Životní příběh jedenadvacetiletého Martina Ciklaminiho, rodáka z Českých Velenic, by určitě byl dobrým námětem pro hollywoodský film o splnění jednoho „amerického snu“. Chudý chlapec, který vyrůstá za zdmi dětského domova v Boršově nad Vltavou, se přes nepřízeň osudu díky vlastní píli dostane na britskou univerzitu.
Jenže Martin Ciklamini podobnou dojemnou pohádku ze svého života vyprávět nechce. Necítí se jako vítěz nad vlastním osudem. O svém pobytu v dětském domově nemluví jako o traumatu, ale jako o životní příležitosti, která se mu naskytla a kterou dokázal využít. Ve stejném duchu hovoří i o studiu na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy, zřízeném miliardářem Petrem Kellnerem a jeho manželkou a určeném mimo jiné i pro talentované děti z těžkých sociálních poměrů. Na schůzku přichází kluk v mikině a džínách se squashovou raketou v ruce. Jakmile však začne mluvit, působí na svůj věk možná až přehnaně ambiciózně. Zároveň ale v jeho projevu není ani stopa arogance.
* LN Říkáte, že vás otázky týkající se vašeho pobytu v dětském domově už unavují, nechcete se jimi zabývat. Proč?
Já totiž nechci působit dojmem nějakého chudáčka, který ke štěstí přišel. Jako chudáček se necítím a nikdy jsem se necítil. Jenže novináři většinou chtějí slyšet právě vyprávění o tom, jak jsem překonal nějaké trauma, jak jsem měl těžké dětství. Chápu, že takový příběh může být pro někoho atraktivní, já se ale mnohem raději bavím o současnosti, o svém studiu a plánech. Dětský domov beru jako jednu ze součástí svého života. Někdo vyrůstal v úplné rodině, já v dětském domově. Co je na tom tak zajímavého?
* LN Prostě má řada lidí asi pocit, že z dětského domova vede na britskou univerzitu mnohem těžší cesta než z rodiny, kde dítě vychovávají rodiče...
Já jsem bral dětský domov jako příležitost. Žil jsem až do třinácti let s matkou, která nás nezvládala. Byla nemocná, jeden ze dvou mých bratrů nechodil do školy, měli jsme problémy. Proto nás soud poslal do dětského domova. Já jsem ale v domově okamžitě viděl spoustu příležitostí, které mohu využít, nijak zvlášť jsem nestrádal. Měli jsme tehdy výbornou paní ředitelku, která se každému dítěti snažila dát šanci, aby se v něčem realizovalo. Když chtěl někdo hrát fotbal, sehnala sponzory, aby ho opravdu mohl hrát. Já se zase dobře učil - i v době, kdy jsme žili s matkou, jsem měl samé jedničky, vydával školní časopis. Takže se mi ředitelka domova zase věnovala v tomto směru. Dostal jsem se do matematické třídy na základní škole a odtud jsem byl vybrán jako jeden z prvních studentů na gymnázium Open Gate. Následně jsem udělal zkoušky na London Metropolitan University. Takže pro mě byl dětský domov opravdu plný příležitostí. Měl jsem ale určitě i štěstí na konkrétní lidi, kteří mi pomohli.
* LN Je možné, že by vaše cesta za vzděláním byla bez dětského domova mnohem složitější...
To nevím. Já každopádně měl už na základní škole načrtnuto, čemu bych se chtěl v životě věnovat. Vždycky jsem byl ambiciózní. Chtěl jsem pracovat s lidmi, což se mi, doufám, po dokončení univerzity splní. Studuji obor management and leadership, tedy vedení a řízení lidí. A velmi rád bych se věnoval koučinku, školil a trénoval manažery, cestoval za prací po světě. Tím, že jsem se dostal do dětského domova s vynikající ředitelkou a potom na gymnázium Open Gate, jsem prostě získal určitou šanci, otevřely se mi možnosti, které jsem předtím neměl.
* LN Na Open Gate studují děti bohatých rodičů společně s talentovanými dětmi ze slabých sociálních poměrů, kterým pobyt a studium hradí nadace Petra Kellnera a jeho ženy Educa. Je sociální původ znát třeba v přístupu ke studiu? Jsou děti, které přišly z dětského domova, pilnější než studenti, kterým školné ve výši až 470 000 korun ročně platí rodiče?
Sociální původ vůbec nerozhoduje, nikdo se o něm ani nebaví. Já třeba bydlel na pokoji se synem milionáře, ale nepamatuji se, že bychom řešili, kdo má více peněz nebo lepší oblečení. A podobné je to při studiu. Gymnázium je především jazyková škola, někdo se učí hůře, jiný lépe, nezáleží na tom, odkud kdo přišel. Záleží jen na vašem individuálním přístupu, jak využijete nabízené možnosti. Já třeba měl dvě hodiny týdně sám seminář z ekonomie a informatiky, učitel se věnoval pouze mně. To by asi na jiné škole nebylo možné.
* LN Nadace vám hradí i studium na univerzitě?
Ano, školné stojí kolem 100 000 korun ročně, plus dostávám kapesné, ze kterého si hradím pobyt v Londýně a další náklady.
* LN Kde bydlíte, když přijedete domů?
Stále v dětském domově v Boršově nad Vltavou, mám tam svůj vlastní pokoj. Zatím nemám potřebu hledat si vlastní bydlení, v Čechách jsem jen tři měsíce ročně. A v domově mohu zůstat do doby, než dostuduji. Vyhovuje mi to. Stejně v Boršově prakticky jenom přespávám, přes den jsem mimo, o prázdninách také hodně cestuji.
* LN Jak se dívají vaši spolužáci z londýnské univerzity na to, že když jedete domů na prázdniny, jedete do dětského domova?
Kde jsem vyrůstal a kde bydlím, se mě nikdo neptá. Možná někdy v hovoru s některým ze spolužáků přišla řeč na to, že žiju v dětském domově, ale rozhodně tohle zjištění nevzbudilo žádný údiv ani jinou překvapující reakci. Prostě „hmm...“ a jede se dál. Londýn je multikulturní město, stejně jako je multikulturní univerzita. A v takovém prostředí s tolika různými lidmi z různých kultur a s různými osudy těžko někoho něco překvapí.
* LN Využívá vás vedení domova jako příklad pro ostatní? Radíte třeba dětem, co mají dělat, aby jednou jako vy mohly studovat ve Velké Británii?
To ne. Já s dětmi z domova opravdu příliš do styku nepřicházím. Navíc to, jak konkrétní člověk naloží se svým životem, co chce v životě dokázat a jakou si k tomu najde cestu, je velice individuální záležitost. Těžko radit. Každé dítě má nějaký individuální potenciál. Můj bratr, když jsme žili s matkou, například nechodil do školy, dokonce se pak myslím dostal na čas do pasťáku. Já byl ve škole rád, měl jsem samé jedničky. A přitom bychom jako bratři měli mít podobné geny, naše matka je vysokoškolačka, učitelka. Záleží také na tom, jak jste ambiciózní, jak dokážete využít příležitostí, které se vám nabízejí.
* LN Stýkáte se s matkou a sourozenci? Navštěvuje vás matka v domově?
Tak matka mě někdy navštěvuje, ale když přijde, já si na ni většinou neudělám čas, nekomunikuji s ní. Prostě nemám tu potřebu. Já tu rodinu až tak nepotřebuji, mám svůj vlastní život. Nechci vypadat jako sociopat, ale ani s bratry se nestýkám. O jednom vím, že studuje vysokou školu, o druhém nevím prakticky nic.
* LN A otec?
Otec s námi nežil, viděl jsem ho vlastně jen jednou. A to u soudu, když jsem se s ním soudil o výživné.
* LN Pokud úspěšně dostudujete, stanete se třeba špičkovým manažerem s vysokým platem. Uvažoval byste o tom, že založíte nebo budete financovat podobné gymnázium, na jakém jste sám studoval díky nadaci Educa?
Ano, myslím na to. Ono je opravdu důležité vytvářet lidem příležitosti, dávat jim šanci k tomu, aby se mohli realizovat, naplnit své ambice, i když třeba vyrůstají ve špatných sociálních poměrech. Někdo takovou příležitost využije, jiný ne, to ale nijak nesnižuje význam podobných škol jako Open Gate. Já prostě věřím, že když se s lidmi pracuje, můžete dokázat zázraky. Nevěřím tomu, že všechno je dané v genech.
* LNV Česku se diskutuje o zavedení školného na vysokých školách. Jste po svých životních zkušenostech příznivcem školného?
Samozřejmě. Školné má obrovskou výhodu v tom, že když za školu platíte, jste v trochu jiné pozici i vůči učitelům. Vy jste vlastně zákazník a za své peníze chcete určitou kvalitní službu. Zvlášť myšlenka odloženého školného, kdy školné splácíte až po dostudování, se mi líbí. Samozřejmě že ale celý systém musí doprovázet sociální stipendia podobná tomu, jaké využívám já. Aby měl prostě každý příležitost.
***
PROFIL Martin Ciklamini (21) Od třinácti let vyrůstal v dětském domově. Po úspěšném absolutoriu gymnázia Open Gate, zřízeném a podporovaném miliardářem Petrem Kellnerem prostřednictvím nadace Educa, se dostal na London Metropolitan University. Zde studuje opět s podporou nadace Educa.
