Skutru si diváky podmanil groteskně poetický Evžen Oněgin v režii Jana Mikuláška. Pomalu třicátník Mikulášek na sebe upozornil již v Brně, kde absolvoval JAMU. Zajímavé byly jeho režie v Polárce či Krvavá svatba v Mahenově divadle, po přesunu do Ostravy zaujal například Crimpovou Story, Třemi sestrami a jevištními převody filmů (Zběsilost srdce, Sladký život). I vzhledem ke svému mládí nabízí vyhraněnou poetiku, ale občas mívá výkyvy (Čtyři vraždy stačí, drahoušku). Po šéfování u Bezručů se nyní věnuje hlavně režii.
Hrdinové v „papírovém“ světě Známé dílo ruského romantismu přenesl Mikulášek na jeviště v Janovského dramatizaci, kterou ještě upravil (především zkrátil) s použitím nového překladu. Soustředil se na Oněgina a Taťánu, ostatní postavy v jeho pojetí spíš jejich vztah ilustrují a působí omezeně a nesympaticky. Základem inscenace je výrazná výtvarná stylizace, Mikuláškův stálý scénograf Marek Cpin vytvořil bíle vykrytou scénu. Ta působí dojmem křehké papírové vystřihovánky, o kterou stačí zavadit a zbortí se. Jeviště tak svírají bílé omyvatelné stěny, v rohu krb s papírovým ohněm a po stranách krajkoví rozrůstající se do podoby stromů. Pak ještě oválné průhledné zrcadlo, lampičky a pár sedadel, jejichž pomocí se mění prostředí.
Scénografie pracuje s významy a symboly a také odkazuje k době vzniku románu - zůstává neuchopitelným až snovým prostorem, do něhož báseň o nenaplněné touze a zmaru hladce zapadá. Svou roli plní i kostýmy - dobově ukotvené, ale odskakující si nejen do současnosti, ale i do secese. Ženské hrdinky výtvarník ještě vybavil výhružně naddimenzovanými parukami.
Mikuláškova režie Oněgina má několik předností - i když pracuje s žánrovou růzností, dokáže udržet čistý tvar s pevnou strukturou, jejímž základem jsou precizně budované situace. V nich i verše znějí přirozeně a živě. Sjednocujícím činitelem je hudba, kterou složil sám režisér. Zpočátku se režie pohybuje na území groteskní jevištní zkratky - znuděný a až nepříjemně dnešně vyhlížející dandy Oněgin coby zmechanizovaná loutka opakuje repliky a provozuje zbytečné činnosti - rajtuje na imaginární kobyle, hraje ping-pong, klábosí. Mikulášek atmosféru bezcílné nudy udržuje s lehkostí a nápaditostí a zároveň jako by se tomuto pocitu, v jehož popisu se vyžívaly literární generace, i vysmíval. Stylizované tragigroteskní roviny se nezřekne, dokáže ji dovést tam, kam je třeba, a přitom stále přichází s novými gagy a ozvláštněními. Mikuláškovy nápady jsou nevtíravě hravé, jako když nechá Taťánu do salonu přijít s papírovým drakem v návaznosti na matčinu repliku, kterou konstatuje, že dcera vrhla do společnosti jako drak, podobně kouzelné jsou i rytmické „koncerty“ postav s příbory. Postupně ale z této polohy vyrůstá psychologicky přesvědčivá studie vztahu Oněgina a Taťány, která graduje do silného emotivního závěru.
Zlomem je souboj Oněgina s Lenským, od této chvíle se hlavního hrdiny plíživě zmocňuje beznaděj. Závěrečná scéna Taťánina odmítnutí je v základním pocitu ryze současná a jímavá v pomalém rozfázování, ve vyjádření čehosi nezachytitelného, stavu, který nelze změnit. Tak jako nelze znovu napsat Oněginovo vyznání, které dříve lehce náměsíčná a nyní důrazná, ale vnitřně trpící Taťána důsledně maže z bílých stěn. Scéna je výmluvná hrou očí, pohyby i gesty obou představitelů Tomáše Dastlíka a Terezy Vilišové. Dastlík je prazvláštní Oněgin. S vyholenou hlavou a nepadnoucím sakem je vzdálený představě romantického idolu, ale v konečném výsledku dobře zapadá do světa stvořeného režií, světa, který se pachtí neznámo za čím.
HODNOCENÍ LN **** A. S. Puškin: Evžen Oněgin Překlad: J. Janovský a M. Dvořák Režie a hudba: Jan Mikulášek Výprava: Marek Cpin Divadlo Petra Bezruče Ostrava v Divadle v Celetné 12. a 13. 2.
