Putování začněme v Africe. Právě tento světadíl totiž většina antropologů považuje za kolébku lidstva, odkud před mnoha a mnoha lety vyšli první Homo sapiens zabydlovat „zbytek“ planety.
Hyena odhání zlé duchy „Vesnické maminky v Angole dávají dětem ošklivá jména, třeba Hyena,“ říká Jana Jiroušková z Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur.
Důvod? Matky věří, že zlý duch se takového jména lekne a dítěti neublíží. U některých kmenů je miminko v prvních dnech považováno za cizince, který je jednou nohou ještě v říši předků, odkud musí nejprve odejít. Rodiny udržující tradice svěřují novorozence na několik dní jiné ženě.
Po sedmi až deseti dnech, kdy už má mimino větší naději na přežití, získá jiné, pěknější jméno a tím se uvítá na tomto světě. Obvykle je pojmenováno po nějakém významném předkovi s nadějí, že dítě dosáhne stejného věhlasu jako pradědeček anebo podědí alespoň jeho vlastnosti.
Africký venkov měří úspěšnost rodičů počtem potomků. Bezdětné manželství totiž narušuje řetězec rodinných vazeb. Narození dítěte je proto událostí pro celou vesnici.
Například v Gabunu vyvolávač bubnuje a oznamuje jeho příchod na svět a požaduje pro mimino místo mezi živými. Někdo na druhém konci vesnice slibuje za všechny obyvatele, že novorozence přijmou do společenství a že získá všechna práva a výsady jako ostatní.
Pak se lidé shromáždí na prostranství a rodiče potomka všem ukážou. Náčelník vesnice nebo rodu pokropí dítě vodou, pojmenuje ho a popřeje mu zdraví, hodně potomků, majetku...
Kojenec dostává rozličné amulety na ochranu před zlými duchy. Látkový pytlíček s odstřiženými vlásky, několik vysušených článků rybí páteře navléknutých na šňůrku, kousek vlny nebo drobný peníz. V Africe totiž lidé většinou věří, že příčinou nemoci, úrazů nebo jiných problémů jsou nadpřirozené síly nebo kouzla někoho v okolí.
Ideálním čarodějnickým materiálem je podle této víry všechno, co se při porodu potřísnilo krví. I pohled na krvácející ženu přináší riziko, například při lovu nebo početí dalšího dítěte. Budoucí maminka proto prožívá svoji těžkou hodinku mimo vesnici a každý zakrvácený kousek látky se po porodu zahrabe, aby neposloužil pro magické obřady.
„Zcela mimořádná pozornost je věnována dvojčatům,“ říká etnografka Jana Jiroušková.
Například u Ašantů ze západní Afriky je rodiče několik dní po porodu předvedli panovníkovi. Děvčata se stala jeho manželkami, chlapci získali hodnost ovívače krále. Den dvojčat připadá na pátek, kdy probíhá rituál Abamo. Jeho součástí je pravidelná koupel sourozenců, jejím smyslem je zajistit bohatou úrodu.
Batongové, obývající pobřeží Delagoa v jihozápadní Africe, zase přisuzují dvojčatům moc ovlivňovat počasí. U jiného kmene Bagandů jsou rodiče záhy po narození svých dvou dětí účastníky obřadu, který má zvýšit plodnost banánovníků. Matka si lehne do trávy poblíž domu a položí si květ banánovníku mezi nohy. Její manžel pak odhodí rostlinu pohlavním údem. Oba pak procházejí krajem a tančí na zahradách svých přátel.
„Nejznámější je kult dvojčat u Jorubů, kteří je považují za děti boha hromu. Při správném uctívání mohou přinést štěstí, ale dokážou se i mstít a trestat,“ poznamenává etnografka Jiroušková.
Když jedno z dětí zemře, objedná rodina u řezbáře ibeji, dutou sošku pro ducha zesnulého dvojčete. Matka pak musí sošce předkládat jídlo, natírat ji olejem a nosit schránku všude s sebou. „Bez ohledu na věk zemřelého mají figury velikost dospělého člověka,“ říká Jiroušková.
Dvojčata však neuctívají u všech afrických kmenů. Například Ibové je kdysi zabíjeli. Soudili, že na rozdíl od zvířat může člověk porodit pouze jedno mládě, takže zrození dvou dětí pokládali za znamení určitého nepořádku a ohrožení životního řádu.
V zemi vycházejícího slunce Japonci jsou překvapivě dost pověrčiví a nijak se netají například tím, v jakém znamení se narodili. Třeba v roce kance, myši, opice... Každému zvířeti jsou přisuzovány typické vlastnosti, přibližně je tedy jasné, jakou povahu asi má člověk narozený v určitém znamení.
Někteří budoucí rodiče se dokonce rozhodují, zda nemají s narozením potomka počkat na příznivější rok. Rok tygra je třeba pro dívku vyloženě nešťastné znamení, protože kvůli své povaze si bude obtížně hledat ženicha, a proto je určité otálení rodičů na místě.
Podle tradice dostávalo dítě jméno až sedmý den po narození. Patrně proto, že dříve panovala v zemi vysoká kojenecká úmrtnost a rodiče raději vyčkali, jak dítě příchod na svět zvládne.
Na výběru jména se podílí celá rodina obvykle včetně širokého příbuzenstva. Ke slovu přicházejí dlouhé seznamy ve specializovaných příručkách i rady ze všech stran. „Jméno musí být libozvučné a nesmí obsahovat tzv. nešťastné znaky, naopak by mělo být složeno ze znaků, které nejenom krásně vypadají, ale mají i zajímavý význam,“ vysvětluje komplikovanost výběru Alice Kraemerová z Náprstkova muzea.
Dívky často dostávaly jméno zakončené na slabiku „ko“ nebo písmeno „e“, což poslední dobou přestává platit. Čím neobvyklejší jméno, tím lepší. Ale dcera korunního prince a jeho manželky Masako dostala tradiční jméno Aiko, kde „ai“ znamená lásku a „ko“ dítě. Za velmi hezké je považováno také dívčí jméno Masumi, které lze napsat různými znaky, ale jedna varianta zní: „ma“ jako pravda, „su“ - dlouhověkost a „mi“ - krása.
Výběrem jména slavnost sedmého dne nekončí. Radostná událost se oslavuje různě, ale tradičně nesmějí chybět bílé a červené rýžové koláčky, neboť kombinace těchto barev přináší štěstí. Další rituál probíhá, když rodiče přinášejí dítě obvykle 33. den (ale podle krajových zvyklostí to může být i jinak) jeho života krásně nastrojené a zabalené v červeném šálu do svatyně, aby je představili místním božstvům.
Pokračování na straně VIII
Novorozence někde vítá...
Dokončení ze strany VII
Až ve 120. den svého života může miminko symbolicky ochutnat japonskou základní potravinu - vařenou rýži. Dostane samozřejmě jen pár rozvařených zrnek.
Milující partner trpí jako zvíře Slaměná chatrč na břehu řeky ukrývá budoucí maminku. Na porodní bolesti tady čeká už čtvrtý den. O hladu, jen s nádobkou vody. Osada jihoamerického kmene Bororo je sice nedaleko, ale mladé ženě nepřijde nikdo na pomoc.
Když z chýše zaznívají výkřiky bolesti ve stále kratších intervalech, vyrazí z porostu s velkým řevem dva muži a slaměný přístřešek z několika stran zapálí. Mezi chuchvalci kouře a šlehajícími plameny vybíhá žena s dítětem v náručí.
Leknutí použili čarodějové jako prostředek na urychlení porodu. Maminka skočí do vody, přeplave i s dítětem na druhý břeh, tam se otřepe a plave zpátky. Mezitím přišly starší ženy a dávají rodičce nůši upletenou z bambusových listů. Matka dítě utře a vloží do košíku. Pak vezme lopatku z tvrdého dřeva a jde k lesu vyrýpávat jedlé hlízy.
Zatímco u řeky probíhalo drama, v osadě se zájem všech příslušníků kmene soustředí na partnera novopečené maminky. Muž leží v závěsné sítí a naříká a svíjí se bolestí. Nehty si rozškrabává kůži do krve. „Tento zvyk zvaný kuvade je rozšířen u kmenů v poříčí Amazonky,“ říká Monika Baďurová z Náprstkova muzea.
Indiáni jsou totiž přesvědčeni, že původci všech nemocí jsou duchové, kteří vnikli do lidského těla a nejsnadněji mohou proniknout do otevřených ran. Indiáni připisují duchům schopnost promyšleného jednání, a logicky proto předpokládají, že je lze obelstít. Proto mladý indiánský muž naříká a škrábe se do krve, aby od milované partnerky odlákal zlé duchy. Žena se zase naopak snaží vypadat vesele a spokojeně a jde hned po porodu pracovat, aby ducha ošálila.
Jako když přijde nový pes Austrálci, původní obyvatelé nejmenšího kontinentu, si s příchodem potomka příliš starostí nedělají. Žena musí rodit mimo tábor a po slehnutí je povinna strávit určitý čas na místě, kde porodila.
Budoucí matka věří, že může ovlivnit pohlaví svého dítěte. Pokud si přeje chlapce, nosí kolem jinak zcela nahého těla taštičku, ve které je maličký oštěp. Chce-li dceru, je v taštičce ještě menší ženská brašnička.
Pro kmen je narození nového člena asi stejně bezvýznamné, jako když se v táboře objeví nový toulavý pes. „Nejsou bezcitní, jenom mají jiný způsob života a uvažování,“ vysvětluje tento přístup etnograf Stanislav Novotný z Náprstkova muzea. Dítě je nezajímá, protože nedokáže lovit ani bojovat, a není tedy platným členem kmene.
Z evropského pohledu se indiáni z plání a préríí chovají ke svým potomkům poněkud odlišně. O novorozenci se v rodině nemluví a do jednoho až tří let věku nemá ani jméno, ale říká se mu různými přezdívkami, třeba Hrbatý zadek. „Společenská skupina čekala, zda dítě přežije,“ říká Kateřina Klapšťová z Náprstkova muzea.
Jako ochrana proti zlým silám slouží ratolesti amulet. Holčičky dostávají váček ve tvaru želvičky, chlapci nosí talisman v podobě ještěrky. Uvnitř je zašitý kousek pupeční šňůry odříznuté při porodu dítěte.
Inuité, postaru Eskymáci, žijící tradičním způsobem, považují příchod dítěte na svět za tak nenáročný proces, že své ženy nechají rodit v ústraní. Rodiče velmi odlišně vnímají chlapce a holčičky. Kluci, jako budoucí lovci, mají ve společnosti významnější postavení než dívky.
Statistiky zaznamenávající populační křivky dokonce ukazují, že malých děvčátek je méně. Ovšem to je v rozporu v přirozeným trendem, neboť normálně se vždy rodí více holčiček. V minulosti u některých inuitských skupin docházelo k dětské infanticidě, tedy k zabíjení některých novorozených holčiček, o jejichž usmrcení rozhodoval otec dítěte. Nedostatek dívek pak vyvolává problémy při hledání partnerky. Údajně je pak běžné, že si rodiče kluků zamlouvají malé holčičky jako budoucí nevěsty pro svého potomka.
Čarodějové mohou k magii použít všechno, co se při porodu potřísnilo krví Zapálení chýše, které ženu pořádně vyleká, používají čarodějové jako prostředek na urychlení porodu
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
