Cameronův Avatar to schytává ze všech stran. Je velký, drahý, úspěšný - tak si na něm intelektuálové všeho druhu brousí své drápky. Ať už jde o jednoho z nejbystřejších pozorovatelů civilizace Davida Brookse (negramotnost jako cesta ke spáse?), Ondřeje Štindla (Nirvana za všechny peníze) či nesmiřitelného Johna Podhoretze (nejhloupější, užvaněně blbý film), přemýšlivé duchy nejvíce rozčiluje prvoplánovost příběhu „Kterak Hloupý-Bílý-Muž-s-Puškou k divochům přešel, aby je sjednotil a osvobodil“.
Ta kritika je přesná: hloubka prostoru, kterou Cameronovo 3D přináší, je kompenzována mělkostí jednodimenzionálního vyprávění. Přesto musí být v příběhu cosi skrytě fascinujícího, jinak by na Avatara nechodili už třetí měsíc další a další miliony.
Odstřihneme-li placatost postav, kýčovitost prostředí i primitivní „komplex bílého spasitele“ (termín Davida Brookse), stále nám zůstává klíčový zážitek konfrontace s jinou kulturou. Zážitek, s nímž se vypořádávají nejen vesmírní mariňáci, ale od počátku existence své profese i kulturní antropologové, sociologové, novináři i koloniální úředníci. Konfrontace, kterou svým způsobem zažívá každý z nás.
Půvab expanze naší civilizace spočívá mimo jiné v tom, že dokáže svou expanzi reflektovat. Troufale soudím, že nejde jen o expanzi územní - ale že zpochybňování svých výchozích a zdánlivě neměnných hodnot je jedním z klíčů k porozumění úspěchu naší civilizace. Teprve setkání s jinou kulturou, s jejími pojmy vetkanými do jazyka, jejími hodnotami vtělenými do vzorců chování nás vykolejí z příjemné, neproblematické sebejistoty. A jelikož jen výjimeční duchové dokážou zpochybnit vlastní „původ“ sedíce doma na židli, nejdramatičtější konfrontace přináší právě život v bederní roušce, s miskou pečených kobylek a v divokém tanci u ohně.
„To get native“, tedy „přidat se k domorodcům“, je riziko a šance, která čeká na každého poklidného patriota od počátku věků. Stačí opustit svou rodnou hroudu, vzdát se zvyků své rodné třídy... Mnoho sociologů dostalo od kolegů kartáč, protože „příliš přejali myšlení zkoumaných subkultur“, mnoho bruselských zpravodajů se rozžehnalo s domovskou redakcí a přešlo na stranu euroúřadů...
Většina naštěstí neskončí tak primitivně jako Cameronovo snivé vtělení, které svůj starý život doslova zahodí. Petra Procházková by nerozuměla světu tak jako dnes, kdyby svého času necítila a nemyslela jako Čečenka; Claude Lévi-Strauss by nenapsal svá vrcholná strukturalistická díla, kdyby nerozdělával oheň lukem mezi Ňambikwary; Carl Jung by nezaložil tak vlivnou školu, kdyby neprožil extrémně těžké, ohrožující psychické období.
Potkat se s cizím, vzdát se okovů svého původu, ztratit a znovunalézt svou identitu a víru... Ta výzva proudí kdesi hluboko pod pěnou Cameronova příběhu. I proto se nám, všem klišé navzdory, Avatar tak líbí.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, redaktor LN
