Ačkoliv před několika měsíci vyšla podruhé rozšířená a jakoby definitivní Magorova summa a ačkoliv Ivan Martin Jirous (1944) v rozhovoru pro LN před rokem řekl, že jeho dílo je uzavřené, na sklonku roku 2007 už vydal sbírku další.
Není to kniha vázaná, ale složka s volnými dvojlisty. Je ručně vysázená na luxusním papíře, jaký by se hodil na pozvánky k večeři s velvyslancem, ale jako podklad drsným a jemným Jirousovým básním z hospody i přírody a Reisenauerovým kresbám opilých spících andělů stylově tak docela neodpovídá. Vnější podoba by mohla vyjadřovat bibliofilní spády vydavatele. Z „nevázanosti“ a názvu (okuje jsou podle slovníku,šupiny odlétající od žhavého kovu při kování nebo odlupující se při dalším zpracovávání‘) bychom zas mohli mylně usuzovat, že jde o vedlejší produkt - básně rozptýlenější a méně vykované než ty v Summě. Název však značí něco jiného.
Všechno vydržím Jirousovo dílo nikdy uzavřeno být nemůže, přerušeno však ano. Může je postihnout i dlouhodobé odmlčení ve chvíli, kdy není komu psát (téměř každá Jirousova báseň je někomu věnována a obrací se k určitému „ty“) nebo kdy k realitě opravdu už není co říct - pokud nemá vzniknout manifest zoufalství.
„Jako by zoufalství bylo viděním, nikoli slepotou,“ napsal Petr Hruška v jedné próze knihy Zelený svetr a Ivan Martin Jirous to po něm v novém vydání Summy zopakoval. Oba tím říkají, že zoufalství je lidské, příliš lidské. Básník tedy nesmí být zoufalý, ale také nesmí před zoufalstvím - pokud je skutečností - zavírat oči.
V Okujích Jirous zoufalství nehlásá, ale silně vnímá. Slyší ho v neartikulovaném ptačím křiku („A čejky zoufalé křičí/ Uí! Uí! Uí!“ - závěr básně Ty) i v monologu ženy-zvířete-stromu, která se nakonec promění v olši, poslední oporu sebevrahů: „Všechno vydržím/ i kdybych byla žába či mlok/ všechno vydržím// i vrbou kdybych byla/ i jívou všechno vydržím// i olší byla bych“ (Hamadryada).
Takto se v jedné bytosti stupňuje utrpení i němota. Jirous je skutečný básník, protože si její hlas nevymýšlí, ale slyší ho. Jeho nejhlubší a obvykle i nejjednodušší básně zachycují zjevení - okamžik opětované lásky. Milostiplná žena, opovrhovaní živočichové jako potkánci, „koťátka strážná“, čolci, vrabčáci, mouchy, pavoučci nebo stromy a rostliny jeho básně rozsvěcují, rozehřívají a posvěcují, přirozenými projevy dávají impulz poezii a životu řád. Vždyť „co chceš uvidět hlubšího než drobounké pavoučky/ na dně/ bílého smaltovaného dřezu“. Vysypané vychladlé peří Svou píseň mollovou a disharmonickou Jirous zpívá o vyhasínajících vztazích: „Pokus se milovat znovu/ tu která v chvějícím se stínu/ mimóz/ třese se že nic neděje se už...“. V knize je několik vzpomínek na lásku, která je sice zapsaná někde ve věčnosti, ale ve všednosti vychládá a umlká: „Ten večer kdy jsem s tebou byl/ milá má/ v tváři tvé a v chování tvém/ nemožnost mluvit k tobě jsem uviděl/ ach...“
„Ty“ oslovuje ženu bezejmennou, minulou, která se už neproměňuje v něco živého, jako by se zvěcňovala. „Miláčku/ vzpamatuj se// Vzpamatuj se/ chci tě,“ křičí hlas, ale náhle zmlká před tím, co vidí oči: „Vysypané vychladlé peří/ poránu z peřin vysypané vychladlé peří.“
Vedle těchto veršů Okují se nejedna elegie za zemřelými přáteli jeví jako radostná momentka, nebo dokonce anekdota. Jirousovy „nekrology“ obvykle nepostrádají úsměv a vřelost - lidi v nich totiž mají jména a žijí. V elegickém žánru najdeme delší epické skladby, hovorné hospodské historky (Elegie za čolky Petra Hellera, Elegie za Aloise Šílu).
Vlkodlaci paci paci Rubem zapovězeného zoufalství je u Jirouse sarkasmus, klaunství, vyzývavá vulgarita a ornamentální styl. Jeho osobní běs ztělesňuje postava procházející proměnou démonickou - vlkodlak: „Nocí pobíhají vlkodlaci/ či psi či hyeny či šakalové// Tak hrozné noci/ střídají jasní dnové/ a děsím se až/ vlkodlaci/ nabídnou mi/ paci paci.“
„Jasní dnové“ a výrazná melodika oživují notu obrozenského, romantického a dekadentního básnění. Ale pod líbezným rýmováním a pozpěvováním vyje ošálené srdce: „Au!/ Zavyl jsem jak vlkodlak/ cožpak něco normálního/ můžu vidět už jen v hospodě?// Au! Cožpak hospoda je pro mne/ poslední prostor k žití?“ (Immaculata)
Hospoda je skutečně posledním prostorem k žití a k rozhovoru. „Nechci se ani podívat z okna,“ zní ortel o okolním světě. Za oknem vládne i v létě holomráz („mezitím zezelenalo listí/ v nenávisti obyvatelé/ stavěli svá iglú z chladného sněhu“) a navíc tam „na ničem už nezáleží/ leč/ na záleži// Nezáleží už na ničem/ než na záleži/ na níž rozkvétá/ mrvel...“ (Ta naše zálež česká).
Svíce hořící Okuje jsou knihou nesmírného smutku z vychládání a chladu -osobního i obecného. Ale to ještě netvoří její podstatu. Dokonce ani básníkova trvalá nesmířenost, ani přijetí „magorství“ (tentokrát se slovo Magor neobjevuje v titulu, ale ve jménu autora: už ne Ivan Martin, ale Ivan Magor Jirous). Přestože na konci říká čtenáři: „Srdce své ukryl jsem/ do cysty...,“ přestože jeho knihou nezní „Boží smích“ tak nezastřeně jako v knize Rattus Norvegicus a přestože v mnohé básni procházíme cestou mrazu, polárním dnem, na dně této poezie zůstává plamen, „svíce v srdci jejím hořící“.
Řeč tohoto básníka je buď horká nebo studená, ale nesnese vlažnost. Jestli lidé mluvící jedním jazykem tvoří organismus, pak je básník jeho srdcem. A tohle srdce v rozhodujícím okamžiku žhne a razantně pracuje. „Miláčku - vzpamatuj se -chci tě.“ Oslovuje - burcuje - rozhoduje.
HODNOCENÍ LN ***** Ivan Magor Jirous: Okuje
Ilustroval Pavel Reisenauer Gallery, Praha 2007, 50 stran
