u okraje mapky uvidíte před sebou, hvězdy poblíž středu máte přímo nad hlavou a hvězdy u protějšího okraje můžete spatřit za sebou. Na obloze se lze orientovat podle nápadných skupin hvězd, které jsou pro přehlednost spojeny čárami. O souhvězdí ale nejde - těmi se v astronomii myslí pevně stanovené části oblohy. V mapce není vyznačen Měsíc, jehož poloha se každý den mění.
Vlivem otáčení Země se souhvězdí pohybují rychlostí 15 stupňů za hodinu od východu k západu.
Stačí proto mapu pootočit o patřičný počet stupňů (délka a směr pootočení jsou vyznačeny šipkou).
Například začátkem června ve dvě hodiny pootočíme mapu o 30 stupňů.
Při procházce sluneční soustavou nám tentokrát pomůže Měsíc, který se v průběhu června přiblíží ke všem snadno viditelným planetám. V neděli 31. května a v pondělí 1. června večer jej zastihneme poblíž Saturnu v souhvězdí Lva. Saturn je patrný již za soumraku a zapadá kolem půlnoci. V téže době vychází na opačné straně Jupiter, promítající se do souhvězdí Kozoroha. Měsíc kolem něj projde mezi 12. a 14. červnem.
Po celý červen za ranního svítání nízko nad východem zahlédneme nepřehlédnutelnou Venuši a poněkud slabší Mars. Obě tělesa se nachází v souhvězdí Berana a nad ránem 19. června se k sobě přiblíží na pouhé dva úhlové stupně. Tentýž den přitom nedaleko najdeme i úzký měsíční srpek. Krátce poté náš nejbližší nebeský soused zmizí ve sluneční záři (nastane nov), aby se objevil na večerní obloze. Poslední červnovou sobotu a neděli jej tudíž opět zastihneme poblíž Saturnu. Prakticky po celou noc můžeme v červnu sledovat i jedno z nejkrásnějších souhvězdí – Orla. Nebeského dravce vznášejícího se nad Mléčnou dráhou si v této části oblohy (v podobě trojice nápadných stálic alfa, beta a gama Aquilae) představovali již Sumerové.
Svědčí o tom nalezené hliněné tabulky a pečetní válečky s vyobrazením nebeského Orla. Jejich označení pak převzali Řekové, Římané a nakonec i beduíni z Arabského poloostrova, kteří skupinu pojmenovávali „an-Nasr at-Ta’ir“. Později se zkomolenina tohoto označení – Altair – vztáhla pouze na nejnápadnější hvězdu a v Orla se „proměnila“ rozsáhlejší část oblohy s řadou slabších stálic.
Na Altair se díváme ze vzdálenosti 17 světelných let, na sousední Alshain (beta Aquilae) 45 světelných let a Tarazed (gama Aquilae) dokonce pěti set světelných let. Alfa Aquilae se tak řadí mezi nejbližší stálice.
Povrchová teplota Atlairu se odhaduje na osm tisíc stupňů Celsia a je pouze desetkrát zářivější než naše Slunce. Také její hmotnost není nijak výjimečná (1,8 hmotnosti Slunce) a podobně jako naše denní hvězda i ona stále ještě v nitru spaluje vodík na helium.
Hvězdný ragbyový míč Přesto všechno je Altair podivuhodnou stálicí. Neuvěřitelně rychle rotuje – zatímco Slunci trvá jedna otočka téměř jeden kalendářní měsíc, alfa Aquilae to zvládne za necelých deset hodin. Pokud bychom se ocitli na jejím rovníku (samozřejmě za předpokladu, že přežijeme okolní výheň), pak se každou sekundu posuneme o neuvěřitelných tři sta kilometrů.
V důsledku rychlého otáčení se jinak kulový tvar hvězdy protáhl do podoby „ragbyového míče“. Zatímco rovníkový průměr Altairu je zhruba dvakrát větší než průměr Slunce, polární průměr pouze 1,6krát. Její povrch se navíc vlní a pulzuje – což se projevuje na měřitelných (okem však nepostřehnutelných) změnách celkové jasnosti.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně
