V titulním čísle aktuálního CD Přírodní síly zpívá „Home is where my horse is“ (domov mám tam, kde je můj kůň). Jde sice o rým jakoby neumělý, ale důvěryhodný. Většinu materiálu alba tentokrát tvoří písně jeho oblíbených a nám neznámých autorů ze „státu osamělé hvězdy“. Kdo uvykl svébytnosti a vysoké úrovni Lovettova psaní, může být malinko v rozpacích. Ale „long tall Texan“ chtěl prostě smeknout svůj „ten gallon hat“ před lidmi, kterých si považuje a na něž dost možná i upozorní. Takže si člověk má chuť vyhledat desky Erica Taylora nebo Townese Van Zandta, které svým hlasem s nezaměnitelným lehkým vibrátem, v němž je vždy jakoby tragičnost, niternost i závrať, interpretuje Lovett tak, jak to nikdo jiný nedokáže. V podivuhodné atmosféře, již vyvolají jeho soustředění kolegové z muzikantské extraligy.
