Nakladatelství Plus knížku vydává příští měsíc.
Vězeň č. 217 ležel apaticky v koutě své kobky na koberci ze starého pytle. Zdálo se, že spí, neboť měl oči zavřeny. Vedle spáče stála miska s ohlodanými kostmi. Pojednou zvedl hlavu a zavětřil. Potom vyskočil, přiběhl ke dveřím a čenichal. Na chodbě zazněl plechový rachot kyblíku, přemisťovaného z místa na místo, a pak plácání mokrého hadru. Načež zvuk ustal. Poté někdo něco kutil za dveřmi a konečně se ve špehýrce objevila hlava.
„Flotýnku!“ řekl tiše dívčí hlas. Vězeň č. 217 slabounce zaštěkal. Vězeň č. 218 byla dívka asi desetiletá, drobné postavičky, takže musela stát na bedýnce, aby dosáhla k okénku. Vstrčila ručky dovnitř a zašeptala spiklenecky:
„Na, Flotýnku, buchty od naší maminky!“
A Flotýnek mrštně chytal do tlamky kousky buchet. Moučníky byly jeho nejoblíbenější stravou, neboť jako pes vychovaný za války nepřivykl příliš masu.
Oba tito vězňové týnecké šatlavy, totiž malý černý psík a desetiletá holčička, představují sami o sobě důležitý mezník v dějinách justice, trestnic a kriminologie vůbec v Československu, v Evropě a na zeměkouli. Jejich zásadní význam byl zdůrazněn tím, že každý měl vlastní celu, kdežto jinak bylo deset ostatních kobek týnecké věznice ustavičně přeplněno, přestože kamiony kněžehradské STB odvážely neustále další a další várky do okresního střediska.
A poněvadž Lidce nosila maminka buchty, kdežto Flotýnek neměl nikoho, kdo by ho přikrmoval, když jeho pěstoun pan Kolda měl dost vlastních starostí, dělila se Lidka se svým spoluvězněm spravedlivě o přilepšení. Lidka byla ideologicky docela jiný případ než Flotýnek.
I ona ovšem vytvářela, právnicky řečeno, důležité precedens, a to precedens výstražné.
Zavřít ji dal kulturní referent pan řídící Klusáček, když vyslechl pobouřenou žalobu paní Hermíny Policarové na Lidčin výrok, který jsme už citovali. Pan Klusáček měl vůbec na Lidku svrchu, neboť tato svérázná holčička, dcera udřené posluhovačky a komunistického otce, narušovala třídní kázeň a mařila úsilí soudruha Klusáčka vychovávat ze svých svěřenců nové lidi. „Tobě ta ruština nějak nejde,“ napomenul například jednou Lidku a ta odpověděla pohotově: „Nejde a nepůjde, pane učiteli. Když to nejde od srdce, tak to do hlavy neleze.“ A tak už delší dobu zuřící pedagog Lidce vyhrožoval, že ji dá zavřít do šatlavy. Vítězný únor ho vybavil touto pravomocí a rouhačský výrok Lidčin, dosvědčený dvěma váženými soudružkami, byl poslední kapkou do vroucí číše páně Klusáčkova žlučníku. Jakožto člen revolučního akčního výboru nařídil strážmistru Pineckému, aby Lidku zatkl a uvěznil pro výstrahu i nejútlejší mládeže.
Vězeň č. 217, to jest proslulý psík Flotýnek, byl daleko významnější postavou než Lidka Kubatková. Vždyť jeho zatčení bylo provedeno na popud samotné Šedé eminence, jež naznačila, že případu Flotýnkova má být využito agitačně. I zde pak vydal přímý rozkaz k zatčení pan řídící Klusáček, ale po předchozí dramatické přípravě.
Je zcela pochopitelné, že Flotýnek byl agitační hvězdou první velikosti: vždyť jeho případ byl případem mnoha tisíců československých občanů, u nichž se střetly dvě zdánlivě protichůdné tendence, to jest protinacistická a protikomunistická. Český lid totiž, po léta vystavený zmatené měšťácké ideologii, považoval nacismus a komunismus za dva nesmiřitelné světové názory, bojující spolu na život a na smrt; a protože nacismus byl násilí a útlak, vyvodil z toho prostičkou, naivní logikou, že komunismus je svoboda. Z tohoto primitivního hlediska se pak zdálo nepochopitelné, jak mohl inteligentní pes, jenž zuřivě napadl a pokousal Obergruppenführera, stejně zuřivě napadnout a pokousat lidového komisaře – odtud nutnost vyjasnit tuto záhadu. První krok k tomu byl učiněn na schůzi Klubu kynologů v Pepově Týnci, jež byla svolána panem předsedou Pařízkem na popud akčního výboru.
Kynologové se sešli ukázněně a v plném počtu, pochopivše mimořádnou důležitost historické schůze. Za předsednickým stolkem zasedl pan lékárník Pařízek, po jeho pravici jednatelka vdova Boučková s nerozlučným pekingem na loktech, po levici zapisovatel pan Tatěra, četnický strážmistr v penzi a proslulý cvičitel vlčáků. Když pan lékárník zazvonil a asi třicet dam a pánů pozorně zvedlo hlavy, rozevřely se prudce létací dveře sálu a vešel pan řídící Klusáček, za ním vrchní strážmistr Pinecký a jemu v patách dva junáci v miličních kombinézách s puškami na ramenou. Pan lékárník upřel vyděšené zraky na ozbrojený průvod.
„Nedejte se vyrušovat a pokračujte v jednání,“ řekl blahosklonně soudruh Klusáček, „komunistická strana nás vysílá jako pozorovatele do této schůze, jíž přikládá mimořádnou důležitost.“
Český lid považoval nacismus a komunismus za dva nesmiřitelné světové názory; a protože nacismus byl násilí a útlak, vyvodil z toho prostičkou, naivní logikou, že komunismus je svoboda
