Má to vůbec smysl? kladl jsem si většinu tohoto týdne podvědomou otázku, když jsem sledoval zpravodajství z jednání soudu, který má rozhodnout, zda Dělnická strana bude zakázána nebo ne.
Je to už tři roky, co jsem natáčel na Vysočině reportáž o tehdy nejtvrdším jádru českých nacionalistů. Na vlastní oči jsem se mohl přesvědčit, jak dobře organizovaní jsou, když jde o společné akce, ale jak účinně se umějí přetvařovat do role tichých, ublížených beránků, stanou-li před soudem a hrozí-li jim trest.
Ani Milan Hroch, předevčírem zatčený a zase propuštěný, nepůsobil tehdy jako šedá eminence extremistů. Moc hezky jsme si s tím hodným chlapcem popovídali o tom, jak nespravedlivé je, když si jdou kluci jen tak sednout na pivo a hned u toho asistuje zásahová jednotka. Že mají všichni bundy od Steinara s norskými vlaječkami a že vikinské symboly maskují ty hitlerovské na památku elitní divize Viking, to prý je taky jen součást všeobecné a neopodstatněné démonizace. Stejně jako ty osmičky, co mají znamenat iniciály.
Ani potom, když mi začali čas od času v noci volat z hlučících hospod, neříkali nic vysloveně žalovatelného. Jen jednou jim ujelo, že mě podříznou. Ale jinak? Drobné rasistické urážky.
Není divu, že jsem o smyslu procesu od počátku pochyboval. Je reálné dokázat jednotlivcům, že se podíleli na něčem, co odporuje jak zákonům, tak základním principům demokracie. Ale dokázat, že součástky tvoří stroj, to už je jiná věc. Zvlášť když jsou od začátku cvičeny v tom, jak důsledně předstírat, že jsou jen součástky – a zároveň jak na sto procent využít to, co zamýšlejí zničit: demokratický soudní systém. Celé mi to připomínalo ten starý vtip, kdy si dělnice někde na Urale potají odnáší z továrny součástky na šicí stroj, ale když si ho doma sestaví, s údivem zírá na kulomet.
Předevčírem večer jsem na ČT 2 sledoval závěrečný díl dokumentárního seriálu Olgy Sommerové o mluvčích Charty 77. A najednou jsem s údivem slyšel věty, které jakoby odpovídaly přes oblouk času televizním zprávám, vysílaným o hodinu dřív.
„Do určitých věcí je třeba jít bez ohledu na to, jestli to klapne nebo ne. Nejdou předem vykalkulovat,“ říkal Václav Havel. „Konformovat se kvůli vlastnímu pohodlí není zdravý. Přece jen se člověk vůči tomu či onomu má vymezit,“ přizvukovala mu Petruška Šustrová. Názor za názorem dávali bývalí chartisté najevo, že každý krok proti zlu smysl má, byť by se jevil předem jako směšný. Navíc si to všechno odžili a odtrpěli. A i když hovořili o smyslu svého dnes už historického boje proti komunismu, znělo to najednou dvojnásob aktuálně.
Už nepovažuju za tak důležité, jak ten proces stát versus strana dopadne. Daleko důležitější je, že začal. Že se po létech ignorance stát rozhodl otevřeně vystoupit proti společenskému zlu a donutil nás všechny, abychom se proti němu vymezili. Protože součástky kulometů umějí dobře předstírat, že jsou součástky šicích strojů.
Ještě jednu věc jsem si uvědomil: jaká škoda je, že ze stroje jménem Charta 77 už zase zbyly jen součástky. Zase by se ten starý dobrý šicí stroj docela hodil.
