Dneska to bude velmi osobní. Na podzim mě zvolili do rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Netoužím po funkcích, ale v tomto případě jsem si myslela, že bych mohla být užitečná něčemu, co pokládám za dobré. První zasedání rady, kterého jsem se zúčastnila, mnou otřáslo: dlouhé a opatrnické řeči, věcného skoro nic, a navíc spolu se členy rady zasedal ředitel, jeho náměstek, šéf kanceláře a ještě zapisovatelka, která je také zaměstnaná v ústavu... skoro kafkovské. Vrátila jsem se domů sklíčená: s tímhle, říkala jsem si, se nedá dělat opravdu nic.
Pak jsem se vzpamatovala a řekla jsem si: ne, něco se musí dát dělat! I zavolala jsem některým členům rady a domluvila si s nimi schůzku - s každým zvlášť. Ty schůzky byly povzbuzující: stejně jako já si mysleli, že v ústavu zdaleka není všechno v pořádku a že by měla rada fungovat trochu jinak, než se jednou za měsíc sejít, popovídat si, schválit předložené materiály a zase se rozejít domů. Jen mě upozorňovali - ne všichni -, že ústav je ohrožen, poněvadž je teprve v začátcích, a má mocné politické nepřátele. Nojo, to si sice myslím taky, ale nějak mi nepřišlo, že bychom byli zvoleni proto, abychom mlčeli k tomu, co se nám nelíbí.
Navrhla jsem na prosincové (mé druhé) schůzce rady, že by se mělo uspořádat výběrové řízení na ředitele. Myslím si, že v ústavu, jehož zákonným zadáním je mimo jiné konat výzkumnou práci, by se měly všechny funkce obsazovat výběrovým řízením, jako se to děje v akademickém světě a výzkumných institucích. S částí (většinou) členů rady jsme se na tom shodli.
Na schůzi, která se konala teď ve středu, se mělo o vypsání výběrového řízení jednat. Moc jsme se neshodli a jeden z členů rady přišel s kompromisním návrhem - výběrové řízení ano, ale bude přece lepší, abychom se dohodli (z minulého zasedání rady se mi pořád vybavuje nesmrtelný výrok: „přece se nebudeme válcovat hlasováním“). Dohodněme se, že bude výběrové řízení vypsáno až za rok, až se ústav „stabilizuje“.
Při hlasování jsem zvedla ruku pro tento návrh - jak jsem to tak celé poslouchala, viděla jsem, že se ničeho radikálnějšího dosáhnout nepodaří. A teď mám problém: neměla jsem jako jediná hlasovat proti? Mám pocit, že měla. Ale nebylo by to absurdní? Chtěla jsem přece výběrové řízení - a teď bych měla hlasovat proti návrhu? Kompromisnímu, pravda, ale přece jen takovému, který má naději projít? Bylo přece jasné, že návrh na dřívější vypsání výběrového řízení na místo ředitele neprojde. Jenže z toho plyne, že se na tom, co mi v ústavu vadí, nic nezmění.
Na mysli mi tane pořekadlo „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“. Takže jsem, ptám se sama sebe, přijala „politickou nezbytnost“? Marně si své zvednutí ruky omlouvám tím, že nemůžu za to, že někdo jiný změnil mínění - svobodně? a bez nátlaku? Hm. A ještě k tomu na palachovské výročí... A moji kolegové z rady mají být ti „vlci“? Sama si připadám spíš jako vypelichaný šakal - a všimněte si, že jsem neuvedla žádné jméno. Znáte to, dalo by se to „politicky zneužít“.
***
Ústav je ohrožen. Nojo, to si sice myslím taky, ale nějak mi nepřišlo, že bychom byli zvoleni do jeho rady proto, abychom mlčeli k tomu, co se nám nelíbí.
