Odcházejícímu bratislavskotrnavskému arcibiskupovi Jánu Sokolovi se dostalo pochybné cti ztělesňovat neochotu a neschopnost slovenské katolické církve vyrovnat se s temnými stránkami vlastní minulosti – z doby fašistického slovenského státu i komunistického Československa. A je nutno dodat, že zaslouženě.
Poslední kauzu kontroverzního preláta otevřel před několika dny týdeník Týždeň. Sokol měl podle něj převést ještě v roce 1998 půl miliardy slovenských korun na účet svého důvěrníka a bývalého agenta StB Štefana Náhlika. Tento někdejší novic tajného františkánského řádu od roku 1982 spolupracoval s StB proti svým souvěrcům a byl klíčovým informátorem tajné policie při přípravě celostátní akce Vír proti františkánům. Peníze pro Náhlika Sokol podle listu získal prodejem církevních pozemků. Na církevních účtech se však nikdy neobjevily, pouze si dočasně odpočinuly na zvláštním účtu, kterým disponoval Sokol. Proč ten peníze převedl a co se s nimi stalo později, se zjistit nepovedlo. Sokol všechno popírá. Převod peněz označil za lež, může to prý odpřisáhnout, stejně jako to, že Náhlika v devadesátých letech vůbec neznal a o jeho spolupráci s StB nic nevěděl.
Kauza vyvolala na Slovensku značný ohlas, lze však dodat, že snad nikoho doopravdy nepřekvapila. U Sokola si člověk na pochybnou minulost a její popírání již jaksi zvykl. Jedinou výraznou změnou oproti dřívějšku byla reakce církve, že prý jde o závažné informace, které je nutno prošetřit. O celou věc se podle slovenských médií zajímá i Vatikán.
Všechny dosavadní skandály kolem Sokola totiž církev z fleku smetla ze stolu s tvrzením, že jsou součástí proticírkevní kampaně a dílem lidí, kteří se jí snaží uškodit.
Už nejde o pověst Proč je to teď jinak, není úplně jasné. Možná proto, že nová obvinění tentokrát přinesl týdeník blízký fundamentalističtějšímu křídlu slovenských křesťanských demokratů. Svou roli mohlo sehrát i to, že už nejde pouze o pověst, ale také o hodně peněz, případně prostý fakt, že Sokol svůj úřad právě v těchto dnech konečně opouští.
Pro slovenskou katolickou církev to bude bezesporu ulehčení. Sokol byl nejnápadnější a nejodolnější skvrnou na jejím už tak ne příliš čistém štítu. Biskupem se stal ještě před rokem 1989 se souhlasem komunistického režimu. StB ho evidovala jako agenta. Podle dokumentů zveřejněných deníkem Sme byl Sokol aktivním agentem, jehož informací si StB cenila a odměňovala je penězi.
Zaplést se však tento kněz dokázal i s válečným slovenským fašistickým režimem, v jehož čele stál Sokolův kolega Jozef Tiso. Sokol za něj nejen sloužil zádušní mši, při které podle některých svědectví požehnal i neonacistickému spolku Slovenská pospolitosť. V jednom televizním rozhovoru navíc na Tisovu obhajobu období slovenského státu chválil pro blahobyt, který tehdy vládl – nedošlo mu nebo ho prostě nezajímalo, že tento relativní blahobyt umožnila i arizace židovského majetku a byl vykoupen vyvražděním původních majitelů.
Není divu, že u člověka s takovou minulostí vyvolala zpráva o převodu peněz ze všeho nejdřív podezření, že mohl být vydírán za něco, co z jeho minulosti ještě neznáme. Poprvé možná trochu kritičtější postoj oficiálních církevních míst k Sokolovi jenom podtrhuje otázku, proč se takto nezachovala již dříve. Jak mohl tento pán po listopadu pokračovat v úspěšné církevní kariéře a proč za ním církevní struktury až doposud vždy pevně stály a bránily ho proti vší vnější etice. Jedním z vysvětlení je mýtus, na kterém si slovenská katolická církev zakládá. Podle tohoto jednostranného a sebeomluvného výkladu dějin byla církev nejvýznamnějším bojovníkem proti totalitě a hlavní obětí této totality, tím to však končí. Spolupráce církevních činitelů s komunistickým režimem a jeho tajnou policií je tabu a tento postoj církve přebírá i většina společnosti a drtivá většina politické scény.
Nedotknutelnost církve Slovenskou církev od české odlišuje její vliv a převážně pozitivní image ve společnosti. Slovensko je tradičně považováno za katolickou zemi, podle posledního sčítání se k tomuto vyznání hlásí až 80 procent jeho obyvatel. I když má toto číslo omezenou vypovídací hodnotu (aktivních věřících je pravděpodobně pouze menšina z nich), drtivá většina politiků chce být nehledě na svou ideovou orientaci s církví zadobře. Ať už proto, že s ní souhlasí, nebo proto, že se bojí jejího vlivu na voliče.
Katolická církev navíc ve slovenském povědomí nefunguje jako protinárodní element sloužící v dějinách cizím utlačovatelům, je naopak pevnou a pozitivně vnímanou součástí tradičního slovenského obrazu sebe sama. Právě toto nedotknutelné postavení je však dnes hlavní překážkou nejen modernizace církve, ale i toho, aby se poctivě vyrovnala s vlastní minulostí a upřímně očistila od lidí, jako je arcibiskup Ján Sokol.
O autorovi| Peter Morvay, komentátor deníku Sme
