Bytem na libereckém sídlišti se line vůně tradičního pokrmu banh chung, rýžové cihly pečené v banánovém listu. Doan Van Phung (72) tráví oslavy nového lunárního roku poprvé v Česku. Z Vietnamu přiletěl za rodinou teprve letos a hodlá zde dožít. „U nás vždycky rodiče musejí být s dětmi. To je nejdůležitější,“ říká. Po přípitku ovšem odjíždí domů do Jičína. Dle tradice musel jako nejstarší člen rodiny navštívit svého nejstaršího syna, ale hlavní část oslav probíhá u něj doma. Dnes stihne i návštěvu buddhistického chrámu ve Varnsdorfu.
„Za hodinu bude půlnoc, budeme uctívat předky a pomodlíme se, počkáme, až dohoří vonné tyčinky. Potom sundáme věci z oltáře a můžeme večeřet,“ říká po odjezdu svého otce náš hostitel Doan mladší. Tet Nguyen Dan neboli Oslava počátku zahajuje ve Vietnamu jaro a s ním i zemědělské práce a připadá na první úplněk v roce. V žádné domácnosti nesmí chybět slavnostní oltář k uctívání předků. Vedle rýžové cihly se na něj pokládá kohout coby symbol plodnosti, ovoce, alkohol, větvička broskvoně a vonné tyčinky, jejichž zapálením se zvou předkové domů. Dětem se dávají sladkosti a dospělí se obdarovávají přáníčky „li xi“ s penízky pro štěstí. I v tento den však byly otevřeny vietnamské obchůdky, členové rodiny se v nich střídali či o trochu dřív zavřeli.
Tradice říká, že kdo přijde na Nový rok první do domu, může přinést rodině štěstí, ale i smůlu. Proto jsou hosté vybíráni pečlivě. Je odpoledne, poslední lednová neděle a my jsme s fotografem jedni z prvních, ne-li vůbec první čeští novináři, kteří se dostali do vietnamské rodiny v tento pro ně nejdůležitější den v roce.
Vietnamci, po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější skupina cizinců v ČR, dosud o publicitu nestáli a hleděli si jen svých obchodů. Teď ale pochopili, že to tak dál nejde.
„Chceme zbořit stereotyp stánkaře. Máme svou kulturu a chceme taky vyjádřit svůj názor na to, co se v Česku děje. Ale je pro nás těžké říct přesně to, co si myslíme. Někteří se stydí, protože se setkali s posměchem kvůli svému vzhledu a jazyku,“ vysvětluje Doan Han (45). Sám se s úšklebky setkává dodnes, i když už dávno není stánkař. „Někteří lidé jsou buď hloupí, nebo závidí. My nemáme takové štěstí, abychom se narodili ve vyspělé zemi, jako je Japonsko nebo Česko, a proto jsme zkusili hledat štěstí jinde. A když se nám někdo posmívá, kladu si otázku, jestli on vlastně něco dokázal. Je lepší než my? My jsme tu začínali od nuly. Dokázal by to on?“ ptá se pan Doan, který nyní v Liberci vlastní obchodní dům.
„Když sem naši rodiče přijeli, museli tu vytvořit nějaký základ, aby si mohli koupit auto nebo byt. Museli tvrdě makat a už neměli čas starat se o propagování své kultury nebo chodit do společnosti,“ říká Nguyen Thu Ha, studentka ekonomie v Praze, jež je s tatínkem u Doanových na návštěvě. „Ale my už máme jiné možnosti.“ Otec slečny Ha vystudoval v Liberci strojní fakultu a po roce ’89 začal podnikat. Když našetřil nějaké peníze, přijel za ním z Vietnamu zbytek rodiny. Ha vzpomíná, jak v deseti letech, aniž uměla slovo česky, s bratrem prodávali v jednom ze dvou stánků, které rodina měla.
I v časech globalizace je výjimečné, aby se v tak malé zemi, jako je naše, usídlilo tolik lidí z druhého konce světa. První kontakty mezi Československem a Vietnamskou demokratickou republikou se datují k roku 1956, kdy k nám přijelo sto dětí postižených válkou. „Bratrská“ spolupráce k nám přivedla v 80. letech 30 tisíc studentů a dělníků. Již v té době československý stát využíval Vietnamce v pásové výrobě a při pomocných pracích.
Česky dnes hovoří asi 200 tisíc Vietnamců. Mnozí se po studiích do naší země vrátili, jiní přijeli až po roce 1989 ne za školou, ale rovnou za prací. Začínali na stáncích s levným oblečením, k nimž přidali i stánky se zeleninou a samoobsluhy. Dnes už někteří vlastní i velké firmy, jako je třeba Sportisimo. Nejnověji přijíždí třetí vlna Vietnamců do českých továren.
Loňský rok byl ovšem složitý. Tisíce propuštěných dělníků v bezvýchodné situaci a se statisícovými dluhy, požár a pak policejní razie v Sapě, pražském centru vietnamského obchodu, zastavení víz a nejčerstvěji i zabití Vietnamce českým policistou... Jádrem problému je korupce provázející vydávání víz, o které Pátek psal již dříve. Každý Vietnamec, který se chce do Česka dostat, musí českým a vietnamským zprostředkovatelům zaplatit úplatek až 14 tisíc dolarů. Kvůli krizi, ale také kvůli mezerám v zákonech dělníci snadno přicházejí o práci a pracovní povolení a končí jako nelegálové – aby přežili, sklouznou snadno i ke kriminální činnosti. A to tím spíše, že k nám často cestují lidé nekvalifikovaní. Naopak ti s kvalifikací, kteří ale nedali úplatek, nemají šanci se k nám dostat.
Ztraceni v dluzích
České úřady netuší, kolik cizinců zde je. Stát nemá žádnou imigrační a integrační politiku. I když česká vláda zastavila koncem listopadu vydávání víz Vietnamcům, před ambasádou v Hanoji postávaly stovky nových žadatelů. Například pouze 18. prosince přiletělo 70 Vietnamců. Tito lidé přitom nemají šanci vrátit se domů, pokud zjistí, že práci, kterou jim zprostředkovatelské agentury v Hanoji slibovaly, nedostanou. Kvůli úplatkům jsou zadluženi až po uši, na jejich cestu sem se skládají celé rodiny i vesnice. Většina jich ale bez práce dlouho nezůstane, pracují v různých podnicích prostě načerno, samozřejmě za mnohem horších podmínek. Majitelé továren tak mohou být spokojeni. Stejně jako mnozí Češi, kteří pronajímají Vietnamcům byty. Autor textu ví o případu, kdy dvě vietnamské rodiny bydlí v jakémsi polosklepě v počtu 12 lidí a každý z nich platí přes tři tisíce korun.
Jak je ale dostat zpátky domů? Ministerstvo vnitra hodlá v případě dobrovolného návratu nabízet z peněz daňových poplatníků letenky a kapesné. Háček je v tom, že se nikdo vrátit nechce. Respektive nemůže. I když dělá Vietnamec načerno, stále má šanci, že domů pošle alespoň dva tisíce. Doma by skončil i s celou rodinou na ulici. A pořád lepší být otrok v Česku než bezdomovec doma, kde je život mnohem tvrdší. Není to lehké dilema, jeden Vietnamec a několik Mongolů, kteří jsou v úplně stejné situaci, už po ztrátě práce spáchali sebevraždu.
Vietnamské studentky vítají hosty v restauraci Little Hanoi v obchodním centru Sapa v pražské Libuši, na stolech voní bambusová polévka nebo jarní závitky. „Chceme zlepšit vztahy mezi vietnamskou komunitou a českou společností,“ říká moderátorka Nguyen Thu Ha. Letos poprvé uspořádali Vietnamci podobné setkání pro novináře. „Podle kroků vlády to vypadá, že vietnamská komunita dělá jen nějaké bordely, ale to není tak. Samozřejmě že někdy někdo udělá něco špatného, ale nejde říkat, že je špatná celá vietnamská komunita,“ říká Tran Hoang Thanh, mluvčí Svazu Vietnamců v ČR.
„Říkali jsme si už dřív, že musíme něco udělat. Ale pořád se o tom jen mluvilo, každý měl svých starostí dost. Jenže v poslední době začalo být jasné, že jde do tuhého. Kdybychom jen přihlíželi, bude se to zhoršovat,“ vrací se k akci v Sapě o den později podnikatel Nguyen Ngoc Duc. Stojíme ve foyer Společenského centra v Jesenici u Prahy, kde se koná tradiční galavečer vietnamské komunity. „Chceme být otevření, aby nás česká společnost vnímala lépe.“ Nguyenu Ducovi je dvaatřicet, do Česka přijel spolu se zbytkem rodiny za otcem, který začínal jako stánkař. Duc rok navštěvoval přípravku pro cizince, kde se naučil česky, poté se dostal na VŠE (matematika je prý v Česku mnohem jednodušší). Dnes je výkonným ředitelem vietnamské firmy JST Logistics, navíc vlastní i cestovní kancelář.
Anh si bude vybírat
Proslovy o vážnosti situace a obavy z budoucnosti na galavečeru brzy střídá soutěž o nejlepšího vietnamského zpěváka či taneční čísla vietnamské omladiny. Pro mnohé Vietnamce v Česku jde o jediný volný večer v roce, kdy vyrazí ven celá rodina, kdy se mohou setkat s přáteli a pobavit se. Před půlnocí se už mladí trochu ošívají. „Sejdou se tady spíš starší lidi,“ míní dvaadvacetiletý Vu Thuan Anh, který se právě chystá s kamarády do některého z pražských klubů. Anhovi rodiče pracují sedm dní v týdnu, aby svým dětem umožnili dobrou školu. Vzdělání je ve Vietnamu na prvním místě, každé dítě chodí ještě na doučování. Na oplátku se o rodiče jejich děti v budoucnu postarají.
Anhovi rodiče se ze stánkařů vypracovali na majitele velkoobchodu, jenž dováží thajskou rýži. Anh studuje Newyorskou univerzitu v Praze, kde se platí školné kolem 200 tisíc korun. V Česku se mu líbí, ale neví, zda tu zůstane. „Budu mít skvělou školu a budu si moct vybírat.“ Manažer Nguyen Ngoc Duc dodává: „Moje děti asi budou chodit v Česku na základní školu, ale pak je dáme na cizojazyčnou školu nebo do ciziny. Pro ně už neexistují hranice.“
Strach z buvola
Právě díky mladým Vietnamcům se nyní hýbají ledy. Znají lépe jazyk a mají větší sebevědomí než jejich rodiče. A chtějí mít stejná práva a respekt jako Češi. Nejsou naivní a uvědomují si některé problémy v komunitě typu daňových úniků, padělků či obchodu s drogami. „Vietnamci neznají tolik české zákony, jazyk, tak mají větší problémy. A ty drogy jsou taky fakt. Ale zajímá někoho, že to dělají hodně právě ti, co museli zaplatit ty úplatky, okradly je agentury, a když byli v bezvýchodné situaci, sáhla po nich mafie?“ říká Nguyen Thu Ha. Ano, mafie, jejíž členové si už několik let mohou bez problémů koupit české vízum. Český stát tady uměle vyrobil problém a Vietnamcům se nelíbí, že za viníky označují je.
Mladí Vietnamci založili Svaz studentů v ČR či sdružení Viet-Czech Friends a na rozdíl od „starců“, jak (ale beze stopy hanlivosti) říkají generaci svých rodičů, jednají. Sepsali petici proti brutálnímu zásahu na Sapě, napsali otevřený dopis české vládě vyzývající k řešení situace zoufalých dělníků nebo zorganizovali setkání pro novináře. „Jednou jsme kritizovali policisty, že Vietnamcům při zásahu tykali. Šéf cizinecké policie odvětil, že se nic neděje, že sem tam možná někdo někomu tyknul,“ kroutí hlavou student matfyzu Nguyen Son Tung. A směje se, jak po jednom zásahu policie vyhlásila, že zabavila spoustu padělaných peněz. Šlo přitom o ony penízky, které se pálí při uctění předků během oslav lunárního roku.
„Rok buvola bude těžký. Musíme hodně pracovat, semknout se a překonat to,“ říká otec studentky Nguyen. „Ale potřebovali bychom, aby nás Češi líp pochopili. Aby z nás nedělali kriminálníky a věnovali nám nějaký respekt, abychom se mohli co nejvíc integrovat. Aby kvůli hluku v bytě nebo čemu neubili policisté člověka.“
Kdyby vás někdy napadlo chtít tykat svému vietnamskému zelináři, vzpomeňte si na jeho děti. Dost možná vám budou jednou šéfovat.
***
„Sníst nový rok“ Tak říkají Vietnamci oslavám nového roku (na snímku novoroční kohout). Základem jejich kuchyně je rýže, zelenina a vůbec vše, „co roste“: bambusové výhonky, banánové květy atd. Ač Vietnamci tvrdí, že jejich jídlo je lepší než čínské (kvůli léčivým bylinám coby koření i kvůli tomu, že mají celý rok čerstvé suroviny), otevírají jen restaurace s čínskou kuchyní. Češi jsou prý na ni zvyklí.
Ředitel logistické firmy a majitel cestovky Nguyen Ngoc Duc (32): Moje děti asi budou chodit v Česku na základní školu, ale pak je dáme na cizojazyčnou školu nebo do ciziny. Pro ně už neexistují hranice. ”
O autorovi| MILAN VIDLÁK, milan.vidlak@lidovky.cz
