Nezapomenu na ten krásný pocit. Usednu, židle se jemně zhoupne a ustálí se v poloze, která odpovídá mé váze. Na další pohyby už pak reaguje uměřeněji. Není to houpací křeslo, jež se s člověkem kamsi zvrátí, až má strach, jestli se mu vůbec podaří z něj zase vstát. Takovou „pérovací“ židli měl můj kamarád. Pokaždé jsem se na to posezení těšil.
Teprve o mnoho let později jsem si uvědomil, že jsem sedával na legendě, kterou italský designér Alessandro Mendini přirovnal ke hřbetu pádícího koně. Až moderní vědecké metody vysvětlily to, co její tvůrci jen podvědomě tušili. Grafy ilustrující zátěž těla na pružící židli potvrdily, že se ten pohyb neodlišuje od vysedávání jezdce.
Řeč je o nábytku z chromovaných ocelových trubek. Inspirace přišla ze zdroje nejkompetentnějšího – totiž od nábytku z ohýbaného dřeva, jehož synonymem je jméno Thonet. Konstrukci z elegantních pružících esíček umožnil zrealizovat koncern Mannesmann, kterému se v roce 1886 podařilo vyrobit první bezešvou trubku. Secesní estetika tento materiál nepřijala za svůj, o to větší měl však úspěch u nastupujícího konstruktivismu. Spolupracovnice Le Corbusiera Charlotte Perriandová srovnávala v roce 1929 význam kovu v nábytkářském průmyslu s cementem, který architektuře umožnil realizaci dosud nevídaných staveb.
Jedním z podniků, které se výrobě trubkového nábytku věnovaly u nás, byla firma Hynek Gottwald z Brandýsa nad Orlicí. Firma dovedla ohýbaným ocelovým nábytkem vybavit vše – od věznice přes banku až po dětský pokojíček. Škála sortimentu je doslova ohromující a ocelový nábytek byl tehdejšími zaměstnanci reklamního oddělení firmy prezentován v katalozích málem jako všelék: její psací stoly „jsou ideálními pomocníky při duševní práci“ a ocelové sedací soupravy „vás vybaví pohodlím jednou provždy“, zatímco příruční věšák na oblek „slouží bezplatně a navěky“.
Opět se však bohužel ukázalo, že pozemské „navěky“ má velmi krátké trvání. Originální ocelový nábytek z 30. let se dochoval jen v malém počtu kusů, které se v nabídkách vyvažují zlatem.
Například jen replika Le Corbusierova křesla LC1 vyrobená v Itálii v 60. letech minulého století se nabízí za 96 tisíc korun.
Křeslo jako řídítka
Autorem židle, která mě tolik lákala a která je nejspíše nejznámějším představitelem ohýbaného kovového nábytku, je holandský architekt Mart Stam, který přišel s první samonosnou židlí bez zadních noh. Tento typ židle byl patentován a brzy ho vyráběly i české továrny. Pro kovový ohýbaný nábytek určitě znamená totéž co thonetka č. 14 pro nábytek z ohýbaného dřeva – výraznou směrovku s nápisem „TUDY!“. A od obou se pak nabídka dále rozvětvila do široké škály.
Se slavným příspěvkem do oblasti ohýbaného ocelového nábytku přišel čelný představitel Bauhausu Marcel Breuer. Jeho křeslo z roku 1925 nese jméno Wassily – na počest malíře Vasilije Kandinského, pro jehož ateliér byla navržena. Inspirací byla Breuerovi obyčejná cyklistická řídítka.
Ocelový ohýbaný nábytek je velmi ceněný sběratelský artikl. Problémem ovšem je, že by měl být v originálním stavu, což trochu ztěžuje skutečnost, že sedáky a opěráky byly z textilu nebo z ratanového výpletu, který vzal časem za své, a původních kousků se dochovalo jen velmi málo. Sběratelský boom vypukl v 90. letech minulého století, kdy se Česko otevřelo světu. Zejména němečtí sběratelé se přijeli podívat, co se to v té zemi za železnou oponou takovou dobu vlastně skrývalo za poklady, a začal výprodej všeho, co dosud neskončilo ve šrotu. Od té doby se zájem i ceny snížily. Ceněné jsou nadále jen autentické autorské kusy. Ke smůle sběratelů a naštěstí pro milovníky poctivého řemesla šlo v případě ocelového ohýbaného nábytku doslova o masovou produkci, výroba se totiž počítala na miliony, což sběratelskou hodnotu méně zachovaných kusů podstatně snižuje. Jestliže tedy za židli, kterou máme doma, neutržíme jmění, pak je lepší si ji nechat a lehce se na ní pohupovat, neboť je ideálním pomocníkem pro duševní práci.
O autorovi| Michal Achremenko, stálý spolupracovník Pátku
