* Už několik let stojíte v čele projektu Příběhy bezpráví, který se snaží přiblížit zejména studentům středních škol nejnovější historii, hlavně období let 1948–1989. Je takové působení ještě třeba? Reflexí komunismu se přece zabývá specializovaná státní instituce, vycházejí stovky článků, knih, točí se filmy. Nemají studenti dost příležitostí, aby si k tématu našli cestu sami?
To je trochu podobné, jako byste se ptal, zda je třeba učit českou literaturu, když vychází tolik knížek o literatuře. Samozřejmě že někteří studenti si cestu k poznávání moderní historie najdou sami. My se ale snažíme přispívat k tomu, aby se s naší nedávnou minulostí seznámilo co nejvíce mladých lidí. Bohužel totiž stále platí, že na mnoha základních a středních školách je období po druhé světové válce věnován ve výuce minimální prostor. Naše materiály pomáhají učitelům téma nastolit a podrobněji se mu věnovat. O tom, že takovou podporu potřebují, svědčí i to, že s námi na Příbězích bezpráví spolupracuje již 1600 škol.
* Proč je důležité, aby se mladí lidé o komunismu učili? Kvůli „vyrovnání se s minulostí“?
Komunismus nebo spíš diktatura s vůdčí úlohou komunistické strany je období v mnohém pořád živé, současná demokracie se formovala mimo jiné tím, že jsme se vymezovali vůči pokřivenostem předlistopadové doby.
Pokračování na straně III
Dokončení ze strany I
Když se o této době generace, která ji nezažila, nebude učit, pak mladí lidé těžko porozumí dnešku. Pak je tu ještě jeden, z mého pohledu zásadní aspekt. Nám starším (i když jistě ne všem) dal prožitek bezpráví a perzekuce zvýšenou citlivost, vědomí, že svoboda je křehká věc, o kterou lze přijít, a proto je nutné ji hájit. Bylo by myslím špatné, kdybychom tuto zkušenost nedokázali předat. A v tom vidím důležitý smysl Příběhů bezpráví.
Co se týká „vyrovnání s minulostí“: ten termín bych použil jen v nedokonavém vidu, mluvil bych o „vyrovnávání se“, protože jako intelektuální proces nemá naše „zápolení s dějinami“ žádný konec.
* Do škol posíláte filmy a metodiky, školíte pedagogy, ale taky vydáváte publikace – co je to za knihy?
Nejsou to odborné historické práce ani učebnice, spíš dokumentaristickonovinářské texty. Naše publikace (každý rok připravíme zpravidla jednu) jsou určeny hlavně studentům, ne jako nějaké „závazné příručky o komunismu“, ale především jako podněty k přemýšlení. V loňském roce jsme vydali knížku Příběhy bezpráví – příběhy vzdoru. V ní přibližujeme osudy lidí, kteří aktivně vzdorovali diktatuře – spolupracovali s tajnými službami demokratických zemí, zakládali ozbrojené protirežimní skupiny, vyráběli a distribuovali letáky, vydávali samizdat, působili v občanských iniciativách... Statečných a odhodlaných lidí nebylo mnoho – tím spíš bychom jim měli věnovat pozornost. Knihu je možné brát i jako příspěvek do debaty o třetím odboji: připomínáme, že i u nás existuje nepřerušená tradice obrany svobody a že lidé, kteří ji představují, si zaslouží úctu, nikoli konstatování, že jejich činnost neměla praktické výsledky. Letošní nová kniha Příběhy bezpráví – mýty o socialistických časech se vztahuje převážně k normalizaci, k sedmdesátým a osmdesátým letům, na která dnes mnozí nahlížejí – aspoň podle mého soudu – s nepatřičnou shovívavostí. V jednotlivých kapitolách polemizujeme s nikterak výjimečným názorem, že předlistopadový režim nelze jen kritizovat, protože měl spoustu dobrých stránek a leccos v něm bylo lepší než dnes. Což je hloupá demagogie, protože na husákovském socialismu nebylo dobré vůbec nic a to dobré, co tehdy vzniklo, vzniklo režimu navzdory. Na „laskavé zobrazování“ normalizace jsem alergický.
* Součástí Příběhů bezpráví jsou i besedy s politickými vězni či disidenty, ale zvete třeba i komunisty, kteří „svůj“ režim hájí?
Výběr hosta je v kompetenci školy, my jí můžeme pouze poradit nebo dát nějaké kontakty. Osobně si myslím, že na besedu s žáky základních a středních škol, kteří mají o poválečném období často jen mlhavé povědomí, skalní komunisté nepatří. K diskusi by ničím nepřispěli, přišli by lhát. Zkuste si představit, že byste na debatu o nacismu přivedli zatvrzelého popírače holokaustu. Proč? Do matematiky taky nepozvete pomatence, který tvrdí, že krychle je kulatá.
* Nakolik studenty období komunismu zajímá? A do jaké míry je to jen školní povinnost?
Z osobních setkání s mladými lidmi mám jednoznačný pocit, že je to období zajímá, a vyplývá to i z různých průzkumů. Například v roce 2009 jsme dělali rozsáhlé dotazníkové šetření a v něm jenom 22 procent studentů uvedlo, že se o letech 1948–1989 nechtějí dozvědět víc. Problém nevidím ve studentech, ale v dospělých, v neochotě rodičů a pedagogů o té době diskutovat. Potkal jsem ovšem mnoho učitelů, kteří dělají svou práci skvěle – u žáků dokážou vzbudit zájem, vedou je k samostatnému myšlení, nenutí je, aby se biflovali data a stránky výkladu. Myslím, že se celkově situace pomalu lepší, taky už nejsme jediní, kdo se tématu komunismu ve výuce systematicky věnuje.
* Jak se k výuce nejnovější historie staví ministerstvo školství?
Od chvíle, kdy jsme s Příběhy bezpráví začali, jsme ministerstvo upozorňovali na nedostatečnou výuku moderních dějin a snažili se iniciovat debatu o systémových změnách. Zpočátku bezvýsledně – například v roce 2005 hodnotilo MŠMT náš projekt takto: „Realizace není založena na konkrétní identifikovatelné potřebě, nýbrž se odvíjí od obecných konstatování ve smyslu údajného opomíjení výuky čs. dějin.“ Později se postoj MŠMT začal měnit, loni vydalo Metodické doporučení k výuce dějin 20. století, v němž se obrací na zřizovatele a vedení škol s tím, že je tomuto období třeba věnovat větší pozornost. Příběhy bezpráví jsou uvedeny jako vhodný zdroj pomůcek a doporučená aktivita. Nicméně stále platí, že ministerstvo naše aktivity týkající se poválečného Československa finančně nepodporuje.
* Za tři dny budou v kině Světozor už podruhé uděleny Ceny Příběhů bezpráví. V čem jsou důležité?
Ve srovnání s jinými oceněními jsou výjimečné tím, jak jsou nositelé vybíráni. Jednotlivé osobnosti totiž nominují sami studenti, hledají je ve svém okolí, zkoumají rodinné historie, dobový tisk i archivy, ptají se pamětníků. Životní příběhy navrhovaných osobností studenti zpracují do textu, který doplní fotografiemi a zdůvodněním, proč by měl cenu dostat právě jejich kandidát. O laureátech ceny pak rozhoduje studentská porota. Letošní ročník Ceny Příběhů bezpráví je věnován památce Ivana Medka – tímto způsobem chceme každý rok připomenout nějakou výraznou osobnost, která přispěla k tomu, že jsme dnes svobodní.
