Představa všemocného trhu bez politické intervence je šílenství... Éra samoregulace skončila. Laissez-faire skočilo. - Tohle neprohlásil Fidel Castro, nýbrž francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který před volbami sliboval více trhu a méně státu. I Hank Paulson, ministr financí Spojených států a bývalý magnát z Wall Street, si myslí, že „čistý kapitalismus skončil". Představu, že současná finanční katastrofa je počátkem konce kapitalismu, všeobecně přijímají jak ti, kteří konec kapitalismu slaví, tak ti, kteří jej oplakávají.
Není pochyb, že finanční krize bude dlouhá, bolestivá a že zasáhne celý svět. Pád akciového trhu zasáhne více rodin ve více zemích a na delší dobu než pád Světového obchodního centra. Není ani pochyb, že zákony, pravidla hry a instituce, které vymezují světový finanční systém, se výrazně změní. Státy budou mnohem přísněji kontrolovat finanční činnost.
Pokračováni na straně 10
Opravdu nastává konec...
ÚHEL POHLEDU
Dokončení ze strany 1
Finanční rozhodnutí budou koncentrovanější a bude je činit méně aktérů. Mnozí z těchto aktérů budou státní zaměstnanci nebo ředitelé obrovských bank a soukromých investičních fondů, v nichž se akumuluje kapitál. Ani tohle všechno ovšem neodstraní finanční spekulace: spíše to změní jejich povahu a způsobí, že budou složitější. Tím se navýší zisky těch, kdo vědí, jak na to, nebo mají dobré přátele ve vládě či regulačních orgánech.
Úzko je na Wall Street, ale ne v Pekingu či v Bangkoku Předznamenává toto konec kapitalismu nebo jeho proměnu, při níž se změní k nepoznání? Odpověď zní, že takto obecná tvrzení nutně nic neříkají. Všechny systémy jsou kombinací trhu a státu. V komunistických ekonomikách Severní Koreje a Kuby jsou oblasti, kde funguje trh. V hospodářství Spojených států jsou zase sektory, v nichž stát je dominantním, ne-li jediným aktérem. Fannie Mae a Freddie Mac, obří zkrachovalé hypoteční společnosti, byly v podstatě veřejné firmy. Důvodem jejich pádu bylo spíše selhání státu než selhání trhu. I trh ovšem krutě a brutálně selhává, a to nejen ve finančním sektoru.
Selhává také v tom, že nás nechrání před závadnými léky a potravinami, které nám mohou ublížit, nebo nás dokonce zabít. Kdo pochybuje o tom, že potřebujeme rozsáhlejší a lepší státní intervenci v oblasti ochrany spotřebitele? Nebo že problémy životního prostředí lze řešit pouze tvůrčí kombinací státu a trhu?
Jak budou předpověď pádu kapitalismu vnímat miliardy Číňanů, Indů a Brazilců, jejichž každodenní život nyní závisí na trhu? Nikdy dříve nebylo na světě tolik lidí tak závislých na tržní ekonomice jako v současnosti. Kapitalismus je možná v úzkých na Wall Street, ale nikoli v Pekingu, Sao Paulu či Bangkoku. A je realistické předpokládat, že soukromé společnosti v Seattlu, Šanghaji, Lyonu a Taipei, které oplývají kapitálem, talenty, tvůrčím duchem a klienty toužícími po jejich produktech, přestanou být baštou globálního kapitalismu? Tyto firmy finanční krize určitě zasáhne - zasáhne ostatně každého - a ony budou nějaký čas růst pomaleji. Ale nezmizí.
„Svět po krizi už nebude jako dřív,“ uvedl před nedávnem německý ministr financí. Před sedmi lety, po 11. září, se takové věty už jen neustálým opakováním proměnily v prázdné fráze. Teroristické útoky samozřejmě mnoho věcí změnily, ale ne tolik, kolik odborníci s vážnou tváří předvídali. Tato finanční krize bude mít celosvětový dopad, a dokonce změní více věcí než 11. září. Ale ne tolik, kolik se nám tvrdí.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MOISÉS NAÍM, ekonom, šéfredaktor Foreign Policy
O autorovi| Moisés Naím, ekonom, šéfredaktor časopisu Foreign Policy
