Castellucci nabídl ohromující podívanou, v níž využil snad každý okap na stěně papežského paláce. Středověká architektura tu sama o sobě funguje jako dynamická scénografie a režisér její prvky rozehrává s neuvěřitelnou invencí. Ostatně ne nadarmo je vyhlášený jako tvůrce, který tvoří nevšední světelné a zvukové kompozice. Projekt je rozdělen do tří částí, Peklo, Očistec a Ráj, každá se odehrává na jiném místě: první na nádvoří paláce, druhá v parku-výstavišti a třetí v celestínském kostele.
První část Dantova opusu Inferno (Peklo) Castellucci pojal jako zápas člověka s běsy současného světa, kterými pro něj jsou především agrese, násilí, všeprostupující hluk, nemožnost soustředit se a neschopnost celistvého vnímání. To je současné peklo, které obklopuje lidstvo, a Castellucci jej skládá ve velmi sofistikovaných, ale působivých metaforách. Obrazy, které buduje, jsou prostoupeny temnou energií a zároveň vyzařují křehkou neuchopitelnost. Inscenace také působí nesmírně propracovaně a přesně, což je také pozoruhodné, neboť na setkání s tiskem tak trochu nechtěně padlo přiznání, že Castellucci přijel do Avignonu patnáct dní před zahájením a měl pouze rámcovou představu, což vedení festivalu značně znervózňovalo.
Celou inscenací se nese téma fragmentárnosti dnešního světa, které režie rozvíjí v mnoha aspektech. A také je tu motiv zranitelnosti lidského těla, jež sice má k dispozici špičkovou techniku, ale pořád stejné limity. Inscenaci otevírá jako v básni vize temného lesa, v němž hrdina tvůrce zabloudí v půli života a střetne se s alegorickými šelmami. Castellucci přivádí na jeviště živé psy a nechá je, aby se na hrdinu naturalisticky vrhali. Ten se poté vydá na cestu vzhůru, herec, či spíš akrobat pomalu šplhá po stěně paláce do výšky čtyřiceti metrů.
Castellucci má dar překvapovat nečekanými vizuálními zvraty, jako když rozehraje světla v oknech paláce za neuvěřitelného zvukového doprovodu. Syrovost zvuku je pro něj typická, zde volí tříštivé chvění, neboť svět je pro něj tříšť, ať jde o hodnoty, o emoce či o rozum. A v té tříšti zůstává zaklesnutý člověk, je jím i Andy Warhol, kterého režie přivádí na jeviště jako postmoderní ikonu. Ta vylézá ze zdemolovaného a spáleného vozidla, zatímco z oken a z obrovské výšky s rachotem padají obrazovky jako hvězdy z nebe.
Castellucciho Inferno nabízí zhmotnělé a výmluvné obrazy lidského strachu, není tu nic zvlášť drastického, ale pocit ohrožení, který vyvolávají, stačí až až.
