Slovenská vláda zvýrazňuje svoji nacionální orientaci
Helmut Kohl tomu říkal milost pozdního narození, která byla udělena těm Němcům, již nemuseli žít v nacismu.
Milost včasného úmrtí spojuje dva lidi, které současná slovenská vláda vyzdvihla mezi národní hrdiny. Kněz Andrej Hlinka zemřel včas, aby se jako vůdce klerofašistů zcela nezdiskreditoval v čele „slovenského štátu“. A Vladimíra Clementise popravili komunisté dostatečně brzy, aby mohl být z komunistických zločinců přesunut mezi „oběti stalinismu“. Podobnou „milost“ neudělil osud Gustávu Husákovi. Ale i on byl nakonec „velký Slovák“, což je to, co dnešní vládě k politickému svatořečení, zdá se, stačí. Jen málokterá postava historie bývá postavou beze zbytku kladnou. Hledání „otců národa“ je součástí nestabilních časů, kdy má vládnoucí politická garnitura pocit, že je třeba poslat občanům nějaký zásadní vzkaz. Nesmějme se dnes Slovákům, i my jsme si museli prohlásit prezidenta Beneše za hrdinu, abychom sami sebe mylně ubezpečili, že vyhnání sudetských Němců nebylo nic strašného.
Ficova vláda má pocit, že je třeba posílit slovenskou národní hrdost. Hlinka i Clementis jsou jen berličky. Berličky na cestě k sebevědomému Slovensku, které nebude potřebovat „otce národa“.
Čtěte „Clementis, Hlinka...“ na str. 7
