V listopadu ’89 si podali ruce tehdejší předseda komunistické vlády Adamec s Václavem Havlem. Byla to fotka, která obletěla svět. Ruku tehdy nabídl úřadující premiér disidentovi, protože byl starší a taky mu nic jiného nezbylo. V současné předvolební kampani si znepřátelené strany ruce nepodávají. Mnohde si je nepodávají ani uvnitř partají. A tak si potřásli pravicemi jen hokejoví trenéři Růžička a Hadamczyk, ale pár dní před tím jeden na druhého vylili kýble špíny. Tady nabídl ruku slávistický trenér, protože prohrál postup. Že by si v blízké budoucnosti podali ruce zástupci obou Bohemek, které působí v nejvyšší fotbalové soutěži, je nepravděpodobné. Tohle je hodně složitá kauza, Ivanu Haškovi a celému ČMFS ji nezávidím. Chvála Bohu, že se k tomu nemusím vyjadřovat. Musel bych říct, že de iure má pravdu střížkovský Kapr, de facto a podle selského rozumu klub z Vršovic. A protože bych tohle sám nerad četl, tak o tom nepíšu.
Ve svatovítské katedrále při inauguraci nového pražského arcibiskupa a primase českého monsignora Duky si podávali ruce všichni přítomní. Bylo v tom cosi velebného. V tu chvíli bylo úplně jedno, jestli je katedrála státu, nebo římskokatolické církve. V tom okamžiku patřila katedrála sama sobě. „Katedrála je katedrály,“ pravil před časem o tomto sporu pan doktor Zdeněk Mahler.
Podání ruky může znamenat mnoho věcí. Omluvu za nějakou chybu nebo ujištění, že se na mě můžeš spolehnout, nebo vyjádření pocitu, že tě rád vidím, či přání, že se zase brzo potkáme, když si podáváme ruce na rozloučenou. Nebo vyslovení hluboké účasti s neštěstím někoho jiného. V neděli potkal jsem na Staroměstském náměstí skupinku polských turistů. Přistoupil jsem k nim a smekl klobouk. Podali jsme si ruce, nikdo z nás neřekl ani slovo. Poláci se otočili a odcházeli kolem Husovy sochy do Týnského chrámu pomodlit se za své zesnulé. Za ty, kteří byli zavražděni před sedmdesáti lety, i za oběti z paluby letadla ve Smolensku. Stál jsem před radnicí, kde byla v roce 1621 popravena elita českého státu, 27 českých pánů a měšťanů. Na chodníkové mozaice jsou označena křížky místa, kde odsouzenci stáli, a zkříženými meči místa, kde byly popravčí špalky. Modlil jsem se „Modlitbu starou-starou“, jak ji přebásnil Jan Skácel. „A dej mi sílu unésti/ všechno co změnit nemám sil// Odvahu abych to nač stačím/ na tomto světě pozměnil// A také moudrost abych znal/ a od sebe to rozeznal.“
Až budu prezidentem republiky, což mám ostatně v úmyslu, budou mi některá podání ruky vadit. I za mého panování se bude na Hradě podepisovat smlouva o odzbrojení. Kdo přijede z USA, nevíme, ale v Kremlu už bude zase Putin. Až konstatuje, že naše vztahy jsou vynikající, uvařím v samovaru čaj a hned se zeptám: „Tak mi teda řekněte Vladimíre, proč mně biska pořád hlásí velký výskyt ruských zpravodajských důstojníků na našem území?“ Co mi odpoví, vám hned sdělím a tím moje prezidentování skončí. Vrátím se do podhradí a půjde mi už jen o to, abych mohl podat ruku sám sobě. Což může být občas dost těžké.
O autorovi| MICHAL PAVLATA, Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
