DIALOG
* LN Ještě se perete s kritiky?
Vy to znáte z podání druhé strany. Mohl bych vám vylíčit i svou verzi,ale neudělám to. Už před více než dvěma lety jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit o literární kritice. Tak jako si můj nakladatel dal předsevzetí, že nebude kouřit. Mé okolí to přivítalo, já to dodržuju a nerad bych si to pokazil.
* LN Takže kritika má pro vás nulovou hodnotu a programově ji nečtete?
Postupně jsem to víceméně přestal sledovat, například už léta nečtu žádné literární časopisy. Samozřejmě že se to dá vykládat všelijak, třeba i jako „strach z nepříjemné pravdy“ nebo póza. Při troše dobré vůle se ovšem snad dá pochopit, že když někdo píše třicet let, může být diskusemi o literatuře už poněkud unaven. Stejně už nebudu psát jinak, než jak píšu. Žádná tuzemská kritika na mém psaní nikdy nic podstatného nezměnila, většinou mě pouze rozčílila. Dneska už s recenzenty v duchu nepolemizuju, necítím potřebu cokoli vysvětlovat nebo někoho přesvědčovat – a jsem o dost klidnější. Rezignoval jsem – to je asi nejpřesnější slovo – na možnost dorozumění s některými lidmi. Řekl jsem si Piky piky na hlavu, já na babu nehraju!, vypadnul z tý zatuchlý hlučný místnosti s názvem Český literární život – a najednou je klid.
* LN Čtete internetové diskuse?
To jsem si dávno zakázal, z toho na mě jde negativní energie. Z většiny těch diskusí je okamžitě pouze emoční ventil. Opravdu nepotřebuju číst urážky od lidí bez tváře a bez jména, od nejrůznějších grafomanů, očividných magorů nebo třeba jen intelektuálních snobů – ve smyslu citátu o tom, že neúspěch plodí jistý druh snobství.
* LN Je to ale i sociologický jev, to vás jako spisovatele ani trochu nevzrušuje?
Ne. Pro mě je to prostě patologie, okrajová záležitost. Přidat anonymní ohlas na internet dokáže i idiot. Napsat článek, který otisknou v seriózních novinách, a vstoupit tak do skutečné, o poznání kulturnější diskuse je mnohem těžší. Nechci ztrácet čas s těmi, co to nedokážou. Navíc jsem si v souvislosti s několika nedávnými úmrtími v rodině řekl, že si budu dělat život co nejpříjemnější, a některým věcem se vyhýbám. Nečtu anonymy, nečtu internetové diskuse, odmítám pozvání do televizního pořadu s panem Knížákem, protože si nechci zkazit den. A tak podobně.
* LN Při čtení vašeho deníku jsem přesto nabyla dojmu, že se i proti své vůli zabýváte nepodstatnými věcmi, které vás zbytečně odvádějí od těch důležitých. Bojujete s tím ?
To je bohužel pravda. Měl-li být deník upřímný, nemohl jsem například předstírat, že jsem stoik nebo Buddha a že mě hlídač parkoviště nebo Chuchma nerozčílili, když mě rozčílili. Ale jak už jsem řekl, lepší se to.
* LN Zpřetrhal jste kvůli sporům o své dílo i některá přátelství. Nebylo by spíš lepší být velkorysejší a nepřišlo vám to nakonec líto?
Já jsem samozřejmě schopen kamarádit s někým, kdo má odlišné názory. Jezdím třeba na pánské jízdy se třemi spolužáky z gymnázia, kteří jsou mimo jiné velmi jízliví vůči Václavu Havlovi a bowling hrávají v tričku s nápisem „Hlavou a srdcem! ODS“… Řekl jsem si, že jiné spolužáky už jaksi mít nebudu, a tak je nekádruju. Smutný konec mého letitého přátelství s Jirkou Peňásem, na kterého narážíte, s literaturou zase tolik nesouvisel, „uražená autorská ješitnost“ by byl velmi zjednodušující výklad. Chápu, že Jirkovi vyhovuje.
* LN Jste znám svými kritickými názory na Václava Klause. Nestravuje vás to, nevěnujete tomu také příliš energie?
To je optický klam. Jednou za měsíc si rýpnu a pak se to donekonečna cituje.
* LN A kdy to vlastně začalo – jaký byl výchozí motiv Báječných let s Klausem?
Chtěl jsem napsat volné pokračování Báječných let pod psa, odehrávající se v devadesátých letech, a Klaus je pro mě nejvýraznější a nejzábavnější postavou té doby, což jsem definitivně zjistil při čtení jeho knihy Na rovinu. Doslovné citáty z ní jsem dokonce využil v záhlaví jednotlivých kapitol. Někteří lidé mi říkali, že na těchto místech se smáli nejvíc.
* LN Václav Klaus tvrdí, že vaše knihy nečte a nemá čas, aby se o ně zajímal. Měl jste vy s ním nějaký osobní kontakt?
Jednou jsem byl pozván na Žofín do slavného Centra pro ekonomiku a politiku – rozumí se politiku ODS – na veřejnou debatu s názvem Umělec a svoboda, kterou Klaus osobně moderoval, protože jak známo neexistuje žádné téma, k němuž by se nedokázal vyjádřit… Bylo ode mě naivní, že jsem to pozvání vůbec přijal. Druhá chyba byla, že jsem si své vystoupení nepřipravil písemně jako ostatní a snažil se mluvit spatra do té mrazivé atmosféry, která tam během mého projevu vládla – zvláště poté, co jsem na úvod prohlásil, že Klaus je pro mě ztělesněním morální mizerie současné politiky. Musím ale objektivně doznat, že se mi ta řeč nepovedla, byl jsem z toho stranicky semknutého publika rozhozený a doslova mi vyschlo patro… Oni z toho pak udělali fonetický záznam, který věru není stylisticky pěkný – ale za obsahem si dodnes stojím. Řekli nám, že nemáme mluvit o tehdy aktuální televizní krizi, a já byl jediný, kdo zadání dodržel. Třeba Karel Steigerwald používal příměry jako „svoboda na barikádě s obnaženými ňadry a nosem Zdeňka Svěráka“ a dostávalo se mu vřelého potlesku. Takže tohle byla moje jediná přímá konfrontace s Klausem.
* Pokračování na straně 14
Mou zbraní je ironie
Dokončení ze strany 13
* LN V deníku jste si tedy k hlavě státu dost dovolil, když se zamýšlíte nad tím, zda masturbuje, nebo zda to považuje za úplně falešné...
Anebo levicové jako párek.
* LN Je to trefné i zábavné, ale není to příliš?
Hrdina výborného románu Philipa Rotha Lidská skvrna má v době aféry Clinton–Lewinská sen, že mezi dvěma křídly Bílého domu je natažen transparent s nápisem ZDE ŽIJE ČLOVĚK! A myslím, že to byl Jack Nicholson, kdo tu nastalou americkou „extázi svatouškovství“ komentoval slovy: „A chtěli byste snad prezidenta, který nešuká?“ Prezident je prostě člověk jako každý jiný. Mně to nepřipadá nijak svatokrádežné.
* LN Nečekal jste, že vám to Václav Klaus nějak jedovatě oplatí?
Doufám, že takhle to tady ještě stále nefunguje... Klaus naštěstí není Lukašenko. Byla tu pouze ona tragikomická kauza před vydáním Báječných let s Klausem, kdy jsem byl tajnou službou upozorněn na možný psychologický nátlak... Nic takového nenastalo, možná i proto, že jsem to hned zveřejnil – ale ta schůzka s lidmi z BIS skutečně proběhla. Nebyla to propagační kampaň k nové knize, jak se někteří domnívali.
* LN No ale vy si pokoj nedáte, nedávno jste mu zase nepřímo vzkázal, že je možná homosexuál...
Ne, jen jsem podobné spekulace citoval … Nicméně se nedivím, že si mnozí takové otázky kladou, když se prezident nechává tak snadno nachytat s letuškami, naposledy dokonce pouhých pár hodin po inauguračním projevu… Ale já bych nechtěl, aby tenhle rozhovor vyzněl tak, že mým životním posláním je kritizovat Václava Klause. I nadále ho považuji za spíše negativní postavu polistopadové politiky a nadále věřím, že tenhle nijak ojedinělý názor nakonec historie potvrdí – ale zároveň nechci být už pro media jakýmsi „profesionálním antiklausovcem“. Změňme téma.
* LN Nyní opět vznikly dva snímky podle vašich knih...
Film Nestyda, který natočil Jan Hřebejk, je hotový a premiéra bude 9. října. Případ nevěrné Kláry, který vzniká v česko-italské produkci, bude mít premiéru příští rok v březnu v Římě. Už jsem viděl de facto definitivní verzi Nestydy a četl český překlad scénáře Kláry.
* LN Ke Hřebejkově filmu jste napsal i scénář. Takže jste vyhodil ze sedla Petra Jarchovského?
Ale vůbec ne. Myšlenka na možnou spolupráci vznikla už před mnoha lety, Honza Hřebejk měl tenkrát točit jednu povídku do filmu inspirovaného Povídkami o manželství a o sexu – a ty jsme se loni rozhodli pospojovat do jednoho příběhu. To není žádná nevěra, on přece dál s Petrem pracuje.
* LN Máte s Hřebejkem společné to, že zprvu jste byli absolutními miláčky kritiky, pak zase jste byli zatraceni, ale oba čelíte výtkám, že se uchylujete k líbivé komerci. Co vy na to?
To je jen umělé pojítko, navíc ta údajná líbivost a komerčnost je vyčpělé klišé. Copak jsou novely Lekce tvůrčího psaní nebo Andělé všedního dne líbivá komerce? Nebo Kráska v nesnázích? Jestli to někdo tvrdí, pak to nečetl a neviděl. S Honzou nás spojuje především to, že jsme naladěni na podobné vlně: často se nám líbí stejné knihy, tytéž scény ve filmech, máme podobný smysl pro humor i životní styl. A to, co říkáte, je přece v Čechách obvyklý scénář: nejdřív je autor sympatický outsider, velký talent a naděje – a o po pár letech je už jen unavený komerčák za zenitem, který píše nebo točí pouze pro peníze a pro ženy.
* LN A píšete pro peníze?
Samozřejmě, vždyť se psaním třináct let úspěšně živím. Snad by ale nepředpojatý člověk mohl připustit, že mě to možná zároveň baví.
* LN Těšíte se, až začnete psát novou knihu?
Těším – teď například na to, že se příští rok vrátím k povídkám. Bude to už druhý návrat k tomu, čím jsem kdysi začínal. Měly by to být povídky o lásce, o různých podobách lásky. Těším se hlavně na tu změnu žánru.
* LN Píšete lehce?
Když si to porovnávám s tím, co prohlašují jiní spisovatelé, řekl bych, že spíš lehce. Pokud se vzácně trápím, tak je to většinou ve fázi, kdy přemýšlím o nové knize a najednou zjistím, že jsem nespokojený s tím, co jsem si až dosud předpřipravil. Stalo se mi to letos na přelomu prosince a ledna, kdy jsem měl něco jako malou tvůrčí krizi. Myslím, že jsem byl hlavně ze psaní unavený – rok předtím jsem v jednom zátahu napsal Anděle všedního dne, po nich Pohádky pro unavené rodiče a k tomu ještě několik verzí scénáře pro Hřebejka – a pošetile jsem se domníval, že si týden odpočinu a hned se pustím do nového románu. Místo toho jsem zjistil, že jsem poněkud vybitý. Ale po týdnu to přešlo. Zřejmě to souviselo i s tím, že Román pro muže bude má dvacátá kniha, a že jsem si ji tudíž v duchu příliš „zvýznamněl“. Řekl jsem si, že by to měl být velký román, a že proto poruším zavedenou periodicitu a nevydám ho na jaře, ale až na podzim – a budu tak mít na jeho napsání osm měsíců, což je trojnásobek obvyklé doby. Dopadlo to pochopitelně tak, že jsem v lednu začal a na konci února byl hotový.
* LN Děláte si před vlastním psaním sondáže a sbíráte podklady?
Záleží na tématu. Bývám líný studovat materiály, takže asi nikdy nenapíšu historický román; obávám se, že v Klementinu mě už nikdo neuvidí... Jdu tou pohodlnější cestou, beztak se mi odjakživa nejlépe píše o tom, co aspoň trochu znám. Nicméně když jsem psal Případ nevěrné Kláry, musel jsem se sejít se soukromým detektivem, abych se seznámil s běžnými sledovacími metodami. Teď jsem zase kvůli Románu pro muže četl literaturu, která se k tomuto tématu vztahuje. Hodně taky přemýšlím o postavách, od těch v posledních letech začínám: dělám si obsáhlé dotazníčky stran jejich zájmů, názorů, příbuzných a tak dále, abych si je uměl dostatečně plasticky představit.
* LN Jak moc se postavy vůči vám jako autorovi prosazují?
V příběhu by se měla prosadit životní pravda, tj. jeho psychologicky co nejpřesvědčivější verze. I mně se příběh v tomto smyslu někdy pod rukama trochu mění, nicméně hybatelem postav zůstávám já. Postavy jsou mí podřízení.
* LN Vydáváte jednu knihu ročně. Neupletl jste si na sebe příliš velký bič?
Nebudu dnes žertovat o hypotékách. Jsem třináct let na volné noze. Spisovatel má psát. Napsat jednu knihu ročně, to je pro mě poměrně volné tempo. Různé Daniely Steelové píšou i tři ročně, to už je pak asi opravdu fabrika. Ale půl roku o knize přemýšlet a čtvrt roku ji v klidu psát není nic stresujícího. Nemám žádné termíny, svému nakladateli říkám já, kdy co dopíšu. Navíc jsem vždycky měl a mám v záloze několik rozpracovaných námětů, takže nikdy nezačínám úplně od nuly.
* LN Jak jste si zvykl na to, že jste úspěšný spisovatel, jehož jméno prodává? Překvapilo vás to, nebo dokážete rozebrat, jak k tomu došlo?
Rád bych se vyhnul sebehodnocení. Důvodů je bezpočet. Objektivně to nastartovala Báječná léta pod psa, takže v tom byl určitě nemalý díl štěstí – že jsem přišel se správným románem ve správný čas. Na grotesku o socialismu se tehdy čekalo, ale podotýkám, že náhoda přeje připraveným. Nejspíš zabrala i moje „poetika“, to jest tradiční vypravěčství, ironická nadsázka, slovní i situační gagy, ale možná i to značné „osobní nasazení“, obětování sebe sama i širokého příbuzenstva na oltář humoru, to mají čtenáři rádi. A v neposlední řadě je za mým úspěchem i známá novinářská lenost a setrvačnost – já opravdu neurčuju, kdo bude na titulních stranách našich deníků. Samozřejmě si nestěžuju, samozřejmě z toho léta těžím – ale je to moje vina? Mám snad já posílat novináře za Haklem nebo za Topolem? Měl jsem zkrátka kliku, že se kulička rulety osudu zastavila na mém čísle, že toho „nejčtenějšího a nejpopulárnějšího“ dočasně hraju já. Ještě bych k tomu dodal, že podobně se ta kulička zastavila na jménu Rowlingová. Chci tím naznačit, že úspěch sice medializací a marketingem příslušně bobtná, ale na jeho začátku musí být ta dobrá knížka. A to je někdy nespravedlivě přehlíženo. Čtenářská přízeň není nekonečná, nežiju jen ze zavedené značky, to je nesmysl. Když budou oblíbené telefony Nokia dalších pět let poruchové šunty, tak si lidé vyberou jinou značku. Od Báječných let jsem vydal osmnáct knih – a protože jsem žádný úbytek čtenářské přízně nezaznamenal, tvrdím, že to nejsou žádné šunty.
* LN Často je vám vytýkáno, že jste pyšný, neschopný sebereflexe.
To jsou jen interpretace a desinterpretace mého mediálního obrazu, to jaksi není skutečnost. Kdo mě zná osobně, kdo četl můj deník, ví, že o sobě naopak často pochybuju. Ta domnělá pýcha je často jen obrana mého křehkého sebevědomí před různými sebevědomými nulami.
* LN Přemýšlíte o svém psaní, když se třeba v noci převalujete na posteli?
Opravdu si nevzpomínám, kdy jsem se v noci naposledy převracel kvůli knížkám... Knížky pro mě namouduši už dávno nejsou noční můrou.
* LN Vaše tvorba je i autobiograficky laděná. Jak to snáší rodina?
S romány tenhle problém nemám. Próza je jedna velká kamufláž – z pěti postav dělám jednu, měním reálie a tak dále. Nad romány se moji blízcí netrápí. S deníkem to bylo horší, ten je autentický, ale nakonec to všichni přijali jako gesto upřímnosti, jako mou sebekritickou zpověď. Navíc bych řekl, že moje slabosti či občasná selhání nejsou nijak mimořádné – netuneluju miliony ani nezavírám příbuzné do sklepů. Toho, za co bych se měl stydět, není zase tolik. Tahle otevřenost se mi dodnes pozitivně vrací, čtenáři ji ocenili, dostávám od nich spoustu podobně osobních e-mailů o nanejvýš intimních záležitostech – o rozvodech, nevěrách, nemocech.
* LN Svěřovali se vám taky, že mají hemoroidy?
Taky, taky.
* LN A když se vy sám takhle dáváte v plen, nemáte s tím problém?
No, když přijedu na čtení do okresní knihovny, vítá mě paní ředitelka a významně mi říká: „Četla jsem váš deník…“, pochopitelně si některé pasáže znovu připomenu.
* LN V této sezoně se opět vaše prózy dostanou ve zdramatizované podobě na divadlo – Andělé všedního dne chystá divadlo ve Zlíně a Růže pro Markétu, které kdysi skončily jako propadák, se rozhodli oprášit v brněnském Národním. Co tomu říkáte?
Andělé – to je dramatizace, kterou Dodo Gombár uvedl už loni v Martině. Inscenaci jsem viděl a byl jsem nadšený. Sám se za dramatika samozřejmě nepovažuju a nikdy jsem o to ani neusiloval. Růže pro Markétu je můj jediný dramatický pokus. Počátkem 90. let jsem jej souběžně přihlásil do dvou soutěží – do Ceny Alfréda Radoka, kde hra propadla, a do jakési mezinárodní soutěže, kde naopak měla úspěch a dostala se až do německého Kasselu. Já jsem ten více než patnáct let starý text publikovat nechtěl, zdál se mi passé, neboť námětem té hry je listopadová revoluce na filozofické fakultě – využil jsem v ní mimo jiné literární parodie na marxistického literárního teoretika Rzounka, který byl vedoucím katedry literatury. S knižním vydáním jsem souhlasil až po naléhání Petra Minaříka z nakladatelství Větrné Mlýny, který se kdysi opil na mé svatbě a jehož jsem potřeboval přesvědčit, že se na něj už nezlobím. Že se o to v Brně zajímají, mě pobavilo i potěšilo zároveň.
* LN A proč jste tedy divadelní hru napsal, když jste nechtěl být dramatikem?
Tehdy jsem zkoušel všechno možné. Po pravdě řečeno mě motivovala hlavně vyhlášená finanční prémie. Na zbraslavské základce jsem tehdy bral dva a půl tisíce hrubého. Slibuju, že už divadelní hry psát nebudu.
* LN Možná si šlapete po štěstí, vždyť máte cit pro dialog a situaci.
Děkuju za kompliment, nicméně za svou hlavní disciplínu považuji prózu. Stačí, že se kromě toho za pochodu učím být scenáristou.
* LN Sledoval jste tahanice o pražské kulturní granty? Neinspirovalo vás to k něčemu?
To je jenom další dílek mozaiky současných společensko-politických nechutností typu Národní knihovna, Čunek, poslanec Morava a tak dále. Richtra stačí vidět, můžete klidně mít vypnutý zvuk – a i tak pochopíte, že je něco špatně. Natož když promluví. Mimochodem: sedíme proti paláci Metro, kde bydlel nedávno zesnulý Emil Lukeš, kterému vděčím za vlídné povzbuzování z dob mých začátků. On vždycky tvrdil, že bych měl napsat velkou jízlivou společenskou grotesku... Román pro muže je zatím jen taková skica, tam je to ve vedlejším plánu. Ale jednou ji možná napíšu. Toho materiálu dnes a denně! Pokud jde o Tlustého ve vaně, zaujalo mě, že ona dívka ve vaně byla v plavkách. To je asi jako Hamlet s digitálními hodinkami, nebo Julie s mobilem... Tohle mělo imitovat intimní radovánky? Tady zřejmě kostymérka ODS hrubě selhala.
* LN Co s tím vším podle vás dělat?
Nic moc. Kolik lidí chodí k volbám, kolik lidí to sleduje? Přečtěte si výzkumy veřejného mínění: Klaus je dvakrát lepší prezident než Havel. Nejčtenější český deník je Blesk. To člověka skoro paralyzuje. Snažím se nicméně být důsledný, dotáhnout třeba ten soud s bulvárem do konce. O mnoho víc dělat nemůžu, nemám na to sílu ani čas. Ironie je zřejmě maximum mých možností.
***
Napsat jednu knihu ročně, to je pro mě poměrně volné tempo. Různé Daniely Steelové píšou i tři ročně, to už je pak asi opravdu fabrika.
