RICOCHET. COM
Ve filmech existuje kontrast mezi upíry a zombie. Drama o upírech paradoxně čerpá sílu z hlubin lidské naděje: kromě erotické dráždivosti obsahuje také napůl skrytou fantazii, že existence upíra může nakonec být nějak smířena s normálním lidským životem. Upíři jsou jako celebrity – štíhlí, výluční, plní vnitřních konfliktů. Jsou ale také „jako my“. Koneckonců jsou to „my plus“: nejenom živí, ale příliš živí.
Zombie, samozřejmě, příliš živí nejsou. Jenom nejsou dost mrtví. A tam, kde si upírské drama čertovsky pohrává s velmi lidskými nadějemi, drama o zombie čerpá přímo z našich strachů, aby zasáhlo tam, kde to skutečně bolí – na úrovni lidského zoufalství. Dobré drama o zombie nás stáhne na dno beznaděje, aby nás – když film skončí – vrátilo do skutečného světa se všemi jeho všedními radostmi, kde můžeme pocítit vděk za všechny ty velké i malé dary.
Co ještě upíři ustojí, a co zombie ne Co může zmařit takový silný zážitek? Stačí málo. Stejně jako jsou zombie zranitelnější stvoření než upíři, může být drama o zombie připraveno o sílu způsoby, jež upírské drama ustojí. Pokud postavy upírského dramatu pronášejí křečovité, ploché, prázdné a bezduché dialogy, stačí se zasmát, což jen přispěje k napětí mezi vzrušením z akce a absurditou dialogu (Důkaz? Keanu Reeves nezničil Coppolova Draculu).
Když ale postavy filmu o zombie začnou mluvit jazykem špatných scénářů, zhroutí se patos lidského zoufalství jak čerstvě dekapitovaný nemrtvý.
