Martina Polačka (35) jsem poznala před sedmi lety v restauraci, kde jsme oba pracovali. Já svobodná, on slepě zamilovaný do své ženy, Američanky. Před dvěma lety jsem šla večer na koncert výjimečně sama, když mě ve frontě na šatnu oslovil. Napřed jsem si nedovedla vybavit, odkud se známe, musel mi připomenout, že jsme byli před časem kolegové. Byl taky sám. Doprovodil mě domů a oba jsme cítili, že mezi námi přeskočila jiskra. Byl to nádherný večer.
Láska se ženatým mužem Martin mi začal psát esemesky, zahrnoval mě pozornostmi. Nevyptávala jsem se na nic. Na třetí schůzce mi ale řekl, že se mu za tu dobu, co jsme se neviděli, narodily s onou Američankou dvě děti. Rovnou ale navázal, že spolu už rok partnersky nežijí, a i když setrvávají v jednom bytě, jsou v rozvodovém řízení.
Pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější, že jsem se zamilovala a moje láska je opětovaná. Komplikace plynoucí z Martinových závazků jsem si odmítala připustit.
První setkání s Martinovými syny, kterým byly v té době dva a čtyři roky, proběhlo ostatně nad očekávání příjemně.
Martin umě začal přespávat. Jedna věc byla ale zvláštní. Ať šel spát sebepozději, před šestou hodinou ráno vždycky vstával a odjížděl přes půl Prahy, aby udělal dětem snídani, oblékl je a staršího chlapce odvedl do školky. Udivovalo mě to, protože jsem věděla, že jejich matka nechodí do práce. Podle Martina ranní vstávání zkrátka nezvládala. Po třech měsících vztahu, který vypadal perspektivně, jsme si našli podnájem. Důvodem nebyla jenom snaha být spolu, ale i potřeba mít zázemí pro děti, které Martin míval na starosti hodně často. Byt není velký, jen malá kuchyň a pokoj. Ten jsme zařídili jako dětský s postýlkami a se vším, co je potřeba. My se zabydleli v kuchyni.
Zvládat děti, zaměstnání a v mém případě ještě k tomu studium na vysoké škole není snadné. Martinova bývalá však trvala na tom, že děti jsou obou rodičů a otec se o ně má starat alespoň stejnou měrou jako matka. A to i v případě, že je ten otec živitelem a matka do zaměstnání nechodí. Má přece právo na volný čas. Dohodlo se střídání po týdnu. Mateřský příspěvek si ovšem nechávala jen matka a Martin jí i po odstěhování, a navzdory tomu, že se manželství rozpadlo jednoznačně z její viny, platil ještě několik měsíců nájem, jakož i další účty včetně telefonu.
Matkou ze dne na den Ve svých pětadvaceti letech jsem hledala způsob, jak zařídit, aby mě děti přijaly, aby se mnou byly rády a přitom aby mě trochu respektovaly. Nebylo to snadné. Ukázalo se ale, že větší zmatek než já prožívali kluci. Přilnuli ke mně okamžitě a překvapivě silně.
Byla jsem pořád ve střehu: aby se jim nic nestalo, aby měli všechno, co potřebují, aby se jim dostávalo podnětů a aby citově nestrádali. Do školky bylo třeba jezdit přes půl Prahy, ale tam nechodili oba. V celodenní péči o mladšího jsme se v týdnech, kdy byla péče na Martinovi, museli střídat. Naštěstí měl takové povolání, že to nějak šlo. Přesto jsme se čas od času dostali do neřešitelné situace a sháněli hlídání aspoň na pár hodin. Párkrát volal Martin matce dětí, jestli by si nemohla chlapce třeba na jedno půldne vzít. Odmítla s tím, že teď je řada na něm.
Naopak když byly děti u ní, volala, že je nezvládá a ať si pro ně Martin přijede. Došlo to tak daleko, že se na setkání, jehož se zúčastnili právníci obou stran, dohodl nový režim: děti budou u nás a matka si je bude brát na víkendy. Nepracovala ovšem ani tehdy. Dokonce žádala po Martinovi třikrát dvacet tisíc jako takzvané odstupné. Odůvodňovala to tím, že nemá žádné prostředky.
Snažila jsem se dětem vynahradit, co jim podle mého chybělo. Pěkný vztah, který se mezi námi vyvinul, mě těšil, zároveň to byl ale obrovský balvan. Přestala jsem žít svůj život. Jednoho dne jsem se sesypala. Ve stavu naprosté vyčerpanosti jsem odešla k mámě, lehla si tam na gauč a ležela celý víkend. Vlastně jsem k ní přišla pro radu.
Vysvětlila mi, že si nemůžu brát břemeno, jako bych byla biologická matka. Že si musím nechat nějakou rezervu a nadhled.
Trochu jsem se zklidnila, nadechla a vrátila se do společného bytu. Jako že už vím, jak na to. Co jsem nevěděla, byla skutečnost, že moje předchůdkyně začala na vztah svých dětí ke mně žárlit. Mezi námi dvěma vypukl skrytý boj.
Vztahový trojúhelník Možná sehrálo roli i to, že tato žena, která i během fungujícího manželství střídala partnery, byla momentálně sama. Její vztahy totiž málokdy vydržely delší dobu. Prostě se pokusila postavit se mezi mne a Martina. Začala mu posílat fotografie z jejich někdejších společných dovolených, esemesky, kde připomínala společné sexuální zážitky. Martin na tu hru sice nepřistoupil, ale cítila jsem, že má ke své bývalé ženě a matce svých dětí značné ohledy. Mně to citově ubližovalo. Trpěla jsem. Například když jsme si předávali děti a já ho vzala za ruku, ucuknul, aby to neviděla. Náš vztah se málem rozpadl. Začali jsme navštěvovat rodinnou terapeutku. Vyhrocenou situaci trochu zmírnil nový partner, s nímž začala žít Martinova bývalá. Zdálo se, že se o něco zklidnila, tvrdila také, že přestala pít. Když přišlo předvolání k soudu, bylo dohodnuto, že se budeme o děti opět střídat půl na půl.
Připouštím, že jsme trochu toužili mít pár dní v měsíci jen pro sebe. Vždyť my si skoro nestačili udělat vztah mezi námi dvěma. Pořád to byl vztah mezi čtyřmi, nebo spíš pěti. Pomohla nám terapeutka. Snad díky ní jsme ještě spolu. Martinova bývalá žena se však o ní dozvěděla, terapeutku navštívila a řekla jí, že si nepřeje, aby se terapie zúčastnily děti. Na to, jak na tom po psychické stránce jsou, se ovšem nezeptala. Udělal to jen její momentální partner, který jí tlumočil. Za devět let v ČR se totiž nenaučila česky. Jednou jsem jí vedla děti na předání, protože Martin byl v práci, a řekla jsem jí česky, že jsme před domem. Byl veliký mráz, ale ona jen odpověděla, že mi nerozumí, že jí to mám zopakovat anglicky. Když jsem to neudělala, protože šlo o evidentní šikanu, zavěsila a nechala mě v mraze i s dětmi stát na chodníku.
Pokračování na straně II
Matka nejsem, děti mám
Dokončení ze strany I
Klukům neustálé časté střídání domácností moc dobře nedělalo. Jeden se začal znovu počurávat a druhý se z jedné návštěvy u matky vrátil s hnisajícím atopickým ekzémem. Proto jsme navrhli alespoň delší pobyty, čtrnáctidenní. Jako vždycky, když jsme něco navrhli my, bývalá partnerka to neakceptovala. Zpočátku tvrdila, že se jí to nehodí kvůli práci, kterou si konečně našla, ale kterou před úřady kvůli dávkám zřejmě tajila. Nakonec ale na čtrnáctidenní pobyty přistoupila. Přestože manželství nerozbil Martin, ale ona, nikdy se nároku na něj úplně nevzdala. Jako by měla nutkavou potřebu manipulovat s ním. Jakékoliv dohody o dětech mění podle toho, jak se to hodí jí. Když my jsme přišli předat děti o pět minut později, udělala hysterickou scénu, ale sama nechala Martina půl hodiny čekat, takže přišel pozdě do práce.
Rozvod ještě u konce není. Přesto se letos na začátku roku zdálo, že se situace mírně stabilizuje. Martin se po roce terapie dokáže své bývalé partnerce vzepřít a já jsem stanovila určitá pravidla, abych se z péče, z práce, ze školy a zasahování jeho bývalé nezhroutila. Konečně žijeme alespoň někdy partnerský život ve dvou. Měla jsem pocit, že jsem z nejhoršího venku. I děti se trošku zklidnily. Možná taky proto, že i my s Martinem jsme našli určitou harmonii.
Jenže, jak to tak v životě bývá, když na jedné straně tlak povolí, na jiné se objeví. Martinovi s finanční krizí ubylo zakázek, a tím i peněz, a tak máme co dělat, abychom při placení tržního nájmu, nakupování dětského oblečení (i nadstandardní očkování platíme my) obstáli. Já si navíc platím školné.
Do toho přišla před půl rokem žaloba od Martinovy „ex“ o výživné na děti. Chce na těch čtrnáct dní v měsíci, které je má u sebe, dvacet tisíc korun měsíčně. Odůvodňuje to tím, že Martinova životní úroveň je nadstandardní.
Náš nadstandard vypadá tak, že žijeme stále v jedna plus jedna, my dospělí spíme v kuchyni, na dovolenou nemáme. I když se Martin ve svém oboru (gastronomie) hodně snaží, někdy se stane, že režie domácnosti je nějakou dobu jen na mně a na mých rodičích, od kterých si půjčuju.
Vlastní děti? To je luxus Soud zatím ve věci výživného nerozhodl, ale právnička matky podala návrh na předběžné opatření, které stanoví, že Martin musí své ženě platit čtyři tisíce korun měsíčně. Soud částku, která je pro nás de facto likvidační, akceptoval. Moje předchůdkyně totiž uvedla, že je na podpoře, a nikdo si zřejmě neověřil, jestli skutečně nepracuje, a z čeho tedy hradí své nemalé náklady včetně dovolených v Thajsku nebo v USA. Podle dětí chodí do práce. Pravda je, že v žádné nevydrží dlouho.
My máme pocit těžké nespravedlnosti. Zdá se, že matce stačí zalhat, zatímco my musíme dokazovat, že nadstandard není opravdu to, v čem bychom v současnosti žili.
Ráda bych měla někdy taky vlastní děti, ale v současné době si vůbec nedovedu představit, jak bychom si mohli takový luxus dovolit, když musíme vedle Martinových dvou dětí, které bereme jako samozřejmost, živit i jeho ženu.
Na to, že bych měla brát za samozřejmou součást našeho vztahu i ji, si asi nezvyknu nikdy.
***
Martinova bývalá žena začala na vztah svých dětí ke mně žárlit. Vypukl mezi námi skrytý boj. Jitka Čejková
