Aniž bych to stačila pořádně zaznamenat, stávají se z mých vrstevníků, kdysi velkých pařičů, otcové. Otcové synů – a také dcer. A zatímco matky mají většinou k dcerám přirozeně blízko, tatínkové si vztah k nim musejí pracně budovat. Zejména když se z roztomilých holčiček stávají slečny.
Do otcovských hovorů pak začínají prolínat zcela nová témata. „Nechápu, proč chce moje Verča najednou nosit podprsenku. Vždyť je jí teprve jedenáct!“ děsí se jeden. „Naše Samuela zase vstává ráno v pět, jen aby se zavřela do koupelny. Když se v sedm osmělíme zaklepat, téměř nás nepustí k zrcadlu. Vrchol všeho je, když v 7.45 konečně vyjde, ve dveřích bytu se ještě otočí a štěkne: Stejně vypadám jako debil!“ kontruje další otec.
Vítejte ve světě puberťaček!
Filip Krška (31) z Třebíče se oženil ve dvaceti a dnes je otcem osmiletého Saši a jedenáctileté Verunky. Jak sám říká, mezi kamarády je o rady co se týče výchovy nouze. „Moji vrstevníci mají teď mimina, takže si o své dospívající dceři nemám s kým popovídat,“ říká na úvod.
S manželkou Annou (38) se proto naučili naslouchat především své intuici a odmalička vedou děti k otevřenosti a upřímnosti. Řídí se pravidlem: hlavně musíme být jednotnou autoritou.
První záchvěvy půdy „Asi před dvěma lety jsem byl na služební cestě v zahraničí, když mi volá manželka: Verunce rostou prsa,“ vypráví Filip, jak to všechno začalo. „Zděsil jsem se! Už se s ní nebudu moct mazlit jako dřív, abych jí na ně náhodou nesáhl,“ pomyslel si. S pubertální dcerou ale rodiče vycházejí vcelku dobře. Když Filip popisuje, jak se Veronika v posledních měsících změnila, usmívá se.
„Ráda teď dělá scény. Když jí vytkneme nějakou chybu, hned se rozčílí. Tvrdí ublíženě, že je hloupá, ta nejhorší na světě a že by nám bez ní bylo určitě lépe,“ líčí období, kdy Verunka sbalila všechny panenky barbie, které do té doby vévodily jejímu pokoji, předala je mladšímu bratrovi a její pokojík se proměnil, jak káže časopis W.i.t.c.h. Růžovou vyměnila za fialovou a černou, místo obrázků barbie princezen okrášlily stěny fotky silně nalíčených slečen se suverénním pohledem a začala testovat rodiče podle návodu, který si přečetla v časopise: říkej, že jsi hrozná, a počkej, co bude. K dceřiným módním výstřelkům Filip dodává se smíchem: „Na obličej si napatlá cokoli, jen aby tam něco měla. Včera měla vystupovat s kytarou a přišla se mi ukázat. Vypadala jak z E55! Když jsem vyjádřil svůj názor, poslušně si to setřela, ale nakonec stejně odcházela nalíčená, i když o něco méně.“
Krškovi dřív trávili hodně času s dětmi v přírodě. Věřili, že to má dobrý vliv na výchovu. Jenže poslední dobou snese Verunka přírodu jen ve skautu nebo s kamarádkami. Jinými slovy: bez rodičů. „Oboje dohromady prý zaručuje nepředstavitelnou nudu,“ komentuje to Filip. „Ale jsem rád, že zatím ze skauta neutíká, pěkně ji tam vychovávají,“ pochvaluje si.
Filip je přesvědčen o tom, že od puberty přestávají mít rodiče zásadní vliv. „Zbývá jediné – aby šli příkladem.“ Verunka komentuje výchovu svých rodičů takto: „Nelíbí se mi, že má maminka občas připomínky. Jako třeba že mám vyklidit myčku. Já to přece udělám sama! Jsem ale ráda, že je přísná a nedá mi všechno, co bych chtěla. Stal by se ze mě rozmazlený fracek. Na tátovi se mi nelíbí, že mě štípe do zadku, jinak všechno. Jsem ráda, že mě netrestá za špatnou známku. Je to přece moje věc. Kámošky říkají, že je rodiče štvou, nadávají jim za známky a zkouší je pořád dokola.“
Na otázku, jak bude Filip reagovat, až si dcera přivede prvního kluka, odpověděl s klidem stoika: „Záleží, jak se mi bude líbit. Veronika není jen moje, nejsem majetnický, ani co se týče manželky,“ dodá vesele a pokračuje: „Co se týče sexu, všechno jsme jí včas řekli a dali jí brožurku Co se to se mnou děje?, jenže ona už to všechno věděla. Překvapilo ji akorát, že existuje něco jako syndrom malého penisu, a hned o tom se smíchem referovala kamarádkám po telefonu.“
A největší strašák všech rodičů pubertálních dětí – drogy? Sama Verunka naopak dohlíží na rodiče. „Toleruje nám jen alkohol. Když mě vidí kouřit, dostane hysterák, uteče do lesa a tam brečí. Bojí se, abych jí neumřel,“ říká Filip. Verunka k tomuto tématu s vážným výrazem přidává: „Na školním výletě jsme zkoušeli rozdrtit práškové bonbony a šňupat je. Potom jsem si říkala, že to nebyl dobrý nápad, že bych si na to šňupání mohla navyknout.“
„Chci si vychutnat, dokud mě má tak nekriticky ráda, protože to asi brzo přestane,“ uzavírá spokojeně Filip. Verunce se na čele objeví náznak vrásky a zamyšleně pronese: „Zatím mám pocit, že můžu našim všechno říct. Ale možná se to změní.“ Když je jeden hot a druhý čehý Příběh Petra S. ze Železného Újezdu (49 let), otce dvou dcer – Katky (17) a Elišky (19), měl už od začátku ostřejší průběh. Propasti, o něž většina rodičů adolescentů zavadí jen okrajově, pohltily členy rodiny úplně. Teprve nedávno se z nich začali pomalu škrábat zpátky nahoru.
S manželkou Marií měli na výchovu dost odlišné názory. Petr sázel na důvěru a dával volnost, Marie měla ráda přesnost, pořádek a poslušnost. Rozvod před jedenácti lety nebyl pro děti velkým překvapením. Následovaly tahanice o to, která z dcer kde bude. Nejdříve bydlela u Petra starší Eliška, ale Katka absenci sestry špatně snášela, a tak se Eliška stěhovala k matce. „Měl jsem je jen občas, byly pro mě vzácné, tak jsem je trochu rozmazloval,“ přiznává Petr nedostatek rázného přístupu. Už tenkrát se začaly u Káti objevovat náznaky přicházejícího problémového období.
„Šlo to snadno. Táta je takovej jednoduchej, nechce nic řešit, chce mít pohodu. Pouštěl mě kamkoli, dokonce i přes noc. Chtěl jen vědět, kde budu,“ popisuje tu dobu Katka. „Ale máma byla hodně přísná. Nepouštěla mě moc ven, a když jo, tak to bylo jen za zásluhu. Ostatní mohli ven daleko víc. Tak jsem začala utíkat. Po návratu mě máma trestala nebo jen křičela, ale nehledala vysvětlení. Táta měl radost, když jsem se vracela v určenou dobu. Rozuměli jsme si, dost jsem mu povídala o tom, co dělám a kam chodím,“ pokračuje.
Pokračování na straně II
Mám dceru v pubertě
Dokončení ze strany I
Petr si tehdy myslel, že vina je na straně Marie. „Od začátku jsem o Marii pochyboval jako o matce. Už když je kojila, druhou rukou hladila jezevčíka. Byla dominantní typ. S dětmi si nepovídala, jen nařizovala.“
Mezitím dosáhly rozepře na statku, kde bydlela Marie s dcerami, neúnosných mezí a Marie požádala Petra, aby si k sobě jednu z dcer vzal.
„Šla jsem k tátovi. Stejně jsem to chtěla,“ tvrdí rozhodně Katka. Bylo to loni v lednu. Ve stejnou dobu se rodiče rozhodli, že ji dají na soukromou uměleckou školu. Na gymnáziu se podle nich chytala špatné party.
„Jsem grázlík, věděla jsem, že je mi gympl k ničemu. Učení mě nebaví, takže nemělo smysl tam zůstávat. Stejně bych na vejšku nešla. Na uměleckou školu jsem se těšila. Ráda jsem s tetou vytvářela batiky, malovaly jsme na kamínky, začala jsem dělat šperky,“ říká Káťa. V polovině roku ji tedy vzali z gymnázia a do léta pracovala u otce.
Na podzim měla nastoupit do nové školy.
Dítě na jehlách Rodiče tušili, že Katka začala s partou z gymnázia zkoušet drogy, ale nevěděli o ještě větším nebezpečí – novém příteli, kterému Káťa pomáhala drogy připravovat a distribuovat. „Na chatě si vybalovala batoh a vypadla jí použitá inzulínka,“ vypráví Petr a sklápí oči. „Povídám jí vyděšeně: co až ti něco takového vypadne ve škole? Řekla jen – tak já je tady radši nechám – a vyndala z batohu celý štos jehel. Došlo na manželčina slova. Začal jsem ztrácet iluze, zjistil jsem, že mi často lhala. Začal permanentní stres,“ vypráví Petr, který vyzkoušel všechno, aby dceru ze spárů drog dostal: domlouval, kritizoval, byl ostrý, aplikoval své zkušenosti z mládí, kdy podle svých slov také vyváděl různé nepravosti. „Myslím ale, že jí to prostě musí dojít,“ říká Petr vyčerpaně, upije trochu kávy a zapálí si cigaretu.
„Vždycky se na mě osočí, že nevím, co jí ta droga dává. Já ale vím, o co ji připraví! Snažil jsem se jí ukázat jiné věci – koně, lyže, jezdil jsem s ní vodu. Má to ráda dodnes. Když jí řeknu: Jedeš se mnou do Alp?, tak jede.“ Od drog ji to ale neodvedlo.
A co na to Katka? „Já jsem se prostě zamilovala. Tomu klukovi bylo dvacet osm let a pásl ovečky. Bylo to krásný, drogy jsme měli zadarmo. Do školy jsem na podzim chodit nezačala, šla jsem vždycky k němu. Táta mi na to přišel až na konci září. Jenže jeden den se můj milý sebral a byl pryč. Moc jsem brečela. Jeden kámoš mě utěšoval, taky jsme si spolu píchali – nejdřív pervitin, pak heroin. Občas jsem přemýšlela, jestli si dát, nebo nedat, ale co bych jinak dělala?“
Katka řekla o drogách svojí třídní. „Třídní je fajn, ale prozradila to našim. Máma nic neříkala, vzala to klidně, ale začala mě do školy vozit. Táta se z toho málem zbláznil.“
Dívám se Kátě do krásných očí a říkám si: Proč to dělá, co jí chybí?
„To nepochopí ten, kdo to nezkusil. Chtěla bych, aby naši vykouřili aspoň jointa, aby věděli, jaké to je. Já už jsem to ale hodně omezila. Nelíbila jsem se sama sobě, zhoršuje se mi paměť, jsem roztržitá. Mívám děsivé sny – vidím krásný anglický trávník a v něm všude zabodané jehly. Snažím se je sbírat, aby je nikdo neviděl. Chtěla bych to všechno vymazat našim z hlavy a začít od začátku,“ vypráví.
Už několik měsíců chodí k psychiatrovi, ale moc mu nevěří. Teď má za sebou reparáty a dostala se do dalšího ročníku. Třídní jí drží palce, prý je Katka nejnadanější ze všech. Školu chce prý dostudovat za každou cenu. Jak to ale bude zítra, za měsíc, za rok? To se teprve ukáže.
A co na to Petr?
„Ještě dnes ji vidím na své ruce, když jsem ji krmíval a přebaloval... Říká se, že pomáhá navázat kontakt přes lásku, úplně se otevřít. Pokusil jsem se o to. Řekl jsem jí, že ji mám rád. Ona si ale myslí, že my starší nevíme, o co jde. Jak s drogami, tak s láskou,“ povzdychne si.
Řekl jsem jí, že ji mám rád. Ona si ale myslí, že my starší nevíme, o co jde. Jak s drogami, tak s láskou.
