Když dítě v osmé třídě řekne, že bude mistrem světa ve formuli 1, kosmonautem či prezidentem, bereme to jako projev puberty. Nedostižné cíle k ní patří. Když Moskva před padesáti lety stanovila, že pro její kosmonautiku není prioritou Měsíc, ale rovnou Mars a Venuše, působí to taky pubertálně. Asi jako když Rychlé šípy plánovaly šlapohyb, měly zatím jen kolečka, ale Rychlonožka se už ptal Dušína: „Mirku, budeš řídit ty, nebo já?“ Vždyť před padesáti lety jsme ještě nevěděli nic ani o kosmickém záření a jeho vlivu na člověka, natožpak o Marsu. Nikdo netušil, že na Venuši panuje teplota 500 stupňů a stonásobek pozemského tlaku.
I Amerika si kladla nedostižné cíle. I Kennedyho plán přistát na Měsíci do konce dekády mohl působit pubertálně. A přece byl splněn. Proč? Protože Amerika je prostě jednička? Ne, protože prezident Kennedy ho oznámil veřejně a dokázal pro něj strhnout národ. I dnes se kladou zdánlivě nedostižné úkoly. Je to dobře, víme-li, že malý je ten, kdo má malý cíl. Jenže je tu jeden háček. Padesát let starým plánům Moskvy se dnes můžeme zasmát. Horší je, že čtyřicet let po přistání na Měsíci nedokáže pro své „nedostižné cíle“ strhnout Američany ani Barack Obama.
Čtěte „Sověti už před...“ na straně 7
