Dvouhodinový koncert, v publiku hlavně starší generace... a přesto předvedli, s jakým málem (jen tři mikrofony a kytara) lze vystačit před našlapanou Lucernou, když je z čeho vařit. Místo stařeckého rozjímání nad mládím Spirituál kvintet s lehkostí ukázal, v čem je jeho síla: elán, hudební kvalita a dobrá moderace. Dojemná chvíle nastala, když byli ze záznamu vzpomenuti již zesnulí spoluhráči, jinak se ale koncert nesl v duchu vtipkování. „Těšíme se na stovku, a kdybyste nemohli přijít, pošlete děti nebo vnoučata,“ uzavřel po sérii přídavků Jiří Tichota. Padesát Spirituál kvintet vznikl jako mužské kvarteto v roce 1960, od roku 1992 jej tvoří šestice muzikantů. S termínem „folk“ to není úplně jednoduché: svá raná léta si kapela odkroutila na jazzových pódiích. První dlouhohrající deska Písničky z roku raz dva byla nabitá renesanční hudbou (mj. Batalion), teprve na dvojce Spirituály a balady lze hovořit o folku. „Přes veškerou žánrovou pestrost repertoáru a odskoky k folklóru, jazzu a klasice jsme nepochybně folk,“ míní kontrabasista Dušan Vančura, po Jiřím Tichotovi největší pamětník, který přibyl do souboru někdy kolem roku 1968. Další dva pilíře sestavy, Karel Zich a Oldřich Ortinský (dnes již oba zesnulí), nastoupili chvíli po něm.
Spirituál kvintet přišel s folkem v nejširším slova smyslu ještě dřív, než to slovo vůbec kdo u nás znal a používal. Postavil svou hudbu na vypiplaných vícehlasech podporovaných jen akustickými kytarami, kontrabasem, maximálně rytmickými dřívky nebo tamburínou.
Stěžejní součást repertoáru tvořily texty, které vtipně balancovaly mezi pro spirituály tradiční náboženskou tematikou a pro Česko typickým (v dobách normalizace v podstatě vyžadovaným) ateismem.
„Já jsem vyrůstal v evangelickém prostředí a v mnoha ohledech mě to poznamenalo, Spirituál kvintet ovšem nikdy nebyl evangelizační soubor,“ podotýká k tomu kapelník Tichota. „Vždycky jsme se snažili, aby spirituály v našem podání měly funkci i z hlediska běžného života, nezávisle na katolictví, evangelictví, mohamedánství; věci, které spirituály v našem podání prezentují, jsou věci, na nichž se jako kapela shodneme, i když se všichni neshodneme na otázkách víry. Zároveň chápeme spirituály jako cosi exkluzivního, co se nemá degradovat na vánoční cajdáky za výlohami obchodních domů nebo používat k náborové činnosti.“
U textových komisí za normalizace a na koberečcích na základě všemožných udání Jiří Tichota svéhlavě argumentoval tím, že jde o písně porobeného černošského lidu, tedy vlastně amerických dělníků. Vynalézavost hudební přenášel i na pole vyjednávací. Ne vždy však s úspěchem.
„Zákazů jsme měli několik,“ vzpomíná Tichota. „Hned první v lednu 1971 byl sice časově omezený, ale pamatovat si ho budeme celý život. V lednu si nás pozvali studenti evangelické bohoslovecké fakulty. Přítomen byl Bohdan Mikolášek, písničkář. Protože to bylo v předvečer výročí smrti Jana Palacha a Bohdan měl o tom krásnou písničku, domluvili jsme se, že ji jako náš host zařadí, a my pak do ticha zazpívali Jednou budem dál. Druhý den jsme stejný program zopakovali ještě ve studentském klubu. A pak vypukl běs. Já a Bohdan jsme chodili k výslechům, Bohdan dostal trvalý zákaz, my půlroční... ale hlavně, tři studenti teologie, kteří nás pozvali, byli vyloučeni, teologické fakultě nadobro zakázali pořádat kulturní akce, vyslýchali učitele, děkana... totalita v celé kráse. Člověk ještě unese, když něco schytá sám, ale takhle v sobě nosíte osten - vy jste něco řekl, zazpíval, udělal, a trpí jiní, nevinní.“
Po vítězství na Portě a stovkách úspěšných koncertů kapelu v sezoně 1973/74 opustil Karel Zich, na Portě ve Svitavách se pak Spirituál kvintet setkal s mladou trampskou skupinou Toronto s bratry Nedvědy a Zdenkou Toskovou v sestavě a došlo k fúzi (Toronto paralelně fungovalo dál, později se proslavilo pod názvem Brontosauři).
Byla-li řeč o fúzi kapelní, brzy ji následovala i fúze rodinná - Jiří Tichota se oženil se Zdenkou. Tehdejší režim ale nezapomněl na její původní příjmení. Otec Vladimír Tosek byl jako známý redaktor televize jeden z těch, kteří v srpnu 1968 do poslední chvíle vysílali z Cukráku, v následném sovětském dokumentu byl pak ztvárněn jako jeden z agentů imperialismu. „I proto se Zdenčiným bratrem emigroval a v Londýně vydával Listy. Takže s naší rodinou to zkoušeli sehrát několikrát, vzpomíná Tichota. Například v roce 1987 jsme nemohli jako kvintet vyjet na festival v dánském Skagenu, protože mně a Zdence sebrali služební pasy pro odmítnutí spolupráce.“
Dušan Vančura dodává: „Tichotovi si s estébáky docela užili, ale nikdy nepovolili... a často to nebylo jednoduché.“ Nikdo z nás nebyl ve straně Spoluprací s komunistickou stranou si nepošpinil ruce nikdo ze sestavy Spirituál kvintetu, dodnes se bohužel někdy zaměňuje Jiří Tichota a jeho stejnojmenný otec, který v „seznamech“ figuruje (v roce 1963, patrně v důsledku tlaků režimu, spáchal sebevraždu).
„Rudou knížku měla spousta lidí kolem nás, kterých se dnes nikdo neptá. Roky normalizace jsme prožili v sestavě Irena Budweiserová, Zdenka Tichotová, Honza Nedvěd, František Nedvěd, Olda Ortinský, Dušan Vančura a já... a z nás ve straně nebyl nikdo,“ říká dnes ústřední postava Spirituál kvintetu Jiří Tichota. Ne vždycky se kapele podařilo vycouvat, za největší ústupek je považována účast Spirituál kvintetu na festivalech politické písně v Sokolově. Trochu nespravedlivý refrén všech historizujících článků o skupině.
„My jsme Sokolov využívali po svém,“ říká Jiří Tichota. „Nikdy jsme tam nezpívali ódy na ÚV nebo kapitány Minaříky, my jsme tam zařadili písničku, která byla hubatá a drzá, a pak jsme se vždy hájili: ta je ze Sokolova. Zazněly tam Mává nám svobodná zem, Za svou pravdou stát. Zazpívali jsme Jednou budem dál, přišel svazák, že to je nějaká náboženská píseň. Dali jsme Až se k nám právo vrátí, a svazák, že to by si někdo mohl špatně vyložit. Tak jsme večer nakonec zazpívali Svět patří nám, a svazák nás sjel, že emigranty nebudeme propagovat. Přátelé pak za námi chodili, jak se bavili. A my koneckonců taky. Už se hodně zapomíná, za co všechno tenkrát bylo publikum vděčné, i jak to pak často dopadalo.“
Pokračování na straně II
Padesát let...
Dokončení ze strany I
Dušan Vančura doplňuje: „Za odmítnutí byl obvykle dlouhodobější zákaz činnosti. Taky jsme si ho párkrát ochutnali. Byli jsme vždycky zajedno a vždycky jsme se snažili účasti vyhnout, vymýšleli jsme si různé záminky a někdy se to i podařilo. Většinou nám Sokolov dávala agentura příkazem.“ František Nedvěd to vidí ještě optimističtěji: „Sokolovský festival byl pro nás vždy zpestřením hudebního života. Nejezdilo se tam na politickou píseň, ale na hraní po hospůdkách s přáteli, na setkání s těmi, které jsme neviděli celý rok. Navíc šlo o bytí, nebo nebytí, byla taková doba.“ Osmdesátky s Nedvědy V osmdesátých letech se v sestavě vedle Františka Nedvěda natrvalo usadil i jeho bratr Honza, oba dva tehdy na vrcholu autorských a interpretačních sil, vznikla ústřední vokální ženská dvojice Zdena Tichotová - Irena Budweiserová, která s výjimkou tří let funguje dodnes. S povolováním ledů pak konečně mohly spatřit světlo světa na nahrávkách i starší písně typu Za svou pravdou stát nebo Až se k nám právo vrátí, stejně jako anglická deska Every Time I Feel The Spirit. „Skoro všichni písničkáři a skupiny prožívali svou tehdejší roli jako možnost prezentovat něco, co může být pro lidi pospolitou radostí. Vědomí, že člověk není v té situaci sám, bylo moc důležité. Ale nebylo to to jediné, co na Kvintetu tenkrát mělo smysl. Protože kdyby to tak bylo, s listopadem skončil,“ míní Tichota. 23. listopadu 1989 zpíval Spirituál kvintet z balkonu Melantrichu shromážděným demonstrantům, o rok později si, opět na Václavském náměstí, se ke kapele přidali i prezidenti Václav Havel a George Bush starší. „Ani v nejbujnějších snech jsem si nepomyslel, že se totalita tak brzy a tak snadno zhroutí,“ prohlašuje Dušan Vančura.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se vydal na sólovou dráhu nejprve Honza Nedvěd a po desce Rajská zahrada i jeho bratr František. Lepší náhradu si ovšem Spirituál kvintet nemohl přát - po bezmála dvaceti letech se do sestavy vrátil Karel Zich, kurz se nepatrně pootočil zpátky ke kořenům. V průběhu devadesátých let se Spirituál kvintet rozjel do světa a natočil i několik nových desek. „Žili jsme v euforii ze svobody pohybu,“ vzpomíná Vančura, „hřáli se na různých prezidentských výsluních, byli jsme mladší a zdravější a zubatá do našich řad nakukovala jen zpovzdálí.“
Na přelomu milénia se kapela po více než třiceti letech rozloučila s mistrem basu Oldřichem Ortinským (nahradil ho Jiří Cerha z CK Vocalu), bolestný pak byl rok 2004 poznamenaný tragickou smrtí Karla Zicha. Na osiřelé místo nastoupil mladý kytarista a zpěvák Jiří Holoubek, který se se Zichem osobně znal. „Nastupoval jsem především s lítostí, že Karel už tu není. Cítil jsem respekt k jeho práci v Kvintetu i mimo něj, ale nikdy jsem svou pozici nevnímal jako náhradu. Každý z nás je jedinečný, každý něco nového přinese a s každým něco odchází. A každý také na pódiu stojí, byť uprostřed kapely, sám za sebe.“ Mladý ale neodmlouvá Se svým typickým humorem zhodnotili nového člena matadoři sestavy Jiří Tichota a Dušan Vančura:
„Ač je Holoubek o čtyřicet let mladší než my, pochopil rychle svou roli. Neodmlouvá, zdraví první, když někdo nastoupí pozdě, omluví se, že nám utek’ - žádné generační problémy.“ Humor, který je členům kapely vlastní, se nevyhnul ani Tichotovi. „Říkali jsme mu Tichák,“ vzpomíná František Nedvěd. „Odborník, který vždy věděl, co říká a chce po nás ostatních. Byl přísný, ale spravedlivý a hlavně lidský.“ Tichota také spolu s kritikem Jiřím Černým seděli za normalizace v komisi, která posuzovala hudbu. „Přišli tam The Plastic People of the Universe. Underground byl od loutnových tabulatur - specializace váženého muzikologa Tichoty - daleko, přesto se Jiřímu líbil. Takže nás z komise vykopli oba.“ Dušan Vančura vtipně shrnuje, že „lepšího kapelníka Spirituál kvintet za posledních padesát let neměl“.
Spirituál kvintet za ta léta neprošel vážnější krizí. „Nešlo nám o kariéry,“ tvrdí Jiří Tichota. „Když to někoho přestalo bavit, měl jiné ambice - prosím - zkus si to jinak. Myslím, že to je správná zásada, jak ukazují návraty Karla Zicha i Ireny Budweiserové.“ Vloni vydal Kvintet album s příznačným názvem Zatím dobrý. „Nikoho nenutíme, aby zpíval písničky, které proslavili Nedvědi, Karel Zich, Olda Ortinský,“ míní Tichota s tím, že na současných koncertech většinou zazní jen dva nebo tři evergreeny. Padesátka na krku je tak pro kapelu spíš symbolickým číslem. Nadále hraje sto čtyřicet koncertů ročně, živí sedm rodin a vyprodává sály. „Rána je, když vám někdo uprostřed činnosti umře, a co teprve taková osobnost jako Karel Zich,“ říká Jiří Cerha. „Jinak je to všechno o míře sil, jak se člověk cítí.“ Dvaasedmdesátiletý Dušan Vančura dojíždí na koncerty a zkoušky z bezmála 200 km vzdáleného jihočeského Mirochova. A nestěžuje si. „Cestování autem je brnkačka proti tomu, že mám dvě školní děti, o čtyřicet let mladší ženu a o sto padesát let starší dům s pozemky.“ Ve 21. století se Spirituál kvintet neztratí. Všichni fungují na e-mailu, kapela má Facebook a tváří v tvář krizi hudebního průmyslu nezahořkla. Jiří Tichota říká: „Dřív byly životy obecně intimnější, hudba hrála zásadní roli, byla něčím, co si lidé museli buď sami zahrát, nebo si to jít někam poslechnout - to znamená, že museli být aktivní. A na hudbě to bylo znát. Nedalo se jí vyhnout, patřila k životu. To se změnilo a dnes je muzika záležitostí okrajovou a taky záležitostí byznysu. Pořád ale lidi chodí na koncerty.“
Ambice do budoucna jsou jasné: ještě chvilku vydržet, ale ne za každou cenu. „V tomhle jsme zajedno. Ve chvíli, kdy bychom měli pocit, že už se to přejídá, že už to děláme jenom pro sebe, s klidem to zabalíme.“
***
Fenomén SK Na počátku folkového vesmíru nebyl velký třesk, ale Spirituál kvintet. Nedokážete spočítat všechny ty kapely, které se mu za pět desetiletí snažily přiblížit nebo se jím aspoň inspirovaly. Fenomén Spirituál kvintet je prorážení cesty několika dalším hudebním generacím. Zpočátku nenápadná parta, která se tenkrát ještě ve čtyřech nesměle pohybovala po okrajích jazzových pódií. A pak - v sedmdesátých letech a potom už vždycky - při nastalé expanzi folkové scény byla uprostřed dění a vždy o kousek vepředu. Skromný tým a výborná parta, která neznala muzikantské rozchody a třenice a jíž změny v sestavě přinášely jen smutné odchody do hudebního nebe nebo nedvědí opouštění. Rostoucí popularita v letech osmdesátých, vyprodané kluby a Lucerny i ovace a soustředěná pozornost publika na Portách a festivalech. Pozornost zasloužená nejen kvůli hudbě, která vycházela z jazzu a swingu a byla dravá a svěží; skutečně „spirituálová“ - to, co se skoro nikomu z následovníků nepodařilo. Pozornost hlavně směrem k textům pánů Tichoty a Vančury, které tu jinotajně, tu otevřeně předávaly sílu nám všem v tehdejším marasmu. A ovšem i ústrky a zákazy ze strany moci. A pak Národní třída 17. listopadu. Co se to tam zpívalo? Dál až k dnešku. Jsou-li některé kapely staré a unavené v patnácti, je Spirituál kvintet v padesáti mladý a zas nový. K jeho padesátinám přeju nám, abychom si ho ještě dlouho v pohodě užívali. Michal Jupp Konečný (šefredaktor Folk & Country)
Rudou knížku měla spousta lidí, kterých se dnes nikdo neptá... z nás ve straně nebyl nikdo Jiří Tichota
