Můj děd sloužil za první republiky v rakouském městě Amstetten u dráhy. Tam se v roce 1919 narodil můj otec. Těsně před definitivou zapomněl děd na pracovišti českou knížku, kterou si vypůjčil ve Vídni ve spolku České srdce. Ta ho prozradila, že je tělem i duší Čech. „Tak to by nešlo, Herr Kyselka,“ řekl mašinfíra a kariéra u dráhy skončila.
Rodina se přestěhovala z Rakouska na Slovensko na Žitný ostrov, kde se rozdávaly pozemky. Dům postavili z pálených, na slunci sušených cihel, zvaných „koťáre“. V jedné části bydleli lidé, v druhé koně, krávy a nad stropem okřídlená domácí havěť. Žilo se v potu tváře na patnácti hektarech a s pomocí Boží spokojeně.
V roce 1938 přišel Hitler. Nebezpečí války využili Maďaři. Prý někdo zastřelil jejich oficíra a všichni musejí domov na Žitném ostrově opustit. „Do poledne, ani o minutu déle, ručíme za vaše životy.“ Zlověstné heslo Čecha do měcha, měch do Dunaje toho bylo zárukou. Rodina musela nechat polévku na plotně a bučící krávy v chlévě. Usadili se u Hodonína. Můj otec, narozený v Rakousku, dostal povolávací rozkaz a musel na německou frontu.
Tažení Němců proti celému světu bylo gilotinou pro miliony bezbranných lidí. Otec se protloukal s frontou válkou pustošenou Evropou jako telegrafista. Beze zbraně, aniž by ublížil druhému člověku. Paměť válečné doby zanechala málo světlé historie. Příběhem mého otce možná přece jen získá trochu světla. Světla, které přináší dobro a lidský soucit. Není to vlastně jen příběh mého otce, ale i Niny Jefimovny.
Jak jsem se dozvěděl po mnoha a mnoha letech z novinového článku z Ukrajinských listů, Nina Jefimovna Kostěnko byla učitelkou na židovské škole. Narodila se roku 1918, snad ve městě zvaném Kirvovograd. Její manžel pracoval jako sekretář Komsomolu. V červnu 1941 ve čtyři hodiny ráno válka zaklepala na okno. Manžela jí odvedli a už ho neviděla. Nina se přestěhovala se dvěma syny, matkou a sestrou do vesnice Posilanovka. V článku Nina vzpomíná, jak v roce 1944, před ústupem, Němci drželi asi dva měsíce skupinu zajatců. Jednoho dne jsem procházela v naprostém tichu předsíní, jako před válkou. Oknem jsem uviděla skupinku mužů přecházet přes dvorek ke dveřím. Chtěli se zahřát a moc o to prosili. Byl strašný mráz. Pak jsme s matkou uviděly u dílny na vozíku o třech kolech skoro mrtvého vojáka. Sotva zašeptal: „Babičko, nedávejte mě fašistům.“ Ptal se, kdo tu bydlí, a dál nechtěl jít, jelikož prý má tyfus. Mundúr měl plný krve a vší. Odvedly jsme ho do místnosti a uložily na peci, kde bylo teplo. Dávaly jsme mu teplé mléko. Dva týdny v horečkách přicházel k sobě. Dělaly jsme, co jsme mohly.
Když se uzdravil, Ninina matka odvedla vojáka Michala Kyselku na velitelství. Prý byl velice slabý, tak, že se točil za větrem.
Padesát dva let jsem o něm neslyšela! píše Nina v článku. Až v roce 1996 mi stará známá Naďa Gončarová oznámila, že na obecním úřadě v Krsuni mám nějaké dopisy z ciziny. Vyzvedla jsem si je a čtu: „Byl jsem v zajetí, žil jsem v Posilanovce a tam jsem se sešel s dobrými lidmi, kteří mi zachránili život. Pomozte je najít! Ona je učitelka, má dvě děti, matku a sestru.“ Nina ihned odepsala do Čech.
Otcovu radost, když s pláčem posvátně držel v ruce dopis od Niny Jefimovny, nedokážu popsat. Vždycky, když bral její dopis do rukou, vzpomínal na svoji matku, jak odsekla německému vojákovi, který jí nadával, že dává zajatcům nasazeným k nim do domu do polévky moc masa. „Buď zticha, soldáte, tady jsem paní já! Když nakrmím někoho ve vlastním domě, třeba někdo na druhé straně pomůže mému Miškovi,“ řekla prý.
A tak se i stalo.
Můj otec se s Ninou už podruhé nesetkal. Oba staří lidé si ale vyměňovali dopisy a fotografie. Poslala článek z Ukrajinských listů. Psala, že byla s rodinou vyhnána z vesnice, protože zachránila „nepřítele“. Zažila prý velikou bídu a těžké časy. Snad jí je po padesáti letech vynahradil vděk mého otce, kterému umožnila dalších pětapadesát let života. Jeho i mého. Zemřela vloni. Čest její památce.
O autorovi| podle příběhu svého otce napsal Michal Kyselka
