Když Peter Doherty (30) zakládal v roce 1997 se svým nejlepším kamarádem Carlem Barâtem kapelu The Libertines,měli oba hudebníci o své kariéře poměrně jasnou představu: Budeme buď na vrcholu světa, nebo na dně kanálu. Pokud jde o Dohertyho, prošel obojím. Dokud to s Barâtem fungovalo a jiskřilo – ať už v dobrém rozmaru debutu Up the Bracket nebo s nahořklou příchutí lítosti nad událostmi, které musely přijít, na albu The Libertines –, slavila kapela na domácí půdě velké úspěchy. Ještě Dohertyho první sólovka s Babyshambles Down in Albion měla svá silná místa. Už tehdy ale karikaturista britského magazínu NME z legrace, ale vizionářsky a poměrně trefně, překřtil jeden z nejúspěšnějších singlů Fuck Forever na Fucked Up Forever.
Ze všech problémů s alkoholem, drogami a zákonem, které už za existence The Libertines občas plavaly po hladině, si poslední roky udělal Doherty své jediné poznávací znamení. Jeho tehdejší přítelkyně, supermodelka Kate Mossová, si na své fotografii z titulní stránky bulváru The Sun, kde si dává lajnu kokainu, resuscitovala svou kariéru. Pak se rozešli.
Ani Peter, ani Carl Na tvorbu Petera Dohertyho ale smutné příběhy vliv nemají, nebo jen minimálně. Jeho startovní čára je totiž melancholie Albionu a svět, který si vytvořili „ve starých dobrých časech“ s Barâtem. Je sice ochotný glosovat v textech události, které semu dějí, ale pokud na obzoru není žádné téma, napíše mnohem silnější, lyricky laděný text, který v kombinaci s jednoduchou melodií působí takřka geniálně.
Carl Barât mu chybí, stejně jako Doherty chybí jemu. Je to znát ze sólových desek obou muzikantů: Barât postrádá originální hudební nápady a silné texty, Doherty je sice schopný napsat dobrou baladu, ale když dojde na rokenrol (jeho energii a napětí), je v koncích. Nelze po něm chtít, aby skládal stejně chytlavé, chytré a hitové písničky jako v The Libertines; jde ale vidět, že jako solitér už tak vysoko nikdy nedosáhne. Nikdo z nich. Ne Doherty a určitě ne Barât.
Nová deska Grace/Wastelands trpí výše popsaným problémem. Čtyřicetiminutovou stopáž neutáhne pět vydařených skladeb a vata. O to hůř, když se ty lepší věci odbydou na začátku a ke konci už nezbývá dech. Akustické podklady většiny skladeb jsou k uzoufání nezajímavé, byť je celkem vkusně ozvláštňuje piano, dechy i smyčce a akustická kytara Grahama Coxona (staronově z Blur). Fanoušci Dohertyho pomalých skladeb (Albion, For Lovers, Music When the Lights Go Out) by jeho statickou polohu a snahu o zachování souvislé atmosféry mohli ocenit, zároveň o něm už asi nikdo nikdy neprohlásí: „Ten kluk má talent od samotného Boba Dylana.“
***
The Libertines
Pro ostrovní kytarovou scénu přelomu tisíciletí byli The Libertines důležitou kapelou. Po vzoru newyorských The Strokes a s požehnáním Micka Jonese ze samotných The Clash (produkoval jim obě desky) pomohli nastartovat novou rokenrolovou revoluci a nepochybně mají i lví podíl na boomu „kytarovek“ a revivalů garážového rocku. The Libertines to ve své krátké a rychlé kariéře dotáhli, zejména díky masivní podpoře britského hudebního magazínu NME, až na vrchol britského žebříčku a na zdi pokojů většiny tzv. moderních britských teenagerů. Obliba kapely byla z velké části daná i dvojicí frontmanů. Osudový vztah Carla Barâta a Petera Dohertyho, charizmatických zpěváků a talentovaných skladatelů a textařů, dal sice kapele v roce 1997 vzniknout, ale zároveň ji v roce 2004 definitivně pohřbil. The Libertines vydali za sedm let existence dvě studiová alba: Up the Bracket v roce 2002, The Libertines o dva roky později. Doherty si založil Babyshambles, se kterými vydal dvě desky (úspěšný byl debut Down in Albion), Barât zkusil štěstí s Dirty Pretty Things. Vloni se rozpadli. Za reunion The Libertines by festivaly v Leedsu a Readingu zaplatily miliony – Barât nabídku odmítl.
HODNOCENÍ LN ***
Peter Doherty: Grace/Wastelands 39:33, EMI / Astralwerks 2009
