Jestli něco přesahuje hranice naší země, je to Galerie Rudolfinum, sedí přitom jako ostrov na břehu Vltavy. Zatímco se Národní galerie v poslední době vyšvihla k zakoupení obrazů malíře Čerta z Karlova mostu, Rudolfinum už mnoho let zapadá do osy Londýn-Berlín-Vídeň. Naposledy na stěnách této galerie visely filmy Andyho Warhola. Warholovy ženy otevíraly jako ryby svá černobílá ústa.
Sleduji Petra Nedomu od výstavy čínského umění v roce 2003. Těžko popsat mnohovrstevnatost jeho osoby i myšlení. Jaksi mimo chod českého uměleckého bublání sestavuje dramaturgii, která navazuje na to nejaktuálnější, co se ve světě děje. S jistým cynismem je až podivné, že takovou světovost ještě žádný politický nabob nezatrhl. Nedoma systematicky poletuje po světě a sestavuje výstavy, na které přijíždějí i moji přátelé ze zahraničí.
Naposledy jsme spolu několikrát mluvili při výstavě tří současných čínských malířů. Tehdy se mě ptali, jestli není Nedoma sinolog. Zahltil je detailní znalostí čínské kultury a jmény čínských umělců. Včetně drbů, které oni sami znali z doslechu.
Svět uzavřený v kapslích
Do jeho kanceláře nelze vejít jinak než přímo galerijními sály. V místnosti je všudypřítomné šero a dere se do ní pražské panoráma i se Strakovkou. Stěny jsou obložené knihami a katalogy až po strop a mnohokrát během našich hovorů Nedoma vyskočí a kmitá po policích rukama. Svoje slova dokazuje obrazy: „Vidíte to, ano? Vidíte to sama!“
Člověk, který většinu času vtipkuje a libuje si v jazykových legráckách, se při debatě o umění naplní naléhavostí a neklidem, s nímž vysvětluje své koncepce. Úvahy z něj létají jako palba a z dálek, různými obraty a myšlenkovými meandry, se vrací zpátky k jádru. V rodině má německou přísnost, německy mluví skoro jako česky. Na vysoký jazyk a bohatství synonym si potrpí. Rozčiluje jej, jak málo umí anglicky. Mluví sice slušně, ale jeho věty prý nejsou krásné.
Pochází z rodu Nedomů, doloženého do roku 1595. Z matčiny strany se v rodině dědila právnická a soudcovská profese. V jeho rodině vystupují i architekti, diplomaté, vynálezce hlubotisku a pokrokoví prarodiče. „Ve dvacátých letech si pořídili americký patentový nábytek, babička řídila auto a počátkem 30. let si koupila elektrolux.“
Z Petra Nedomy se stalo něco jako černá ovce rodiny - historik umění. „Když jsem v Brně dokončil dějiny umění, zjistil jsem, že skutečně nic neumím. Chtěl jsem vystudovat něco pořádného, a to byla v mých očích práva, jenže v roce 1978 jsem se šel podívat na brněnskou právnickou fakultu, byl jsem tam asi hodinu a už jsem se tam nikdy nevrátil. Třicet procent tehdejších studentů byli estébáci, policajti, kteří sloužili socialistické vlasti.“
Začal pracovat na Památkovém úřadě v Brně, kde dělal soupisy mobiliářů hradů a zámků na jižní Moravě. Na zámku v Lednici našel prádelní koše plné fotografií s jedním inventárním číslem. „Očísloval jsem je a opatřil datem - k nelibosti památkového úřadu, protože jsem jim zvyšoval počet předmětů, a oni se pak museli postarat, aby na začátku i na konci každé inventury počet seděl. Byly to kabinetní a vizitkové fotografie z konce 19. století, ale našel jsem tam taky malé skvosty - fotografie od pařížského fotografa Nadara, což je jeden z průkopníků fotografie z poloviny 19. století. Dodnes je nikdo nepublikoval, nikdo o nich neví.
„Když jste ještě v 70. letech chtěla telefonovat z Brna do Prahy, musela jste nahlásit centrále pražské číslo a oni vás třeba za hodinu spojili. Svět byl uzavřený v jednotlivých kapslích, které šlo obejít pěšky nebo objet na kole. Ale telefonování ukazuje, jak byl svět uzavřený. Žádné jiné komunikační prostředky neexistovaly.“ Komunity však vedly čilý život, lidé se stýkali a sdíleli obdobný životní pocit a názor. „Když jsem přijel do Prahy, byl jsem z té „brněnské komunity“, tak to bylo: „Péťo, povídej, co tam u vás v Brně.“ Málokdo do Prahy dojel, i dnes dělá některým Brňákům potíže dojet do Prahy na výstavu, říkají, že nemají čas, dostanou se sem jen občas. Návštěvy ateliérů byly časté a stálé. Okruhy se scházely v ateliérech a sledovaly, co kdo dělá.“
Do Prahy přišel s listopadem roku 1989. Po celou svoji kariéru chodí Nedoma do ateliérů umělců málokdy a nerad. Objeví se tam až tehdy, když už je rozhodnutý výtvarníkovi uspořádat výstavu. Proto si pochvaluje internet. „Tam si můžu prohlédnout do detailu vše, co kdo dělá, sám si to v klidu promyslet a připravit. Tak si reguluji odstup a je to z čistě profesionálního důvodu, protože vím, že bych byl hned příliš blízko.“
Když jsme se setkali při výstavě Číňanů, pili jsme zelený čaj a rozebírali jejich přístup k plagiátorství. O pár měsíců později pijeme silné espresso. Připomínám Petru Nedomovi, kde je jeho pohrouženost do čínského umění. Mávne rukou, nemá prý motivaci. „Je po výstavě, o které jsem si jistý, že byla výborná. Počet návštěvníků ale nebyl takový, jaký jsem si představoval. Mám reflexi od lidí z Číny, kteří začali považovat Česko za zemi zaslíbenou a Galerie Rudolfinum je něco, co v Číně letí.“ A já jsem při své poslední návštěvě Pekingu byla svědkem, jak si tamní výtvarníci opisují Nedomovu e-mailovou adresu.
Infantilní ega umělců
O práci galeristy mluví Nedoma jako o službě ostatním lidem. Ví, že to zní pateticky, ale kdyby to tak nechápal, prý by si díla jen prohlédl a nehrnul se do pořádání výstav. Navíc je kurátorem, který jím ani být nechce. „Jsem vlastně moderátor, aranžuji a zprostředkovávám situace. Chtěl bych nastavit určitou situaci, předložit ji divákovi, ale bez závazné interpretace. Každý má jiné zkušenosti, pocity, věk. Výstavu ovlivní i roční období. Kdybych udělal Dekadenci nyní v létě, tak na ni přijde méně lidí, proto ji nasadím na podzim nebo v zimě.“ A rozhodně nepracuje se skandály coby uměním. „Na hranici jsme se dostali při výstavě INRI Bettiny Rheims, po níž nás dokonce nějaký nešťastník zažaloval, že jsme urazili náboženské cítění, Ježíše Krista, panu Marii. Sám pan kardinál Vlk se tu byl podívat, co že to tu vystavujeme. Hezky jsme si popovídali.“
Čím se řídí? Tvář se mu stáhne přemýšlením a nevolí, ošívá se, než odpoví. „Výběr toho, co vystavím, je komplikovaný proces, složený z různých vjemů, pocitů, intuice, důkladně zpracovaných rešerší a velkého množství informací. Navíc už jsme v Rudolfinu připravili na šedesát výstav. Tím se taky výběr zužuje.“ Mluví v plurálu, jeho tým čítá šest lidí a kromě něj není kunsthistorik nikdo. Když se zamýšlím nad tím, zda existuje něco jako národní vkus, a různé země tedy mohou různé výtvarníky různě přijímat, trpělivě mi naslouchá a pak národní vkus vymění za národní kultivovanost. V neprospěch Čechů. Dokazuje to na neúspěchu výstavy Němky Hanne Darboven v Česku. „Souvisí to s vysvětlováním toho, co je to umění. Němci to mají extrémně dobře vypracované, stejně tak Britové a Američané. Vysvětlují a vysvětlují. Systematicky a soustavně. Umění je integrální součástí jejich duchovního světa. V Kolíně nad Rýnem v sobotu a neděli neseženete hotel. V Berlíně nebo Hamburku sednou lidé na vlak, jedou pár hodin, přijedou v sobotu v poledne do Kolína, jdou na oběd, večer do divadla a v neděli si stoupnou do front pěti nejdůležitějších kolínských galerií. Nemají chaty. Žijí městským způsobem života, který je vysoce kultivovaný. Do toho ještě většina Čechů nedorostla. Zato výstavy obrazů Karla Gotta se zdají být téměř kulturní událostí. Mimochodem, došel mi z Gottlandu dopis, kde mi jakási Slovenka špatnou češtinou sdělovala, že si nás vybrala jako dobrou galerii a chtějí nám nabídnout možnost vystavit reprodukce obrazů Mistra. Oni že se prý postarají o skvělé PR a jako bonus bude na vernisáži Mistr osobně přítomen. Takhle také vypadá český svět.“
Ani čeští výtvarníci na tom nejsou u Nedomy nejlépe. Velkou vinu nesou prý umělecké školy, které namísto vzdělávání vychovávají studenty k až autistickému egocentrismu. Několikrát zakroutí hlavou, aniž jmenuje, nad konceptuálním projektem Evy Koťátkové, která za Cestu do školy získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ale přerostlé ego je prý překážkou pro mnoho umělců světa. „Oni si třeba myslí, že dělají nějaký výzkum vztahů mezi sousedy na sídlišti, a ještě navíc, že je to zásadní sdělení. Bezbřehý egocentrismus je ale věc umělců všude ve světě, brání jim, aby sdělovali víc než záškuby zduřelého ega. Ti, kteří dokážou překročit tuto hranici a přestanou analyzovat, co se jim zdálo dnes ráno, nebo se obracet k infantilitě, se mohou stát světovými umělci.“ Sebestřednost a chatrné vzdělání je podle Nedomy to, co české umělce strhává k provinčnosti. Proč ale zdejší školy na egu tak bazírují? „Domnívám se, že je to špatně pochopená myšlenka, která přišla někdy na konci 18. století, kdy se v osvícenské Francii o galeriích začalo uvažovat jako o chrámech ducha, jež mají nahradit chrámy církevní. Umělci byli chápáni jako lidé, kteří mají ostatním neznámou schopnost být v kontaktu s něčím vyšším. Výlučnost umělce je navíc podporována tlakem na originalitu, individuálnost každého umělce, který si musí najít vlastní cestu, protože v Evropě je plagiátorství to nejhorší v umění, co může být. Na rozdíl od Číny.“
K čemu mít obraz doma?
Petr Nedoma nemá doma žádný obraz, vyznává bílé stěny. Přijde mu to zbytečné, vlastnictví prý nesouvisí s duchovním zážitkem, který obraz poskytuje. Zvláště v Evropě, která má hustý a zažitý systém obrazáren, galerií a sbírek. Veřejné sdílení duchovních statků je jednou z věcí, která až rovnostářsky dává možnost komukoli podílet se na duchovním dědictví. Těm, co přicházejí třeba z islámského světa, kde nic takového neexistuje, to působí potíže. Neuvědomují si, a ani nemohou vědět, jak dalece je to pro nás součástí každodenního života. Možnost sdílet obrazy ve veřejném prostoru je lepší než obraz vlastnit. O Svaté Anně samotřetí od Leonarda da Vinci mohu diskutovat s kýmkoli, kdo obraz zná.“
Znovu mluvíme o Damienu Hirstovi, který se sám veřejně diví, kolik jsou lidé ochotni za jeho plastiky zaplatit. Kritérium, které je v Česku mezi starší generací výtvarníků opovrhované, je cena díla na trhu. „Když je někdo ochotný investovat miliony do nějakého díla, a může to být stejný skrblík jako ten, co si vydělá osm tisíc hrubého, si musí nějak zdůvodnit, proč kupuje právě toto. Průsečík návštěvnosti výstavy v galerii, shody mezi kritiky a teoretiky a investorské přitažlivosti vám dá obraz toho, co je a co není v tuto chvíli skutečně dobré. Ve výtvarném umění, bohužel, nelze předpovědět, co do budoucna vydrží a co ne. Neodvážil bych se tvrdit, že něco za dvacet let bude aktuální. V polovině 90. let mělo ruské umění jiný zvuk, než má dnes. Čínské umění je také nafouklá bublina, za deset let bude snad na místě, které mu patří.“ Pokud však splaskne „čínská bublina“, kde se objeví nové umění?
Oba jsme viděli na minulém karlínském bienále latinskoamerický video art. „Je zajímavé, nevím, zda je to výběrem, ale často jde o levicové agitky. Je však nutné brát Latinskou Ameriku prizmatem Latinské Ameriky, nikoli Evropy. To už jsme kdysi udělali, přišli jsme a velmi násilně jsme jim vštěpovali, jak je Ježíš miluje. Oni berou socialismus smrtelně vážně. Moje dcera žila dva roky v Ekvádoru. Když jim vyprávěla, že žena, která u nás porodí, ještě dostane od státu peníze, chtěli okamžitě emigrovat do Evropy.“
Indie se objímá s Evropou
V kanceláři kurátora se pomalu setmělo a Nedoma podvědomě ztišil hlas. „Víte, někdy tak přemýšlím… To, jak tu zacházíme s výtvarným uměním. Vezměte to z pohledu chudého zemědělce z čínského nebo latinskoamerického venkova. A naši výtvarníci vezmou na záda školní brašnu a jdou si stoupnout před školu a zkoumat, jak se jim chvěje duše vzpomínkou na ni.“ Není ale takový Damien Hirst také jen rozmar? Nedoma se usmívá, posléze z něj vypadne, že koncem května zahajuje v Rudolfinu jeho výstavu. „Ale nebudu vystavovat půlené krávy, žádné lebky posázené brilianty. Hirst maluje také obrazy a dělá objekty. Chci vystavit díla zabývající se například zneužíváním léčiv. Zneužívání analgetik, antidepresiv. Je to svým způsobem kritika západní společnosti.“
Co tedy bude inspirovat Evropu v příštích letech a jinak také, kam investovat? Podle Nedomy se vývoj v Evropě a ve Spojených státech rozhodně nezastaví, ale může to být třeba islámský svět nebo Indie. „V současné době probíhá po Londýně v Oslo výstava Indian Highway, současné indické umění. Je to putovní výstava. Na jaře 2011 dáme dohromady její pražskou verzi. Už teď mě zajímá bolywoodská produkce. Indie má obrovskou kulturní, filozofickou, náboženskou minulost. Přibližně srovnatelnou s Evropou, pouze jejich vývoj šel jinudy. Dnes se dostáváme my i oni do bodu, kdy se snad můžeme na sebe napojit. A to může nastartovat vývoj na obou stranách.“
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
