Na pochybnosti Nejvyššího kontrolního úřadu o obří ekozakázce se lze jistě dívat různou optikou. Připomínají nám nicméně aspoň to, že příprava supertendru se vleče už pěkně dlouho. Přitom právě to, jak se jednotlivé sanační zakázky protahovaly, bylo jedním z argumentů pro supertendr. U tak velké zakázky se nelze komplikacím divit – jenže právě pro velikost se Topolánkova vláda rozhodla. NKÚ také připomíná to, co vytýká zakázce víc lidí: že zadavatel nemá vlastní nezávislý odhad ceny. Na stížnost sdružení vedeného PPF, že ministerstvo financí ji při výběrovém řízení diskriminovalo a pouštělo soupeřům důvěrné informace, lze taky nahlížet různě. Sdružení jakožto jeden z uchazečů zajisté není nestraným pozorovatelem. Do třetice je tu ovšem ještě výroční zpráva BIS, která na korupční riziko zakázky upozorňuje už podruhé.
Některé úřady jako by se pojišťovaly, aby pro případ, že něco kiksne – a ta pravděpodobnost je tím větší, čím větší je zakázka – mohly ukázat: podívejte, my jsme vám to říkali. Skutečná odpovědnost je ovšem soustředěná na jediném místě, totiž na ministerstvu financí, z jehož zaměstnanců se rekrutuje výběrová komise. Ten, kdo získá post ministra financí, bude mít v rukou velkou moc.
A v případě krachu zakázky taky bude padat z příslušné výšky.
