Kdyby byl Mark Oliver Everett fiktivní postavou, na niž by všechny ty tragédie, jež umělce v „reálu“ potkaly, naložil nějaký zlomyslný autor, kritika by se tak přepjaté kumulaci katastrof musela vysmát jako nevěrohodné. Syn geniálního fyzika (a zřejmě ne zrovna starostlivého otce) Hugha Everetta a alkoholické matky vyrůstá bez zájmu rodičů, když otec náhle zemře, chlapec najde jeho tělo. V době, kdy vychází pro něj důležitá deska Beautiful Freak, zemře jeho schizofrenická sestra, k níž se cítil pevně připoután, matka ji následuje za pár měsíců. Předvídatelné i nečekané a někdy až bizarní tragédie kosí jeho přátele - ten člověk má dobré důvody cítit fobii ze zvonění telefonu. Nakonec i 11. září byla mezi letuškami na palubě unesených letadel Everettova sestřenice s manželem. Pocity zničující ztráty, odcizení, ohrožení a bolavé skepse také prostupují většinu alb Everettovy skupiny Eels (frontman používá umělecké jméno E). Často se ten náboj tluče s hudbou - jednoduchými zpěvnými melodiemi, zvonivou kytarou, hřejivými barvami kláves a smyčců. Melancholie je tu víc něžná než drásavá. Na podobném kontrastu je vystavěna i nová deska kapely - End Times. Jejím základem je to nejvšednější ze všech neštěstí - rozchod.
O koncích vztahů existuje spousta písniček, kdekomu taková zkušenost dala inspiraci na celou desku (nejznámější tzv. break up album je asi Blood on the Tracks Boba Dylana, mým favoritem v rámci žánru je debut skupiny Spain, deska Blue Moods of Spain). Everett svoje porozchodové stavy vyzpívává nesentimentálně, ale citlivě, občas se stopou sarkasmu, jehož terčem ovšem bývá téměř výhradně on sám. Dodává také perspektivu sedmačtyřicetiletého člověka, který už v životě prošel ledasčím. Skladby z End Times nejsou výrony emocí z krvácejícího mladého srdce, ale spíš momentky zachycené zkušeným a asi už dost znaveným okem. Konec vztahu nepopisuje s intenzitou člověka zaživšího první skutečnou ránu osudu, ale spíš někoho, kdo rozchod vnímá jako možná poslední ukazatel na cestě k osamělému konci, perspektivě života blázna na ulici, jehož nikdo neposlouchá a nikdo ani pořádně nezná.
V Everettově hlase je ještě pořád slyšet jeho chlapecké zabarvení, své písně dál aranžuje až dětinsky jednoduchým způsobem. Léta tomu hlasu ale dodala interesantní nakřáplé opotřebovanosti, doprovod může působit anachronicky, a právě proto i vzdorně. Na End Times Everett zpívá hlasem člověka, který nakonec věří, že se sám postaví na nohy, protože mu taky nic jiného nezbývá. A dokazuje, že smutek lze zprostředkovat bez otravné sebelítosti i okázalého sebemrskačství. Z traumatu, z nějž každý vychází tak či onak ušpiněný, vydobyl cosi pozoruhodně čistého.
