Kdyby moje oči, když jsem ležel na gauči, nebyly padly na slovo „dnes“ na hřbetě jedné knihy, mohl jsem na svůj malý závazek zase zapomenout, a zítra už by zanikl. Jedna moje vlastnost se s věkem zhoršuje: že musím splnit, co jsem slíbil, nebo dokonce dodržet to, co mi jenom napadlo. Mohl bych, jako jiní lidé v našem domě, škatuli od něčeho nacpat celou do popelnice. Ale když jsem se kdysi rozhodl rozebírat je a s ostatním papírem je zanést do kontejneru, musím: jinak bych přiznal, že upadám. Když vyklápím náš kbelík s drobným odpadem do popelnice, bývám v pokušení vyndat z ní cizí plastikovou láhev, vynést ji nahoru a přidat k našim, s nimiž půjdu.
Kontejner je o jednu ulici dál a zrovna proti němu je i poštovní schránka. Tyto dvě služby si spojuju v jednu pochůzku, což má nepříjemný následek: když vidím, že je třeba vynést ty láhve, uvědomím si, že mám odpovídat třeba Vilému Prečanovi nebo poděkovat Jürgenu Buessovi do Švýcarska… a cítím ten diktát. Rozejdu se ke stroji, ale cestou ztroskotám na gauči: Ne! Nebudu! Už dost!
Toto se vyvinulo, myslím, vlivem dětí. Kdy jsem mnoho věcí dělal, abych po klukách mohl chtít ty jejich. Kluci jsou pryč, a já se vyvíjím hrozně: i krabičku od léku, i s tím návodem, dávám do pytlíku s papírem do sběru. Když dobereme kondenzované mléko, které si dáváme do kávy, vadí mi, že ta plechová krabice přijde mezi ostatní bezcharakterní odpad, když vím, že ten plech je dražší než to mléko. Napadlo mi, že kdo zavedl třídění odpadu, zavedl třídění lidí.
Na hřbetě jedné knihy uviděl jsem slovo „dnes“. Sakra! Dnes mám odpovědět, asi telefonem, když jsem jim nenapsal, že se debaty o demokracii po roce 1990 nezúčastním. Dávno to vím, neodpověděl jsem, mám tam volat, a nechci! Však když nepřijdu, oni poznají, že jsem nepřišel… Ale to nemá ráda paní V.
Skoro každý den je i posledním termínem něčeho. Mnoho jich zmeškávám, ba vědomě zanedbávám. A potom v nějaké milostivější náladě píšu omluvy, přičemž nedostatek důvodů nahrazuju výběrem pohlednice: někomu Prahu, někomu Ladu, jinému abstrakci, a někomu opatrně Starý židovský hřbitov, abych ho také použil. Poděkování za knihu píšu hned, později bych musel přidat, co si o ní myslím, a on zatím zapomene… Dnes mám odevzdat text záložky na příští vydání jedné své knihy… čert to vem! Ať třeba nevyjde. A to je pátek, zítra sobota, po ní neděle: další termín! Když ho nedodržím, v redakci budou muset hledat náhradu…
Toto všecko mě tak straší ne ze své povahy, vždyť jsou to nevinné věci. Ale z hrůzy toho, že Kožený dostává zpátky majetek a nikdo ho nebude soudit, že komunisté chtějí zavést své učebnice dějepisu. A že se z neznámých důvodů bude komusi prodávat letiště. Vidím svět tak nepořádný a zkažený, a to shora od Rady bezpečnosti až po pražský magistrát, a nemám žádnou moc, abych zabránil stavbě mrakodrapů na Pankráci. Zastánci betonu říkají, že když se s tím začalo, musí se to dokončit, ale vždyť já a mnozí jiní jsme byli už proti tomu, aby se s tím začínalo! To je sprosté! Takto si takoví lidé vynutí cokoliv: začnou to. A já tu budu jen třídit odpad.
Možná se ptáte, kde je moje slíbená dobrá zpráva. V tom, že přesto jsem to napsal.
***
Poděkování za knihu píšu hned, později bych musel přidat, co si o ní myslím…
