Jupiter vychází již kolem 22. hodiny a nad jihovýchodním obzorem tvoří dominantu souhvězdí Kozoroha. Jeho jasnost dosahuje -2,8 magnitudy, takže je po Měsíci, Venuši a Mezinárodní kosmické stanici nejjasnějším objektem noční oblohy. Charakteristickou dvojici tmavých pásů, které se nacházejí v jeho atmosféře, a také čtyři obří satelity, jež z hodiny na hodinu nápadně mění polohu, zahlédneme i malým dalekohledem.
Kolem třetí hodiny ranní se nad severovýchodem objeví oslnivá Venuše a slabší, ale zřetelně naoranžovělý Mars. Obě planety se na nebi ocitly ve skutečně podivuhodné společnosti: Nedaleko totiž nalezneme dvojici otevřených hvězdokup Plejády a Hyády a nápadnou hvězdu Aldebaran. Všechny tři zmíněné objekty patří do souhvězdí Býka.
V červenci také začíná období, ve kterém se dočkáme řady „padajících hvězd“. Ještě před příchodem známých Perseid totiž planeta Země proletí několika řidšími, ale přesto významnými proudy meziplanetárních částic. Tím nejvydatnějším jsou tzv. delta Aquaridy vylétající ze souhvězdí Vodnáře z tzv. radiantu, jenž se na obloze nachází nedaleko planety Jupiter (shoda je to náhodná). Nejvíc meteorů zahlédneme v noci z 27. na 28. července: za ideálních podmínek až deset padajících hvězd za hodinu.
Dva nebeští Býci Zajímavé je, že v červenci na obloze najdeme hned dvě „býčí souhvězdí“. Klasické souhvězdí Býka – aktuálně s dvojicí nápadných planet – zdobí ranní nebe. Po celou noc se však nad jižním obzorem setkáme i s Býkem Poniatowského (latinsky Taurus Poniatovii), vytvořeným ve druhé polovině 18. století Marcinem Poczobutem na počest Stanislava II. Poniatowského, posledního krále nezávislého Polska.
Jezuita a královský astronom Marcin Poczobut byl ředitelem první polské akademické observatoře na univerzitě v dnešním litevském Vilniusu. Reformoval zdejší školy, pomáhal v klíčových kartografických projektech a rozhodně nebyl jediný, kdo se takto pokusil zavděčit svému mecenáši.
Jím vytvořené souhvězdí se nacházelo na východním okraji Hadonoše, poblíž Ocasu hada a souhvězdí Orla. Jeho jádrem přitom byly dvě jasné stálice beta a gama Ophiuchi, které zleva doprovází pět hvězd čtvrté velikosti tvořící písmeno „V“. Ovšem stejně jako v jiných případech to ani s tímto souhvězdím příliš slavně nedopadlo: při oficiální parcelaci nebe ve 30. letech 20. století Mezinárodní astronomická unie tento kuriózní artefakt jednou provždy zavrhla.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně
