Všichni jsme byli trochu veselí, abychom nemuseli být trochu sentimentální, protože jsme všichni věděli, že má Sklenář za sebou dílo, které už tehdy, v roce 1960, mělo vzbuzovat spíš obecný respekt než lehké diskuse o tom, zda tento malíř je malíř, a je-li, pak zda není příliš, nebo naopak málo avantgardní.
Časy byly křivolaké, ale jisto je, že by ani největší fantasta z nás neuhádl, že ani ne za deset let poté stane se ze Sklenáře pan profesor na UMPRUM, na té škole, kde před čtyřiceti lety začal studovat. Vlastně to ani není tak divné, je to jen potvrzení toho, co praví Kniha Kazatel a co ví Zdeněk Sklenář asi už od narození: „Všechno má svůj čas a pod nebem svou chvíli.“ Sklenářovi je tedy šedesát a je pořád takový jako vždycky, snad jen o něco důraznější ve svém poznání toho, že v umění nezáleží na okolním potlesku ani na tom, jak moc se o něj malíř uchází.
Zdeněk Sklenář dnes už zdaleka není mužem na okraji odborného zájmu: má za sebou dílo, které může vzbuzovat závist, a má ho i před sebou, neboť témata Arcimboldovy tváře, latinských i čínských znaků a všech možných květin jsou nevyčerpatelná. V ateliéru na UMPRUM má to nejdůležitější k práci - světlo, teplo a nebývalý prostor a okolo sebe mladé lidi, od nichž se liší malířskou zkušeností, ne věkem. Na stěně visí rudolfínský tolar, kouř z doutníku stoupá a já se ptám.
* Kdy a kde by ses chtěl znovu narodit?
Nikdy už bych se nikde nechtěl znovu narodit. Úplně mi stačí, že jsem tady byl jednou.
* V které době bys chtěl žít?
V renesanci, za doby Rudolfa druhého v Praze a v Telči, odkud pochází náš rod.
* Kdy jsi byl nejšťastnější a kdy ti bylo nejhůř?
Nejšťastnější jsem byl na konci školního roku 1939, kdy jsem měl v kapse absolutorium Umprum školy, kde se to hemžilo samými jedničkami, a čekal jsem na dvaadvacítku, která mě odvezla do života. Ale v tu chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, že tady vlastně stojím úplně sám a pouštím se do nějaké vysoké hry, kde pravidla připouštějí pouze dvě alternativy: buď vytvoříš něco nového, nebo zanikneš.
* Co bys mohl říct o svých přátelích malířích a o tom, zda tě ovlivnili?
Můj první nejstarší kamarád byl Jiří Trnka. Bydlívali jsme spolu a prožívali studentská léta na Umprum. Potom jsem se spřátelil s Karlem Černým a nesli jsme spolu první a obvyklé nejtvrdší začátky, jak je musí prodělat všichni mladí. Nejvíc si vážím pana Františka Muziky, Františka Tichého a Jana Zrzavého, kterého mám rád už jenom za tu větu, kterou mi kdysi řekl: že ta nejjednodušší malba bývá nejefektivnější. S přátelstvím mezi umělci stejného oboru to není jednoduché - pro mne třeba bylo nejdůležitější, abych jako malíř nepodlehl vlivu ani jednoho z nich, ačkoliv jejich dílo pro mne bylo vždycky měřítkem svrchované malířské ryzosti a hodnoty.
* S kým bys chtěl společně vystavovat?
Karel Černý, František Gross a já - jsme malíři jedné generace, ale každý z nás zastupujeme jiný způsob názoru na malbu.
* Co bys udělal, kdyby tě nějaký mecenáš pověřil, abys pro něho sestavil sbírku obrazů?
Vybral bych kolekci Bosch, Arcimboldo, Desiderio Monsu, Carpar David Friedrich, René Magritte, Kamil Lhoták, Paul Klee. V poměru k obecně uznaným gigantům světového malířství jsou to v nejkrásnějším slova smyslu malí mistři, kterým se podařilo na komorním formátu akumulovat jedinečnou intenzitu vznešenosti i citu.
Pokračování na straně III
Dokončení ze strany I
* Kterou knihu bys chtěl realizovat od ilustrací až po typ písma?
Náhodu tu poslední, kterou právě dělám pro nakladatelství Odeon. Tao, kniha o ctnosti od Lao-Tse, nádherně přeložená dr. Bertou Krebsovou, formát 14x14 cm, černobílé ilustrace, sazba Garamond kurzíva. Pro tuto knihu se mi myslím podařilo přepsat znak TAO do latinky v duchu čínské archaické kaligrafie.
* Co z okolního světa tě vzrušuje kromě malířství?
Poezie, hudba, tanec.
* Proč máš z básníků nejraději Karla Hynka Máchu a Charlese Baudelaira?
Protože jejich poezie nejsou jen krásná slova. Protože to jsou současně malíři, básníci, hudebníci, jejichž dílo je ustavičně otevřeno k inspiraci pro kteroukoliv z uměleckých kategorií. Protože při čtení jejich krásné poezie vyluzovali ve mně výtvarně zpracovatelné emoce.
* Jak se díváš na souvislost mezi uměním a technikou?
Neobdivuji techniku. Miluji teď čím dál víc přírodu, kterou jsem dříve přehlížel nebo i schválně nevnímal. Mám rád její věčné a pravidelné, jako oblaka se měnící proměny a přeměny - nevím, co je krásnější nad západy slunce, které jsem viděl v Pekingu a v Bombayi, nebo indigové hory, spatřené při nočním letu z Irkutsku do Ulánbátáru. Myslím, že zákony umění se dají vyjádřit několika větami, kupříkladu tak, jak to napsal koncem pátého století Číňan H’Sie Hu: 1. Obraz se má inspirovat a napájet životem. 2. Osnovu obrazu nutno vybudovat kaligraficky. 3. Při vytyčování tvaru má se malíř řídit podstatnými rysy věci. 4. Barva má vyplývat z povahy námětu. 5. Při komponování nutno zachovávat úzký a náležitý vztah věcí. 6. Kompozice se má řídit kompozicí starých mistrů. A to, co z těch zákonů pro umělce vyplývá, najdeme už po čtyři sta let vytesáno ve sliveneckém mramoru na náhrobku Tychona de Brahe v Týnském chrámu. Volně přeloženo z latiny: „Ani moc, ani zbraně, ale síla umění přetrvá věky.“ - A to napsal hvězdář.
Rozhovor byl vydán v roce 1970 ve Výtvarné práci 70/10, jeho autorka, významná kritička a historička umění Ludmila Vachtová, se skrývala pod značkou GV
***
Nejvíc si vážím pana Františka Muziky, Františka Tichého a Jana Zrzavého, kterého mám rád už jenom za tu větu, kterou mi kdysi řekl: že ta nejjednodušší malba bývá nejefektivnější
Nejšťastnější jsem byl na konci školního roku 1939, kdy jsem měl v kapse absolutorium Umprum školy, kde se to hemžilo samými jedničkami, a čekal jsem na dvaadvacítku, která mě odvezla do života
