Kerouakův román, který v USA poprvé vychází v necenzurované podobě, má stejně pestrý životopis jako beatnické hnutí
Před padesáti lety představila v Americe kniha On the Road nové literární hnutí i nevázaný životní styl. Co ale román Na cestě znamenal pro svého českého překladatele?
Knihy jako lidé mohou mít různé osudy. Mohou se narodit předčasně či opožděně, mohou zažít život fádní či plný zvratů, mohou provokovat nebo jít s proudem, dokonce se může stát, že i ve svém pokročilém věku změní identitu. Román Na cestě (On the Road), od jehož prvního vydání v USA uplynulo v tomto týdnu padesát let, patří ke knihám, které měly pestrý život a s nimiž je navíc spojena i řada legend, ba záhad.
Legitimním otcem tohoto románu je Američan Jack Kerouac, který se ale narodil jako Jean-Louis Lebris de Kérouac v rodině francouzských Kanaďanů. Jeho vzdáleným předkem byl bretaňský baron Alexandre Louis Lebris Kérouac, jehož potomci se v 18. století přestěhovali do Kanady a pojali za ženy místní indiánky: stali se z nich pěstitelé brambor a zanícení katolíci. V dětství mluvil Kerouac francouzsky a dlouho se mu spolužáci posmívali kvůli přízvuku. Už jako jedenáctiletý se rozhodl být spisovatelem a napsal tehdy i svůj první (nedochovaný) román.
Studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku literaturu (zejména Shakespeara) a byl nadějným hráčem amerického fotbalu. Když se pak ale zranil a vyloučili ho z univerzitního týmu, ze školy odešel a začal žít a sbírat zkušenosti pro psaní. Byl novinářem, námořníkem, pumpařem. V roce 1943 nastoupil dobrovolně k americkému vojenskému námořnictvu, ale po měsíci ho pro psychickou labilitu propustili. Vrátil se do New Yorku a zapadl do společnosti bohémských kamarádů, k nimž patřil Allen Ginsberg, William Burroughs, Gregory Corso aj. Těm všem žití a psaní splývalo v jedno a v obém se navzájem inspirovali a ovlivňovali. V roce 1944 byl Jack Kerouac zatčen. Jeho kamarád Lucien Carr se ubránil homosexuálnímu znásilnění tak, že násilníka bodl nožem do srdce. Kerouac mu pomohl zbavit se zbraně a šel to s ním zapít, načež byl obviněn z napomáhání k vraždě. Jeho tehdejší dívka, bohatá Edie Parkerová, ho zaplacením kauce vykoupila z vazby a Kerouac si ji z vděčnosti vzal. Manželství ale trvalo jen dva měsíce. (Druhé manželství o pár let později vydrželo půl roku.) Vražda okruh kamarádů paradoxně stmelila a celá parta poprvé získala určitou veřejnou proslulost. Pro Kerouaka to ale nebylo jednoduché. Pro své zbožné příbuzné, zejména pro otce, se stal odpadlíkem a černou ovcí. Pil, žil na drogách a vykupoval se tím, že sepisoval svůj velký román.
V roce 1946 se newyorská parta načas rozpadla, její členové se rozjeli do všech koutů Ameriky. Drogy a pití zanechaly stopy na Kerouakově zdraví, jeho otec umíral na rakovinu. Kerouac zažíval pocit, že všechno kolem něj je „mrtvý“. Pak ale vstoupil do jeho života Neal Cassady alias Dean Moriarty a v Kerouakově životě nastalo období, „které by se dalo nazvat obdobím života na cestě“. Kerouac křižoval Ameriku sem a tam, nejprve na západ, kde se chtěl dát najmout na nákladní loď, pak až do Mexika, živil se, jak se dalo, potkával své staré kamarády i spoustu nových lidí a všechny své zážitky si pečlivě ukládal do paměti i do zápisníků. Stal se jako jeho oblíbený autor Jack London tulákem z profese. Neal Cassady byl pro něho zářným vzorem tohoto života, stejně jako on byl pro něj vzorem spisovatelským.
Naprostý odvaz
V roce 1950 vydal Kerouac konečně svůj román Město a velkoměsto (The Town and the City) - práci na něm kvůli cestování několikrát odložil. Kniha, ovlivněná stylem Thomase Wolfa, vyšla kratší o 400 stran, které z ní vyškrtal redaktor. Přestože byla kritiky pochválena, čtenáři ji nepřijali.
Kerouac dál cestoval a snažil se v přestávkách úmorně pracovat na novém autobiografickém románu. Někdy v té době dostal dopis od Neala Cassadyho, napsaný v jedné nekonečné větě na čtyřiceti hustě popsaných stranách. Tímto dopisem se Neal alias Dean Kerouakovi stal nejen životním vzorem, ale i literární inspirací. (Nealův dopis údajně ztratil kdosi, komu ho půjčil Ginsberg ke čtení. Zlí jazykové tvrdí, že to samozřejmě nebylo náhodou.) Každopádně Kerouac v tomto dopise pro sebe objevil způsob „spontánního psaní“ a podřídil mu i svou spisovatelskou metodu. Autobiografický román Na cestě pak vychrlil údajně mezi 2. a 20. dubnem 1951 bez interpunkce na izolepou poslepovaný pás papíru v délce 36 metrů, který vložil do stroje, aby se nemusel zdržovat vyměňováním papírů. Při psaní se notně posiloval kávou a benzedrinem. Je ovšem pravděpodobné, že čerpal i z poznámek a deníků, které si při beatnickém putování pečlivě vedl, a některé pasáže převzal už z rozpracované verze. Kniha byla počata, ale na svůj porod musela čekat celých šest let.
Mezitím příslušníci „beat generation“, jak Kerouac sebe a své kolegy označil, získali proslulost i jako literáti. Stalo se tak hlavně poté, co v roce 1955 přednesl v Galerii Šest v San Francisku za přítomnosti sto padesáti hostů Allen Ginsberg svou báseň Kvílení (The Howl). Kerouac, který byl rovněž vyzván, aby něco přečetl, raději zásoboval obecenstvo vínem a vybíral dobrovolné vstupné. Kvílení krátce nato vyšlo v nedalekém nakladatelství City Lights Lawrence Ferlinghettiho (s obálkou a grafickou úpravou Jacka Kerouaka), ale vzápětí byla pro obscénnost kniha zakázána. Ginsberg se soudil a proces vyhrál. Hnutí „beat generation“ nemohlo mít lepší reklamu.
Celebrita a začátek konce
Kerouac zatím dál psal jeden text za druhým a byl nakladateli odmítán. Pouze román Na cestě měl naději vyjít, ale to by musel autor odstoupit od svého odhodlání na svém spontánním románu nic neměnit a souhlasit se změnami, které na něm redaktor požadoval. Kerouac tak nakonec učinil a román konečně vyšel.
Páté září 1957 byl pro Jacka Kerouaka mimořádný den. Z člověka, který si předešlý den musel vypůjčit peníze na autobus, se přes noc stala bohatá celebrita. V New York Times vyšla recenze románu Na cestě, který kritik Gilbert Millstein označil za „historickou událost“, „významný americký román“, „výtečně napsané dílo, nejpregnantnější výpověď příslušníka generace, které Kerouac dal přízvisko ,beat‘ a jejímž nejbytostnějším představitelem sám je“.
Román se stal ihned bestselerem a Kerouac měl možnost v rychlém sledu vydat většinu z toho, co dosud napsal.
Kvapným psaním pak vyhovoval i další poptávce.
Paradoxně ale pro něho proslulost a bohatství byly začátkem konce. Kerouakovi bylo čtyřiatřicet a svět po něm chtěl, aby zůstal beatnikem, příslušníkem hnutí, které v počátcích razilo zásadu, že není radno věřit nikomu nad třicet let. Ukázalo se také, že si ho lidé pletou s Deanem. Kerouac totiž nebyl „bytostný“ beatnik, ale literát, pro kterého byli beatnici jako Dean zosobněním absolutní svobody a naprostého odvazu. Tedy toho, po čem sám toužil, ale čeho nebyl tak úplně schopen. Ostatně v knize o tom mluví. „To vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou ,Jůůů!‘.“ Takový ale on sám nebyl.
Svou slávu a image neunesl. Nakonec se uchýlil do ústraní ke své matce, osaměle pil, propadal náboženskému blouznění, zastával ty nejkonzervativnější názory a se svými bývalými druhy už nechtěl mít nic společného. Když ho jednou přijel navštívit Allen Ginsberg, Kerouakova matka ho vyhodila z domu. Dvacátého prvního října 1969 Kerouac zemřel na vnitřní krvácení z jícnových varixů, což je typický konec cirhózou postižených alkoholiků.
Vlastní koutek radosti
Já se tu šokující zprávu dočetl v novinách v Londýně, kde jsem si tehdy ve svých devatenácti letech prodlužoval prázdninový pobyt za železnou oponou. Tehdy se nakrátko otevřela, ale sotva jsem se stihl koncem téhož roku vrátit, s bouchnutím se za mnou zase na mnoho let zavřela. V tehdejším Československu tak skončila slavná 60. léta a v plné síle nastoupila normalizace. Originál Kerouakovy knihy On the Road byla jedna z mála věcí, které jsem si přivezl. Věděl jsem totiž, o co jde. V průběhu 60. let k nám začínalo ze Západu doléhat ledacos a pro lidi v mém věku to mnohdy bylo zjevení: Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan a tak dále.
V roce 1965 jsem byl u toho, když v tehdejším Parku kultury Julia Fučíka korunovali studenti poněkud podroušeného a neustále se řehtajícího vousáče v teniskách na krále Majáles. Byl to Allen Ginsberg. A mně se brzy nato dostala do ruky útlá knížka Říjen v železniční zemi autora Jacka Kerouaka. V ní byla mimo jiných skvostných textů i ukázka z románu Na cestě v překladu Jana Válka. Leccos jsem si přečetl i v časopise Světová literatura od Jana Zábrany a jiných a pochopil jsem, že beatnické hnutí 50. let , které k nám takto dorazilo jako vždy všechno s patřičným fázovým zpožděním, přesně pojmenovává to, co jsme my s kamarády prožívali v 60. letech.
Jezdili jsme stopem, pořádali mejdany, pili, ale taky četli, vášnivě debatovali a někdy i psali. Žili jsme prostě hlavně tak, aby se o tom dalo třeba jen vyprávět v hospodě. A jako se beatnici co možná nejvíc distancovali od zavedených pořádků ve své radostně blahobytné zemi, tak jsme se my co možná nejvíc distancovali od zavedených pořádků v radostně chudé zemi a vytvářeli si koutek radosti sami pro sebe. S objevením beatniků dostal náš způsob života globální rozměr a literární punc. V roce 1968 se chvíli zdálo, že svět je malý a všichni všude myslí stejně jako my. Pak ale přišla okupace a rozčarování.
Když tedy spadla klec a mně zůstala jen ta knížka, začal jsem si ji ještě na škole sám pro sebe překládat. Děkoval jsem Bohu, že mi umožnil aspoň nakrátko nakouknout za hranice, protože i ten relativně krátký pobyt v Anglii byl pro mě jako překladatele k nezaplacení. Anglie je ale daleko od USA, a proto jsem tak často tápal v reáliích a hledal po slovnících a ptal se dostupných rodilých mluvčích na spoustu věcí. Po škole jsem nastoupil jako redaktor do nakladatelství Odeon a v překvapivě krátké době se mi tento román podařilo vnutit do edičního plánu. Překlad jsem dokončil a kniha vyšla v roce 1978 v nákladu tehdy nanejvýš skromných jedenácti tisíc výtisků. Stála na ni dlouhá fronta a hned byla vyprodaná. Rok nato byla reeditována v nákladu už čtyřiceti tisíc.
Je trochu záhadné, že v době vrcholící normalizace měla právě taková kniha zelenou. Došlo mi to, když jsem jako její překladatel musel kvůli nepřekonatelné trémě, což zdaleka nebyla jen výmluva, odmítnout pozvání do televizního pořadu, kde se mělo debatovat o protestech proti americkému establishmentu, k nimž tady knihu zařadili. Logika byla jasná: kdo je jejich nepřítel, je náš přítel. Kromě toho chtěl režim ukázat i vlídnou tvář a pochlubit se svou otevřeností i k takto „odvážným“ textům.
Nový život
U příležitosti padesátého výročí prvního vydání románu v USA se nakladatelství Viking Press odhodlalo zpřístupnit obsah onoho památného Kerouakova svitku, který byl mimochodem v roce 2001 vydražen za 2,4 milionu dolarů, a knihu vydat v necenzurované, původní podobě - tedy před snad necitlivými zásahy bojácného redaktora a, kdoví, snad i promyšlenými úpravami autora. Údajně je tento text mnohem drsnější a obsahuje řadu choulostivých, především homosexuálních pasáží, které zřejmě čtenáři v USA nebyli v 50. letech připraveni strávit. Je to prý navíc kniha nanejvýš smutná.
Jistě se brzy objeví důkladné rozbory, které ozřejmí, co všechno Kerouac na svém původním díle změnil a měnit neměl, budou se psát diplomové a habilitační práce, kterých už teď je o beatnicích ažaž.
Bylo tomu tak ostatně už před deseti lety, kdy jsem měl to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit konference na New York University pořádané k čtyřicátému výročí vydání On the Road a byl jedním z těch, kdo na terase univerzity četli z knihy, než ji celou přečetli. Tehdy tam ještě většina z nich byla. Vůdčím duchem konference byl Allen Ginsberg, v saku a kravatě. Byl organizátorem, moderátorem a píárem v jedné osobě. V sále bylo na tisíc studentů, na pódiu hlouček beatniků. Všichni byli vážní a distingovaní. Allen Ginsberg všechny vyzval ke chvíli tiché meditace a oni poslechli. Jen Gregory Corso nezdvořile prolomil ticho hlasitými poznámkami a pak se sehnul pod stůl, aby se nenápadně napil z láhve v hnědém pytlíku. Průběh konference narušil však spíše spor o to, kdo má být tím jediným správným Kerouakovým životopiscem, a panující akademickou pohodu taky tak trochu pokazila Carolyn Cassadyová (manželka Neala alias Deana), která si v panelu „Beatnické ženy“ s pláčem stěžovala na to, jak strašný život s ním měla.
Nové vydání starého textu se prý vyznačuje ještě další důležitou okolností. Postavy románu zde vystupují pod svými konkrétními jmény. Beatniků už žije velmi málo, ti hlavní zemřeli (Ferlinghetti se označení beatnik zuřivě brání), takže nebezpečí soudních sporů snad pominulo. A tak může kniha začít nový život s docela novou identitou. Sám jsem zvědav na to, jaký ten nový život bude. Já se do toho plést nebudu. Bohužel už mi není třicet a v těchhle věcech, jak známo, se lidem nad třicet věřit nedá.
***
V roce 1944 byl Kerouac zatčen. Jeho kamarád Lucien Carr se ubránil homosexuálnímu znásilnění tak, že násilníka bodl nožem do srdce. Kerouac mu pomohl zbavit se zbraně a šel to s ním zapít, načež byl obviněn z napomáhání k vraždě.
Jezdili jsme stopem, pořádali mejdany, pili, ale taky četli, vášnivě debatovali a někdy i psali. Žili jsme prostě hlavně tak, aby se o tom dalo třeba jen vyprávět v hospodě.
O autorovi| JIŘÍ JOSEK, Autor (*1950) je překladatel. Kromě Kerouakovy stěžejní prózy převedl do češtiny řadu divadelních her i muzikálů a vydává v nakladatelství Romeo ve svých překladech dílo Williama Shakespeara
