Tahar Ben Jelloun (* 1944) je v současné době komerčně nejúspěšnějším a zároveň nejvíce překládaným frankofonním spisovatelem na světě. Již jeho první román Harrouda (1973), příběh prostitutky tajemně ovládající erotické sny marockých dětí, byl vydán prestižním nakladatelem pařížských surrealistů Mauricem Nadeauem a vzbudil překvapený obdiv Samuela Becketta či Rolanda Barthese. Skutečným bestsellerem se stalo i knižní přepracování Ben Jellounovy doktorské práce ze sociální psychiatrie, věnované sexuálním problémům maghrebských imigrantů žijících ve Francii (Nejvyšší ze samot, 1975).
Od té doby se spisovatel stal pro frankofonní čtenáře nepřehlédnutelným. Pravidelně publikoval v deníku Le Monde, veřejně se vyjadřoval k řadě otázek týkajících se muslimského světa (izraelsko-palestinský konflikt, válka v Čečensku, postavení žen v arabských zemích, problémy severoafrických přistěhovalců atd.), kandidoval do evropského parlamentu po boku Romana Prodiho a posbíral prakticky všechna francouzská nejvyšší státní vyznamenání (naposledy důstojníka řádu Čestné legie, uděleného Nicolasem Sarkozym). Ben Jellounova didaktická esej Tati, co je to rasismus? (1998), určená dětem mezi osmi a čtrnácti lety a koncipovaná jako fiktivní rozhovor se spisovatelovou vlastní dcerou, se zase stala obvyklou součástí školních osnov a více méně povinnou výbavou multikulturních center.
Jeho četní obdivovatelé tuto neustálou angažovanost a mediální všudypřítomnost svého oblíbence kvitují s povděkem, avšak v poslední době se množí i hlasy nepříjemně poukazující na autorovu „líbivou podbízivost“ evropskému vkusu, na jeho „dobové kompromisy“ s bývalým režimem krále Hasana II. (s kritickou reflexí tehdejších perzekucí spisovatel takticky začal až po diktátorově smrti) či na údajnou zištnost, s jakou se ambiciózní intelektuál zhošťuje své role „monopolního vyslance bídy třetího světa“.
O tom, že ani úděl jakéhosi mluvčího „francouzsky píšících severoafrických intelektuálů“ působících na evropské půdě není vždy jednoduchý, se Tahar Ben Jelloun mohl přesvědčit už několikrát. Na jedné straně se poslední dobou (zejména v pravicovém tisku) objevují komentáře rozhněvaných mladých redaktorů, kteří si neberou servítky a označují spisovatele za jednoho z úzce vymezené skupinky „servisních Arabů“, oněch stále se opakujících obličejů „úspěšně integrovaných“, které v televizních studiích či mezinárodních panelových diskusích oficiálně kryjí a „posvěcují“ imigrační politiku francouzských vlád.
Na straně druhé ani ve Francii žijící potomci severoafrických přistěhovalců, tedy skupina, jejímž hlasem Ben Jelloun nejčastěji promlouvá, ne vždy přijímají tohoto úspěšného krajana za svého. V loňském roce se například spisovatel i s filmovým štábem, který jej doprovázel, stali obětí bandy výrostků žijících na předměstí Montfermeil. Režisér Francesco Conversano totiž slavného autora vyzval, aby se v rámci celovečerního dokumentu, mapujícího nepříliš utěšený trh práce v Maroku a následné cesty tamějších nezaměstnaných do vytoužené Francie, vyjádřil jako „odborník na imigrační otázky“. Místo rozhovoru a ilustračních záběrů předměstí však přišly na řadu pěsti a hole rozzuřených obyvatel, kteří filmaře zbili a rozkradli jim většinu zařízení.
Ben Jellounova rozpačitě omluvná reakce, která se následně objevila ve francouzském tisku, hovoří za vše: „Za nejšílenější na celém incidentu považuji to, jak jsou ti mladí všemi opuštění a všeho schopní. Policisté stáli asi padesát metrů od nás, ale na komisařství, kam jsme se vydali podat stížnost, nám vysvětlili, že nic neviděli. Do této čtvrti si prý sami nikdy netroufají.“ Tělesnost s duchovními aspiracemi Vraťme se nicméně k autorově umělecké tvorbě. Díky vynikající práci Ben Jellounových dvorních překladatelů Anně a Eriku Lukavských si český čtenář v poslední době může udělat vlastní úsudek o poetice tohoto (dnes už) francouzského romanopisce a básníka marockého původu. Po několika textových úryvcích publikovaných v Literárních novinách, Babylonu, Souvislostech a Gutenbergově čítance moderní africké prózy (Labyrint) se Ben Jellounovy tvorby ujalo nakladatelství Dauphin. V roce 2003 vydalo autorovu novelu Tichý týden v Tangeru (1990), monolog starého, nemocného, na péči druhých zcela odkázaného muže, jenž postupně rekapituluje vlastní život, a tím i poslední zhruba půlstoletí marockých dějin.
O rok později vyšel český překlad již zmíněné eseje Tati, co je to rasismus? a zatím posledním vydavatelským počinem je román Posvátná noc (1987), slavné dílo oceněné Goncourtovou cenou a následně publikované v pětačtyřiceti jazycích. Kniha volně navazuje na Písečné dítě (1985), dramatický příběh marocké dívky, kterou její bezohledný otec marně toužící po synovi dlouhodobě vydával za chlapce.
Posvátná noc začíná tyranovou smrtí a vysvobozením mladé Zahry (doslova „květu květů, milosti, dítěte věčnosti“) z mužského těla. Napříště už dívka nebude falešným Ahmedem, „bytostí z písku a prachu s nejistou identitou, která se rozpadne při nepatrném zafoukání“.
Kniha představuje hrdinčinu dlouhou iniciační cestu, v níž se záhadně snové pasáže prolínají s tou nejdrsnější realitou: únos tajemným šejkem do utopické republiky dětí, dodatečná rituální otcovražda vykonaná na hřbitově, znásilnění modlícím se stínem bez tváře, podivné soužití s obézní starou pannou a jejím slepým bratrem, sexuální zasvěcení v místním nevěstinci, vražda příbuzného, hrůzný pobyt ve vězení i překvapivé setkání se Svatým mužem, to vše okořeněné řadou odkazů na Korán, Pohádky tisíce a jedné noci, mystickou poezii súfijců či andaluskou tradici vytváří velmi poetický obraz Zahřina putování za vlastním ženstvím.
Ben Jellounova imaginace je obdivuhodná a jím líčené sexuální představy okouzlují svým až surrealistickým nábojem, exotickým dekorem, složitou symbolikou i bohatostí užitého jazyka. Scény z veřejných lázní, kde se uprostřed oblaků páry náhle zjevují zlověstné přízraky, vize erotické knihovny, jejíž krásné zaměstnankyně za úplatu recitují vybrané knihy přímo v zákazníkově domě, či naopak Zahřino od všech počitků oproštěné přežívání ve vězeňské temnotě fascinují a zároveň provokují svou nejednoznačností, neboť neustále mísí ty nejtělesnější projevy s duchovními až mystickými aspiracemi jednotlivých postav.
Africký efekt Evropě na míru Spíše než o románu bychom tak mohli mluvit o sledu poetických obrazů v próze, které kombinují řadu symbolických protikladů nenápadně spojujících Posvátnou noc se zbytkem Ben Jellounovy tvorby: mužské a ženské tělo, mlčení a výkřiky, bolest a slast, spoutanost a osvobození, erotika a askeze, hříšnost a svatost, krutost a něha, záře a tma, písek a voda...
Jistá pochybnost se do čtenářovy mysli možná vkrade až při zpětném pohledu na text: opravdu ta sebevědomá a od rodinných tradic spolehlivě odpoutaná hrdinka pronášející výroky typu „mám ráda Korán, protože ho pokládám za skvělou básnickou sbírku, a mám hrůzu z těch, kteří na něm parazitují a omezují svobodu myšlení“, nebyla šita na míru spíše evropskému publiku? A co teprve ona tak sugestivně popsaná ženská obřízka? Ta se přece v Maroku nikdy neprováděla a spisovatel si ji pro větší „africký efekt“ vypůjčil z jižněji položených zemí. Podobné pasáže sice neohrožují Ben Jellounovo vypravěčské mistrovství, nicméně autor si je mohl odpustit. Do osobitě podmanivé poezie, kterou celé jeho dílo vyzařuje, vnášejí stín chladného kalkulu.
***
KNIHA TÝDNE Posvátná noc
Tahar Ben Jelloun Přeložili Anna Lukavská a Erik Lukavský. Ilustrace Karel Tůma. Vydal Dauphin, Praha 2007. 176 stran.
O autorovi| EVA VOLDŘICHOVÁ BERÁNKOVÁ, Autorka je romanistka, vyučuje na FF UK
