Penalta, na kterou trochu žárlím O tom dloubáku, který nám v penaltovém rozstřelu ve finále mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976 zajistil titul, už se popsaly stohy papíru. Kopnout penaltu právě takhle mě napadlo dva roky předtím. Vždycky jsem byl spíš hračička, měl jsem rád nečekaná řešení situací -bavilo mě hrát pro lidi, aby byli spokojení. Po tréninku Bohemky jsem zůstával na place s brankářem Zdeňkem Hruškou a při nácviku penalt jsem to jednou zkusil právě takhle. A když mi Zdeněk řekl, že mu takováhle „pentle“ přijde velmi zajímavá, měl jsem jasno. Párkrát jsem to zkusil v přátelácích, potom i v lize. Jen jednou mi to nevyšlo - krátce před Bělehradem při přáteláku v divizních Vodňanech, když gólman zůstal stát. Potom mi řekl, že jinak by skočil k tyči, ale jelikož v bráně byla louže, tak se mu nechtělo! Takhle jsem občas kopal penalty i po Bělehradě - v kvalifikaci proti Francii, v dresu Rapidu Vídeň... Celkem jich bylo asi třicet. Ale musím říct, že kvůli té penaltě jsem tak trochu rozpolcený. Na jednu stranu jsem na ni pyšný a jsem rád, že díky ní na mě lidi nezapomněli, ale... Jako by přehlušila všechny moje góly a překvapivé přihrávky, takže na ni trochu žárlím. Když se totiž dneska řekne Panenka, tak hned následuje - penalta. Což mě docela mrzí.
Oslava s emigranty Do tehdejší Jugoslávie jsme na čtyřčlenné vyvrcholení evropského šampionátu jeli jako jasní outsideři, se kterými nikdo nepočítal. Což bylo logické - vedle nás tam postoupili Nizozemci a Němci, kteří se dva roky předtím sešli ve finále mistrovství světa. A Jugoslávci, kteří nikdy neměli nouzi o talenty, hráli doma. Ale o to víc jsme chtěli něco dokázat. Ve zmoklém semifinále proti Nizozemsku jsem se bál, že nám Cruyff a spol. dají pět kousků a bude ostuda, ale oni nás podcenili. Brzy jsme si začali věřit, rozhodně jsme nehráli zbaběle. Vyhráli jsme 3:1, v prodloužení smetl Nizozemce Franta Veselý gólovým centrem Zdeňkovi Nehodovi, a pak je dorazil dalším únikem a třetím gólem sám. A finále s Němci? To už jsme neměli co ztratit, hráli jsme v jakési euforii. Bylo to 2:2, nakonec přišly ty penalty a mohli jsme slavit.... No, slavit... Pití jsme si platili sami, svazoví funkcionáři asi neměli na oslavu peníze. Kluci se radovali za svoje, ale já s nimi neseděl. Přijeli za mnou kamarádi z Kanady, emigranti, popíjeli jsme nahoře v baru. A k ránu jsem poprvé v životě snídal šampaňské a kaviár! Výhoda: nejsme favoritem O tomhle mistrovství Evropy jsem dlouho moc nepřemýšlel. Ale ubránit se nešlo - je to taky v Rakousku a já tam v souvislosti s Eurem byl už na pěti nebo šesti propagačních akcích. Jenže teď už jsou zápasy před námi. Rosický hrát nemůže, což je škoda, to je hráč podle mého gusta, a někteří z nároďáku nedostávali ve svých klubech tolik příležitostí. Přesto si ale myslím, že mužstvo má vnitřní sílu, což potvrdilo v posledních dvou zápasech proti Litvě a Skotsku. Nejsme favoritem, to je ale pro naši mentalitu určitě lepší. Před lety v Bělehradě s námi taky nikdo nepočítal, ale dnešní situaci bych s tím moc nesrovnával, protože tehdy nebyla taková informovanost. Dneska se ví o klucích všechno. Zní to jako fráze, ale rozhodovat bude momentální forma a nálada v mužstvu. To, jestli hráči budou držet pospolu, jestli tam jeli s tím, že chtějí něco dokázat, a nejen zúčastnit se mistrovství Evropy, jesti zaskočí jeden za druhého, jestli nebudou nevraživí, že jeden hraje a druhý ne... To je celá řada důležitých věcí.
Nebezpečná skupina Naše skupina na Euru je strašně nebezpečná v tom, že v ní není ani vyložený outsider, ani vyložený favorit. Kdokoli totiž může porazit kohokoli. Pro mě nejsou jasným favoritem ani Portugalci, byť jsou papírově asi nejsilnější. Hodně bude záležet na tom, v jaké pohodě zastihne turnaj Cristiana Ronalda, jejich hvězdu. Jenže nebezpeční budou už Švýcaři, které máme v zahajovacím zápase. Tahle utkání končí často remízou, nikdo nechce na úvod prohrát. Švýcaři jsou nebezpeční v tom, že jejich hra je něco mezi německou disciplínou a francouzskou kreativitou a hravostí. Jsou nevyzpytatelní, ale jistou nevýhodou pro ně může být, že nehráli kvalifikaci, ten zápasový tlak jim může maličko chybět. Turecko? To je neřízená střela. Jsou schopni vyhrávat, ale taky prohrávat. Jejich výhodou bude, že budou hrát takřka v domácím prostředí, v Německu a Švýcarsku žije spousta jejich fanoušků. Takže skupina lehká není, ale my máme taky silné mužstvo. Jen to kluci musí dokázat na hřišti. Potom můžou postoupit do čtvrtfinále a pak se uvidí.
Napněme síly pro návrat Jsem prezidentem Bohemians 1905 a s blížícím se turnajem Euro sem za mnou jezdí novináři z celé Evropy. S tím nemám problém, jsem rád, že nezapomněli. Nedávno přijeli z norské televize a překvapili mě, protože první čtyři otázky byly o Bohemce - taky je nadchlo, jak náš klub před lety zachránili fanoušci. Teď jsme sestoupili, ale nějakému smutku se bráním, protože jako hráč jsem s Bohemkou taky sestoupil a postoupil. Sestup se prostě musí hodit za hlavu, je třeba myslet na zítřek. Zkrátka to pojmout jako třeba v Anglii - ano, spadli jsme, ale teď napněme všechny síly, abychom mezi nejlepšími nechyběli za rok. A pokud je mi to líto, tak kvůli fanouškům, kteří nás podporovali báječně, a kvůli hráčům. Je tady řada šikovných kluků, pro jejichž růst by bylo lepší hrát první ligu. Ale všechno špatné může být k něčemu dobré - ve druhé lize, kde se hodně bojuje, zase dostanou víc příležitostí a musejí prokázat právě tu bojovnost. Říkám, že sestup není veselá záležitost, ale pojďme si z toho vzít něco pozitivního.
Bělehradský tým proti současnému Moc šancí bychom asi neměli. Současné mužstvo by nás asi převálcovalo rychlostí, agresivitou a nasazením, ale na druhé straně bychom my možná působili fotbalověji. Jenže dneska bohužel stačí, když se k dobrému fotbalistovi postaví běžecká mašina. Myslím, že za mých časů bylo víc hráčů, kteří uměli s balonem něco udělat. Dřív bylo v týmu třeba osm takových, kteří to s balonem uměli, a k tomu dva bojovníci. Teď je to obráceně. Tím nechci snižovat současné fotbalisty, ale je to tak - tenkrát byl fotbal pomalejší, takže bylo víc prostoru pro parádičky a hezké akce pro diváky. Ale mrzí mě jiná věc - uspěchaný odchod hráčů do zahraničí. Jestli tam chtějí hrát důstojnější roli, tak by měli projít větší prací v naší lize. Myslím, že ti kluci často nejsou připraveni na to, aby v zahraničí zvládli tlak a nasazení. Ještě zkrátka nejsou zralí. Kolik jich už šlo ven a nechytili se nebo se vrátili na hostování. Taky mě nenaplňuje úroveň naší ligy, abych z ní měl požitek. Na můj vkus je v lize strašně málo šancí, střel z dálky, chytrých přihrávek. Prostě vidím málo situací, o kterých by si lidé vyprávěli v hospodách. Čím to je? Jako kluk jsem hrál fotbal pět hodin denně, moc jiné zábavy jsme neznali. Dneska děti trénují třikrát týdně po hodině a půl a to je strašně málo.
Mohl jsem mít ve Vídni ulici Samozřejmě že nejlepší by pro mě bylo odejít do zahraničího klubu už po Bělehradu, jenže komunisté pouštěli jen hráče, kterým bylo dvaatřicet a v reprezentaci měli odehráno aspoň padesát zápasů. Tak jsem se dočkal až v roce 1981. V Rapidu Vídeň se mi nezačínalo lehce, vůbec jsem neuměl řeč a byl jsem pomalu ve fotbalově důchodovém věku. Ale nějak jsem to překonal a v roce 1985 jsem si s Rapidem zahrál dokonce finále dnes již neexistujícího Poháru vítězů pohárů proti Evertonu. Prohráli jsme, ale v Rakousku si nás strašně považovali, protože šlo o největší poválečný úspěch tamního fotbalu. Chodili jsme po akcích a přijetích, taky mi ušili oblek na míru, něco takového jsem nezažil. S nadsázkou, ale jen mírnou, říkám, že vyhrát to finále, tak bych dneska měl ve Vídni svoji ulici! V březnu jsem tam byl, Rapid založil klub svých legend. Strašně mě potěšilo, že za ty čtyři roky, co jsem tam hrál, jsem dostal doživotní čestné místo na tribuně, parking, prostě všechno. A naproti stadionu máme v jednom podniku salonek, kde si jako legendy Rapidu můžeme posedět a popovídat při vínku. V Rakousku se ke mně chovají fantasticky, strašně si člověka váží. Cítím se tam velice příjemně, jsou to holt krapet jiné povahy než tady.
Ještě jednou penalta Těší mě, že ta penalta, vlastně můj vynález, nezemřela a hodně hráčů mě napodobuje. Jeden z nich byl Thierry Henry, ještě když hrál ve Francii, taky Zidane, Totti, Ribery, Kežman... A ještě víc mě těší, když o tom někdo řekne nebo napíše, že zmíněný hráč „kopl Panenku“. Taky jsem dostal otázku, zda bych na závěr finále letošního mistrovství Evropy poradil českému hráči, aby to při penaltovém rozstřelu kopl jako já tenkrát. Řekl jsem, že nevím. Ono totiž nejde jen přijít a tu penaltu tak kopnout. To musí mít člověk natrénované, což jsem já měl. Raději bych kdybychom se do toho finále dostali.
O autorovi| Připravil: Jiří Jakoubek
