Brněnský Batman – alias doktor Falke ze Straussova Netopýra – hasí požáry a opravuje protržené přehrady. Před usnutím si pouští rádio, kde právě začínají hrát zmíněnou operetu. Během předehry, kterou z rádia „přebere“ orchestr, se ve snu stane součástí děje. Nejenom tímhle rámcem inovoval Ondřej Havelka v brněnském Národním divadle operetní klasiku: výsledek je v lecčems půvabně hravý, i když místy tak úplně nevychází.
Havelka se při vědomí toho, jak řídký děj Netopýr má, pokusil najít nenásilnou cestu k jeho oživení, vždyť zápletka se záletným manželem na plese, kterého doběhne choť, mnoho příležitostí k divočení neskýtá. Rámec s Batmanem, kterému se celá opereta zdá, je vtipný, stejně jako komiksový úvod, jenž odvypráví prehistorii celé taškařice. A to sice jak byl Falke, převlečený na maškarním plese za hnusného netopýra, podfouknut přítelem Eisensteinem, který využil situace a svedl dívku jeho snů. Vlastní děj operety se pak točí kolem Falkovy snahy vrátit vše i s úroky.
Pryč s pavími pery Havelka se především chtěl zbavit operetního klišé, neboť hrát vážně Netopýra dost dobře nelze, i když si hudba své kouzlo podržela. Pokus vyvarovat se historizujících budoárů, pavích per a jiných kudrlinek vedl režii a výtvarníka ke stylově jednoduchému řešení, které zřejmě staromilci nepřijali, ale vzhledem k režijní koncepci má svou logiku. Je to víceméně prázdný prostor, který člení jen poloprůhledné stěny, modeluje ho světlo a podle potřeby se doplňuje mobiliářem – zábavné jsou například hrátky s kruhovým sofa. Celé řešení pak vychází nejvtipněji v posledním dějství ve věznici, kdy se prostor k zadnímu horizontu zužuje a snižuje, takže postavy, které chtějí vstoupit, působí dojmem podivných obrů a musejí se skrčit, aby mohli vejít.
Vepřové „šnycle“ Ondřeje Suchého Režie tradiční vyznění situací rozbíjí různými komickými vstupy. Málo šťastné je ale „přepůlení“ plesu u hraběte Orlofského pauzou. Je s podivem, že po takovém zásahu se udrží tempo, notabene že vycházejí další „skeče“ – duet a la Yvetta Simonová a Milan Chladil, komický balet či sborový zpěv ladně naaranžovaných dam.
Samotný Orlofský je trochu příšerka, která se klátí jako bidlo (k tomuto účelu obdržel chůdy). Ve věznici pak sluha Frosch (Martin Zbrožek) předvede ještě další komický výstup s kupletem z repertoáru Vlasty Buriana. To vše jsou půvabné drobnosti, které Havelka umí originálně vymyslet. Není to nic dryáčnického, spíš jemná nadsázka, která míří i k operetnímu žánru jako takovému. Se stejným „oživovacím“ záměrem vzniklo i nové přebásnění písňových textů Ondřeje Suchého. Je vtipné, nebojí se hovorových obratů a žargonu ani karikování žánrových klišé.
Místo bezkrevného nytí se zpívá o tom, jak se Rosalinda v době mužova pobytu bude týrat pojídáním rakviček a kremrolí a vepřových „šnyclů“. V proslulém čardáši ve druhém jednání pak v apoteóze uherské vlasti zazní: „housle primáše / perkelt s gulášem / máš hned všechny rád / čardáš, Višegrád / čereš pálinku / sklenku jen malinkú / vína plný džbán / Emmerich Kálmán!“ Dobře posloužilo i titulkovací zařízení s písňovými texty.
Problém ovšem zůstává v délce inscenace. Gagy a vtípky se nemohou odehrávat donekonečna, a tak část plesu vychází jako nudné popocházení všech, kteří jsou právě na jevišti (a že jich je), hluchá místa bez point jsou i v prvním dějství, kdy se některé situace předlouho rozehrávají, aniž by se dobraly vyvrcholení. Inscenace má ovšem čtyři hvězdy: Pavlu Vykopalovou (Rosalinda), Aleše Brisceina (Eisenstein), Jiřího Sulženka (Frank) a Martina Zbrožka (Ivan a Frosch). Ostatní jsou spíš dokladem toho, že pěstování operetního žánru je disciplína, kterou nenahradí ani opera ani činohra. Orchestr pod taktovkou Kaspara Zehndera hrál spolehlivě, ale přece jenom nastudování chybí určitá vzletnost.
Přes některé výhrady je ale Havelkův Netopýr zábavný a sympatický svou snahou najít způsob, jak hrát operetní klasiku, aniž by se na jevišti vytvářela replika přežitého světa. Zdálo se, že diváci Havelkův pokus navzdory délce přijali s pochopením. K zamyšlení vybízí i fakt, že hlediště Janáčkova divadla čítající téměř 1400 sedadel bylo vyprodané. Pak že je opereta mrtvý žánr!
***
Johann Strauss: Netopýr
Dirigent: Kaspar Zehnder Režie: Ondřej Havelka Scéna: Martin Černý Kostýmy: Kateřina Štefková Národní divadlo Brno, premiéra 2. 1., psáno z reprízy 26. 1.
