Zřejmě se pohybuji ve špatné společnosti, ale v posledních dnech jsme s kamarády ze stolní společnosti neřešili stávku smělých odborářů ani Lisabonskou smlouvu. Především nás zaujalo, jak pan prezident z nemocniční postele na Bulovce osobně děkoval řadě Irů, kteří ji v referendu odmítli. Jak to dokázal? Obvolával domácnosti podle Žlutých stránek? Přišla snad za ním na pokoj irská delegace? Dovolil to přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl? Doufám, že se aspoň přezuli, to by je jinak staniční sestra hnala. Ledacos vysvětlilo lékařovo prohlášení, že k pooperačnímu průběhu patří samozřejmě i horečky.
A fotbal, fotbal a zase ten zatracený fotbal… Stále jsme se s bolestným výrazem ve tvářích vraceli k nedělnímu výpadku s Tureckem, podobni svědkům těžké dopravní nehody, kteří si dokola vybavují, jak k ní došlo a kolik bylo zraněných. Je to zkrátka taková nepříjemná záděra, kterou teprve spolehlivý framykoin čas zhojí.
Fotbal je zažraný jako blecha do kožichu nebo Čunek do moci i v lidech, u kterých bych to nečekal. Po mém předvčerejším Úhlu pohledu mi volal kameraman Stanislav Milota a trefně doplnil své dojmy z tristního vystoupení našich zmlsaných milionářů postřehem, že málokdo z nich, pokud právě nežvejkal, na rozdíl od nabuzených Turků zpíval před začátkem zápasu hymnu. Já to nečekal ani od trenéra Karla Brücknera. Ne že by byl amuzikální, ale sám se hrdě považuje za muže bez emocí. Úctyhodné. Určitě by neječel, ani kdyby mu za propadák na mistrovství sáhli na prémie.
Při hodnocení dojmů z Eura 2008 nemohu obejít strašlivou roli, kterou sehrála v pojetí přenosů televize Prima. Pakliže tento kanál slibuje na podzim zatím nejdrsnější reality show s názvem Chvíle pravdy, pokud jde o umění či spíš neumění přenášet fotbal, ta krutá chvíle udeřila již teď. Upřímně přeji panu řediteli Marku Singrovi, aby na celé „Euforii“ nakonec prodělal nejen kalhoty, ale i veškeré značkové spodní prádlo. Zdálo se, že komentátorské komiky Tittelbacha a Poulíčka z Novy nelze překonat, ale výkony Martina Štefla, Radka Šilhana, Tomáše Bahníka, Radka Macháčka či Ondřeje Prokopa dokázaly nemožné. Vrcholem opovrhování diváky byl úlet, když v závěru úterního zápasu Francie s Itálií ještě před opakováním záznamu prozradil jeden z těchto troubů výsledek druhého zápasu a kdo tedy ze skupiny postupuje, načež se ve studiu s internacionály vytvářela virtuální realita, jako že ještě nevíme, jak to dopadlo. Šéf sportovní redakce Jiří Nikodým by se za tento zločin měl převléknout za Barboru Škrlovou a zmizet v Klokánku. A ty donekonečna se opakující reklamy! Když jsem po tisící viděl starého správce hřiště, kterak oždibuje trávník, kustoda, jak zamilovaně žehlí dres, a lepou slečnu z kapely, špulící rty, a to proto, že přijíždí nějaké auto, udělalo se mi nevolno a žádné fáro značky Chundej bych si nikdy nekoupil, ani kdybych na něj měl. Naopak jsem jako ten hoch na pláži, který „vypustí“ svou gumovou nepřítelkyni fernetu, zatoužil televizi vyfouknout a hodit do kontejneru…
***
Pakliže tento kanál slibuje na podzim zatím nejdrsnější reality show s názvem Chvíle pravdy, pokud jde o umění či spíš neumění přenášet fotbal, ta krutá chvíle udeřila již teď
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
