ZÁKLADNA SHANK S kolegy se právě trochu krkolomně učil chodit ve formaci či zvládat dav při demonstraci. Pak na chvíli dostal svolení a mohl se podělit o své zkušenosti z policejního kurzu, který v těchto dnech pod vedením českých instruktorů absolvuje na základně Shank v provincii Lógar. Menší, obstojně zarostlý Abdulláh hned na úvod prohlásil: „Chci pomáhat své zemi. Pro nás je ostuda, že ji musí chránit cizinci.“ Poprvé vidí boty Hezká slova, realita však už tak idylická není. K tomu, aby se Afghánistán někdy v budoucnu mohl postavit na vlastní nohy, jedna z nejchudších zemí bezpodmínečně potřebuje vlastní schopnou policii a armádu. Moc dobře to vědí i spojenci, kteří proto zejména v poslední době kladou na výcvik bezpečnostních složek obrovský důraz a co nejrychleji připravují jejich nové členy. Patrné je to i na základně Shank v provincii Lógar, kde pod vedením českých instruktorů prochází výcvikem řada afghánských adeptů na policejní práci. Abdulláh je jedním z nich.
Dvaadvacetiletý muž však není žádnou výjimkou – v dobrém i v tom horším slova smyslu. Na jedné straně je totiž z jeho vlastenecky znějících slov – hrdost je základní vlastností Afghánců – cítit velkou touhu učit se nové věci, na straně druhé má jeden zásadní deficit. Stejně jako drtivá většina kolegů v jeho kurzu – zhruba 95 procent – je negramotný.
„U nás byla válka, člověk musel vydělávat peníze,“ vysvětluje, proč nechodil do školy. Výcvik je tím pádem pro české instruktory mnohem náročnější. Za šestitýdenní dobu jeho trvání mohou Afghánce naučit pouze skutečně jen nezbytné minimum policejních dovedností.
To neznamená, že by se Afghánci učili pouze střílet. Naopak. Češi s nimi musí začít od úplných základů. „Spousta z nich tady poprvé viděla boty, součástí výcviku jsou i základy hygieny. Oni nepoužívají sprchu, kartáček na zuby je pro ně novinka. Je to složité,“ zhodnotil situaci jeden z českých instruktorů.
Čechům v Lógaru při výcviku asistují i afghánští instruktoři, které sem vyslala místní vláda. Jedním z nich je i 21letý Abdul Rašíd Stanekzí, pocházející přímo z Lógaru. I on jako jeden z hlavních problémů vidí negramotnost. Sám má ostatně štěstí, že se číst a psát naučil. I proto pak mohl získat vyšší funkci. Stanekzího výhodou je i to, že umí trochu anglicky, což se naučil v Pákistánu. Policistou je prý proto, že se mu už dál nechtělo studovat. Obavy a dezerce Na otázku, zda se bojí útoku Talibanu, kterému jsou pochopitelně policejní složky trnem v oku, jen odvětil: „Můj dům je v místech, kde je i Taliban. Když mám policejní uniformu, nebojím se nikoho.“ Jeho instruktorský kolega však přidává trochu složitější odpověď. „Tady na základně je to v klidu. Cesta domů ale může být nebezpečná. Ale ve vesnici, kde bydlím, to moc problém není,“ podotkl.
Zde však mohou začínat další problémy. Češi, stejně jako zástupci dalších zemí, které se v Afghánistánu podílejí na výcviku místních bezpečnostních složek, mají jen velmi omezené možnosti sledovat, jaký je další osud jejich posluchačů. Na papíře sice docela dobře zní, že afghánská policie má již více než 100 tisíc mužů. Věc je však složitější – objevují se i dezerce. Před pár dny například podle listu The New York Times v provincii Ghazní zřejmě prchla k Talibanu celá jednotka.
Kromě toho navíc v afghánské policii stále nefunguje pořádný systém velení a kupříkladu tamní armáda je neustále zvyklá ty nejtvrdší boje nechávat na spojencích. V souvislosti se zapojením afghánské armády a policie do konfliktu s Talibanem se proto často v západních médiích hovoří o zklamání. Jak z toho ven? V tuto chvíli se Západ snaží především zkvalitnit samotný výcvik a doufá, že to přinese nějaký skutečný posun. Pak by se splnil i Abdulláhuv sen o vlastní obraně vlastní země.
O autorovi| PETR JANOUŠEK, zvláštní zpravodaj LN v Afghánistánu
