Věru nebylo by upřímné zastírat, že část té pozornosti vzbudil i jeho napůl africký původ kontrastující se zcela českým jménem Tomáš Zmeškal i se zcela českým námětem jeho pozoruhodně vyspělého společenského románu.
Samozřejmě se vnucovala otázka, stejně tak neodbytná jako poněkud ošemetná, na kterou si člověk musel dát pozor, jak si ji zformulovat. Tedy: Jak se jeho „jinakost“ a z ní plynoucí „jiná“ zkušenost projevuje v jeho vidění světa a lidí kolem a jak se to zobrazuje v psaní. A tak zatímco první román na to zcela programově neodpovídá, ba snad právě proto, že je tato otázka tak banální a prvoplánová, ji ignoruje a dokazuje, že se bez ní obejde, ve druhém je to už jinak a autor tu se svou kůží (omlouvám se za ten polopatismus) vstupuje na scénu.
Ve své druhé románu nás provází dětstvím a mládím dvojčat Václava a Lucie, kteří se narodili v Čechách české mamince a africkému tatínkovi. V raném dětství však oba rodiče přišli při autonehodě o život, aspoň tak to bylo dětem řečeno, proto je vychovává rázná a milující babička Božena. Žijí v pražských Dejvicích, chodí na procházku do Chotkových sadů, k Belvederu a do chrámu svatého Víta. Mají strýce Jindřicha, babiččina bratra, jenž je invalida připoutaný na vozík a velký znalec života, který se však v druhé polovině románu kamsi ztratí. Cosi podobného se stane i s druhým strýcem Vendou, který je homosexuál (ale to je tu jen konstatováno, zato slovem „gay“, které k té době vůbec nepatří) a bývalý podnikatel, takže obývá z lepších časů vilu v Bráníku, kterou mu komunisté neseberou, protože je prý podplatil. Rozvleklá jehněčí kronika Velká pozornost je věnována různým rodinným záležitostem a každodennímu životu, jako jsou procházky, oslavy, návštěvy; už v úvodu se čtenář poněkud zarazí, jakou pozornost věnuje autor poměrně monotónním popisům okolí bydliště či různým rituálům, jako jsou nákupy nebo třeba velké prádlo, kde informace o mandlu zabere několik stran. Vyprávění působí jako rozvleklá rodinná kronika, kterou k stáru sepisuje pamětník pro své děti. Píše a píše, vzpomínka střídá vzpomínku, má asi pocit, že je lepší toho napsat více než méně, protože to píše spíš pro sebe a stejně to nebude nikdo číst. Občas si však vzpomene, že píše vlastně literaturu, tak se jakoby pustí do líčení scén, které pak ale působí velmi izolovaně a neústrojně: například příběh strýce Jindřicha, kterého poté, co onemocní obrnou, opustí velmi neurvale žena, protože by ji prý už neuspokojil. Nebýt této poněkud obscénní pasáže, dlouho bychom mohli mít také pocit, že se jedná o literaturu určenou dětskému čtenáři a že její náplní je to, jak se dvojčata Lucie a Václav mají rádi, jsou na sebe dokonce jaksi telepaticky napojeni, ale občas se zlobí a škádlí, jak to zkrátka u takových dětí bývá. A jak se babička o ně hezky stará, i když je trochu svérázná a popleta: třeba zapomene Lucii upozornit, že bude mít měsíčky.
Je to jaksi starosvětsky kultivované, v jistých chvílích i citově působivé, ale chybí tomu vyšší literární patro, které bychom přece jen od autora tak zralého debutu očekávali. Způsobuje to také pozice vypravěče, který jako by vyšel z „módu“ pradávného popisného vševědoucího realismu, jenže bez jeho psychologické drobnokresby a formální spořádanosti. Tady naopak to občas působí, že realistovi 19. století někdo zpřeházel stránky a schoval celé pasáže – čímž nechci říct, že lituji, že tam nejsou. Nemotorné líčení různých prostých situací, například, že někdo někam jde, někoho potká nebo s někým mluví, zabere nehorázně mnoho slov a řádek. Jako by byl autor placen od řádku, takže musí dlouho strávit u toho, že si někdo sedne nebo vstane, napije se nebo se chystá promluvit. Textu by nesmírně prospělo proškrtání řady míst, zbavení vaty, kterou je vyprávění doslova obaleno. Proč třeba musí dlouhé líčení toho, jak se třináctiletá Lucie chystala na křest a jak pak byla ve svatováclavské kapli pokřtěna, obsahovat informace, co v té kapli je a co se tam kdy stalo? Mánie všechno doříci a ukázat, kolik toho autor ví, zkazila už lepší knihy. Ostatně něco zase neví: například, že „po druhé světové válce zchudlá Evropa“ mohla těžko vzhlížet „s nadějí“ k „prezidentovi Franklinovi Delanu Rooseveltovi“, neboť ten byl již nebožtík. Překvapí také, že na straně 170, 171 a 172 třikrát změní jistý Oleg či Olga pohlaví.
Otec v Kongu, matka v Bohnicích Stále ještě však aspoň tak do poloviny doufáme, že se vyloupne téma, i když už jsme poněkud na pochybách. Skutečně se dostaví první konflikty s okolím, které se občas zachová hovadsky a rasisticky. Jeden opilec na ně pokřikuje, jiní zase divně hledí, někteří si chtějí sáhnout na jejich kudrnaté vlásky, protože nic takového ti omezenci jinde než v televizi ještě neviděli. Rozumím přitom jisté zdrženlivosti autora, který nechce za každou cenu stavět tuto citlivou okolnost do popředí, a je mi to vlastně sympatické; spíše mi vadí jakási literární nedostatečnost či výrazová průměrnost. Je to poněkud absurdní autorovi vyčítat, ale jako by tomu chyběl vnitřní prožitek, a tudíž naléhavost. Téma rasismu, tedy toho, co nepochybně musel zažít, tady má spíše podobu literátské figury či povinného penza, které pak působí paradoxně přepjatě a melodramaticky.
Příkladem je kapitola, kdy se děti dozvědí, jak to vlastně s jejich rodiči bylo a že tatínek i maminka jsou naživu, ovšem otec zmizel kdesi v Kongu a maminka je vlastně v psychiatrické léčebně. Po narození tmavých dětí se zbláznila, protože ji k tomu dohnaly nenávistné reakce okolí. Děti maminku navštíví, přičemž se k ní musí probojovat skrz nepřátelský personál. A když je maminka blondýna uvidí, nejdříve je snad chce přivinout, ale pak si vzpomene, že je duševně vyšinutá, a začne jim spílat do zrůd – a děti jsou z toho právem perplex. Naštěstí jeden hodný pan doktor si přejede dlaní po vousech a dětem vysvětlí, „že čelila takovým útokům, abych tak řekl rasistické, no jo, rasistické povahy, že když potom přišla přišlo několik fyzických výhrůžek, zhroutila se docela.“ Lucie je z toho i tak zoufalá, vyběhne z léčebny a teprve druhý den ji přiveze „mladý muž Boris“, který pak má v další části románu poněkud nejasnou roli Luciina přítele.
Děti pak rostou, už jsou plnoleté, zažívají různé události a procházejí různým prostředím. Lucie je jedničkářka, jde jí matematika a kromě toho vyrostla v krásnou dívku, která si najde v Bulharsku (?!) přítele Cvetana. Václav je trochu halama, ale zato má velký hudební talent („dovedl napsat skladbu tak, jak by ji zkomponoval Johann Sebastian Bach, Mozart, Franz Schubert, Dvořák nebo Čajkovský“!?), s kterým má však problémy, protože jsou lidé, kteří mu jej závidí. Potíže má také v tanečních, kde před ním při volence prchají dívky jako před netvorem. Právě tato pasáž není vůbec špatná, tedy alespoň svou prostou výpovědí: čtenáři je samozřejmě takového hocha líto, jak by ne. Rasově jednobarevné Čechy sedmdesátých let takové byly, a kéž by to bylo minulostí. Následují ještě dlouhé a nepříliš záživné kapitoly, jež nás zavedou spolu na psychiatrii v Bohnicích, kam se Václav právem uchýlil, aby nemusel na vojnu, pak bloudíme s Lucií po olšanském hřbitově, kde narazila na zvláštního muže, který v hrobce provádí nějaký mystický rituál, jehož postatatou je čekání na Odpůrce čili Satana, a ona přijde chudák Lucka. To je zřejmě příprava na závěrečnou kapitolu, jejíž obsah tu nebudu čtenáři vyzrazovat, jen bych za sebe řekl, že si i tato kniha, kterou jak patrno nechválím, zasloužila méně kýčovitý a odbytý konec. Nechci v žádném případě zpochybňovat reálnou podobu té tísně, které museli autorovi sourozenci (nevím, do jaké míry jsou fiktivní, do jaké autobiografičtí, do jaké tedy to je fakticky příběh autora samotného) čelit, vadí mi její jalové podání: to, co má být naléhavé a bolestné, byť přitom prosté a nehysterické, se děje bez dynamiky, bez napětí i reflexe, a tudíž ploše a doslovně. Prostě někteří lidé jsou hodní a jiní zlí a nevinné oběti lidské zloby a hlouposti to odnášejí, což je beze vší diskuse smutné, ale je mi líto, kvůli tomu se snad romány nepíší. Tedy ty dobré.
***
Nebýt poněkud obscénní pasáže se strýcem Jindřichem, mohli bychom mít pocit, že se jedná o literaturu určenou dětskému čtenáři a že její náplní je to, jak se dvojčata mají ráda, ale občas se zlobí a škádlí, zkrátka jak to u takových dětí bývá.
Životopis černobílého jehněte
KNIHA TÝDNE
Tomáš Zmeškal Torst 2009, 340 stran
