Čeští „lefébvristé“ mají svou kapli v Brně. V Praze by ji chtěli zřídit také, ale nebude to jednoduché, hlavně z finančních důvodů. Zatím si tu pronajímají sál v Národním domě.
Kyrie eleison, Christe eleison, zpívá vstoje na čtyřicet katolíků v salonku číslo 10, který mají pronajatý v Národním domě na pražském náměstí Míru. Někteří nahlížejí do misálků, ale několik dospělých si tu latinsky notuje i zpaměti a všichni hledí směrem k liturgickému východu, odkud má podle křesťanské legendy jednou znovu přijít Ježíš Kristus.
Kněz sministranty pomalu prochází uličkou mezi židlemi a míří k přenosnému oltáři, nad kterým bílé plátno zakrývá jakýsi inventární obraz. Když se potom před oltářem sklání a přijímá hostii, je obrácen čelem ke kříži, na němž je přibitý Boží syn.
Místo kostelních lavic stojí před Ježíšem čtyři řady školních židlí a věšák na kabáty a namísto starodávných vitráží zakrývají okna do Blanické ulice kancelářské lamely. Přesto je tahle katolická komunita v mnohém tradičnější než velkolepě renesanční Vatikán.
Když znovu usedneme a kněz po mši prosí, aby za místní komunitu s Pannou Marií a Josefem orodoval i někdejší papež Pius X., můžeme mít jistotu, že se účastníme obřadu Kněžského bratrstva svatého Pia X. (FSSPX), kterému česká média přezdívají „lefébvristé“ a které kardinál Miloslav Vlk důsledně označuje za „církev v církvi“ a odmítá je jako „schizmatiky“.
Když letos v lednu přijal papež Benedikt XVI. zpátky do církve čtyři exkomunikované biskupy, probírali „lefébvristy“ a skandální výroky jednoho z nich – britského biskupa Williamsona – i diskutéři v českých trafikách. Ve světě rychlých titulků zastínila ale vstřícné gesto Josepha Ratzingera administrativní blamáž s jedním popíračem holokaustu. Sdělovací prostředky sice dramaticky informovaly o narušení smíru mezi židy a křesťany, ale že stoupenci rebelujícího arcibiskupa Lefebvra působí i v Česku, jsme se už nedozvěděli. „Lefébvristů“ tu pravděpodobně není více než dvě stě, ale vytrvale dráždí pozornost biskupské konference. O co vlastně těmto tradicionalistům z FSSPX jde a z čeho vycházejí, většinové společnosti zákonitě uniká.
Višeň na dortu „Nemůžeme přece péct dort od toho, že si řekneme, jak se dělá višeň, která se dává na špičku,“ povzdychne si kaplan Tomáš Stritzko, když se ho žurnalista po odsloužené mši začne vyptávat na křesťanský význam a symboliku jednotlivých gest, jež během tradiční, „předkoncilní“ liturgie vykonával a která jsou i pro občasného návštěvníka řádného obřadu nezvyklé. „Dalo by se obecně asi každému říct, že mše svatá, jakožto oběť katolické církve, je víceméně výrazem víry,“ rozpovídá se přece jen uklidňujícím hlasem pater, zatímco se návštěvníci jeho bohoslužby rozcházejí. „A proto způsob a duch, v jakém se mše slouží, je výrazem toho, v co věříme. A v tom smyslu je také důležité dodržet tradici.“ Tradiční katolická bohoslužba v latině se sjednotila v druhé polovině 16. století po koncilu v severoitalském Trentu. Tehdy se římská církev potřebovala bránit prvkům, jež do křesťanských liturgií vnesl protestantismus, a sjednocená mše se od té doby regulérně sloužila po čtyři staletí. „Kdybyste šel někdy třeba v roce 1960 na mši, tak by to vypadalo úplně stejně, jak jste to viděl, akorát by to bylo v kostele,“ vysvětluje jeden účastník bohoslužby.
Latinská, tradiční nebo tridentská liturgie se oficiálně změnila teprve po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965), který usiloval o to, aby se vysluhování eucharistie přizpůsobilo duchu a požadavkům doby. Kromě celebrace v místních jazycích představovalo tehdy právě otočení kněze čelem k věřícím – a zády ke kříži – jednu z hlavních proměn liturgie. Okrajová část katolické veřejnosti, ztělesňovaná i po čtyřiceti letech především arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905–1991), nebyla však na takový „kompromis s moderním světem“ ochotna přistoupit.
„Podstatou ritu je oběť, a tu dnešní ritus musí vyjadřovat. Proto se oběť při mši svaté přináší směrem ke kříži,“ vysvětluje zásady tradičního pojetí eucharistie kaplan Stritzko.
Většinové české společnosti, která si dnes se spásou věčné duše příliš hlavu neláme, může připadat natočení kněze před oltářem jako formalita, ale nestojí si za ním jen teologové nebo preláti. „Zpočátku jsem s tím měl několik měsíců vnitřní problém, protože donedávna se na tyhle mše pohlíželo jako na nedovolené a znamenalo to neposlušnost vůči církevní autoritě,“ říká Miloš Cihelka, který bohoslužby FSSPX už několik let navštěvuje pravidelně. „Samozřejmě, že když mě známí pozvou na křtiny nebo na svatbu, tak jdu do kostela, i když se tam slouží nová pokoncilová mše.“ Tradiční symbolika zástupu věřících semknutého před křížem za farářem mu ale teď při bohoslužbách konvenuje mnohem víc.
Nesvár mezi Svatým stolcem a takzvanými lefébvristy se neomezuje jen na obřadní choreografii, čímž se dostáváme k nekompromisním postojům obou stran, které další smíření a avizovaný věroučný dialog zpochybňují i po zrušených exkomunikacích. „Za desítky let po koncilu se z náboženského života vytrácí zřetel pravdy a lidi si sami vybírají, v co budou a nebudou věřit,“ stěžuje si ředitel Institutu svatého Josefa Michal Semín. „Lidé si sami rozhodují, kdy už je pro ně papež příliš konzervativní, a z náboženství se v takové pluralitě stává samoobsluha, kde si každý vybere, co mu chutná.“
Tahle definice je nejspíš aplikovatelná i na současný multikulturní svět ateistů, ale podle stoupenců francouzského arcibiskupa Lefebvra za takový trend v církvi může Druhý vatikánský koncil, který otevřel prostor „bezbřehému ekumenismu, liberalismu a chaosu“, jež jsou podle fundamentálních katolíků s vírou neslučitelné. To už jsou dost silná slova na to, aby se vedle radostných zpráv v souvislosti s římskou církví mluvilo také o schizmatu, krizi nebo odpadlících, pro které se – například vedle schizmatické církve v Číně – stali „lefébvristé“ téměř synonymem. Sami proto tohle označení odmítají jako hanlivé.
Arcibiskup z Dakaru Asi nejznámější církevní kritik Druhého vatikánského koncilu Marcel Francois Lefebvre , po druhé světové válce natolik proslul svým misijním působením v Gabunu a Senegalu, že jej papež Pius XII. jmenoval vatikánským delegátem pro celou francouzsky mluvící Afriku a stal se zvláštním poradcem papeže pro misijní otázky třetího světa. Roku 1960 byl vybrán do přípravné komise Druhého vatikánského koncilu, který pro konzervativního arcibiskupa z Dakaru nakonec znamenal nepřijatelný „kompromis s člověkem moderní doby“.
Pokračování na straně 20
Paralelní církev římská
Dokončení ze strany 19
Po koncilu odešel Lefebvre s několika souvěrci do ústraní ve Švýcarsku, kde v Econe ^ dál tradiční mši sloužil, a navzdory varování z Říma vyučoval i seminaristy. Roku 1970 založil Kněžské bratrstvo Svatého Pia X. a šest let nato byl papežem suspendován pro nepovolené vysvěcení bohoslovců na kněze. V 80. letech ovšem z tradicionalistických pozic dál a stále ostřeji kritizuje ekumenické tendence Vatikánu: „Ten, který dnes sedí na trůně svatého Petra, veřejně zesměšňuje první článek svaté víry,“ pohoršuje se roku 1986 Lefebvre nad projevy papeže Jana Pavla II. v Africe.
Když Svatý otec roku 1986 organizuje v Assisi den společných modliteb a rozjímání proti jaderným zbraním spolu s protestanty, muslimy, buddhisty a zástupci dalších denominací, bere to Lefebvre jako důkaz vnitrocírkevního chaosu, jenž ho opravňuje k tomu, aby vysvětil jako své následníky také biskupy. Proč jsou vlastně na mezináboženský dialog, praktikovaný po celém světě minulým papežem Janem Pavlem II., i čeští „lefébvristé“ tak hákliví?
„Katolíci byli tradičně zvyklí pohlížet na svou církev jako na jedinou Kristem založenou a katolické náboženství za pravé, nikoli však ve smyslu nějakého triumfalismu nebo povýšenectví,“ říká Semín. „I u jiných vyznání přece předpokládáme, že je jejich stoupenci považují za pravá a správná.“
Když Vatikán přislíbené povolení k vysvěcení následovníka odkládal, Lefebvre v červnu 1988 – „platně, ale nepovoleně“, jak upozorňuje papež – vysvětil ve Švýcarsku čtyři jmenované biskupy, které papežský úřad hned druhý den nato exkomunikoval. A tento krok právě zrušilo až letošní rozhodnutí papeže Benedikta XVI.
„Byl to neuvěřitelný zážitek, když jsme vpochodovali do baziliky Svatého Petra za zpěvu litanií, které jsme byli zvyklí zpívat jen v Econe,“ vzpomínal loni v listopadu na pražské konferenci katolického časopisu Te Deum člen bratrstva FSSPX Benoit Wailliez na to, jak na přelomu tisíciletí mohli už tradicionalističtí „schizmatici“ oficiálně přicestovat do Vatikánu a modlili se v římských bazilikách za papeže. „Vítáte muslimy a buddhisty, a nám byste baziliky zavřeli?“ vyčítali členové FSSPX Svatému stolci, když roku 2000 žádali o svolení k návštěvě, která podle Waillieze zapůsobila na papežskou kurii svou zbožností.
Aod roku 2005, kdy na trůn Svatého Petra usedl kardinál Joseph Ratzinger, se zdá být papežský úřad vůči Lefebvrovu bratrstvu smířlivější. „Může nás nechat zcela lhostejnými komunita, která má 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 řeholníků, 164 řeholnic a tisíce věřících?“ položil minulý měsíc řečnickou otázku Benedikt XVI. v listu všem katolickým biskupům. I svoje ztracené ovečky má zřejmě Vatikán dobře spočítané. Jak je tomu v Česku?
FSSPX v Čechách a na Moravě Směs čtyřiceti věřících, kteří během celebrace v Národním domě poklekají na parketovanou podlahu, působí stejně různorodě jako shromáždění každé jiné denominace. Kolem předzpívávajícího solitéra se modlí několik maminek, které nechaly kočárky venku před salonkem, pár mužů má na sobě sváteční oblek, ale jsou tu i teenageři v mikinách. Při společenské mikrosondáži člověk zjistí, že sem chodí věřící, „kteří mají pět titulů, i lidi dělnických profesí“, a návštěvníky tradiční mše prý spojuje hlavně „snaha být věrní tomu, co jsme zdědili“.
„Po pádu komunismu tady byli staří kněží, kteří sloužili tradičně a kteří se starým ritem dožívali. Pak začali sloužit tradičně v diecézích i další, ale vzhledem k nevůli nové církevní hierarchie to u nás po roce 1989 bylo téměř odsouzeno k neexistenci,“ stěžuje si na marginálnost „předkoncilových“ bohoslužeb urostlý kaplan Tomáš Stritzko, který dokáže i výklad o pohřbívání proložit suchým vtipem.
Pravidelně slouží jako jediný kněz z FSSPX v Čechách a na Moravě tradiční katolickou mši, a to už od svého vysvěcení v semináři v bavorském Zaitzkofenu, který absolvoval v roce 1999 – po šesti letech studia a roce vojny. V současné době cestuje a celebruje mezi Brnem, kde má v Česku Kněžské bratrstvo svou jedinou kapli, Prahou a Frýdkem-Místkem.
Zatímco tradiční mši v pařížském kostele Saint-Nicholas-du-Chardonnay údajně plní neděli co neděli tisícovky lidí, v celé ČR je účast na mších jednoho kněze marginální. „Po celých Čechách a Moravě chodí na mše bratrstva plus minus nějakých 150 až 200 lidí. Když se například koná Boží tělo v Brně, a tam přijíždějí lidi z celé republiky, jsou jich tam zhruba dvě stovky,“ konstatuje Semín.
Ani podle Stritzka v této zemi už po koncilu tradiční mše nikdy zástupy věřících nepřilákala: „Sloužil tu jeden čas tradiční mše i jeden polský kněz, ale ten zas odešel, protože se mu zdálo, že je tu málo věřících. Představoval si asi tisícové davy v kostele, a my přece jenom máme radost, když na mši přijde třeba čtyřicet věřících. To, co tady kněz považuje za úspěch, pro něj prostě nebylo.“
Samo bratrstvo začalo přitom v Československu sloužit mše roku 1991 – tedy v době, kdy zemřel jeho zakladatel Marcel Lefebvre a Vatikán vydával na sloužení tradiční bohoslužby výjimečné povolení – indult. Už papež Jan Pavel II. roku 1988 totiž apoštolským listem vybízel biskupy k využívání starého misálu z roku 1962 „ku prospěchu všech věřících, kteří by o to žádali“. Ale až Benedikt XVI. roku 2007 rozhodl, že ke slavení mše podle starého misálu nepotřebuje kněz dovolení od apoštolského stolce ani svého ordináře.
Vyhlídky dialogu „Domnívám se, že v naší diecézi není mnoho těch, kteří budou takový indult využívat a kteří by se chtěli vracet k latinské bohoslužbě v předkoncilním duchu,“ komentoval před dvěma lety kardinál Miloslav Vlk papežovo posvěcení tradičního rituálu, kterému sám není příliš nakloněn. Vztahy mezi biskupskou konferencí a FSSPX zůstávají napjaté dodnes. Konzervativní katolíci obviňují liberální hodnostáře římské církve z ostrakizace bratrstva, biskupové zas veřejně odsuzují Lefebvrovy stoupence jako schizmatické živly, které narušují liturgickou obnovu a propojují se s extremisty.
„Je možné, že na některou ze mší může přijít někdo, kdo má vyhraněné extrémní názory, ovšem to jsou lidi, kteří se tam nikdy dlouho neohřejou, protože jsou to dva světy, které se můžou v nějakém jednotlivci jakoby setkat, ale ne spolu existovat,“ odmítá podobná zobecňování Semín. Obavy z tradiční mše a jejích propagátorů přitom dnes nepanují jen mezi biskupy a primasem. I pro další kněze představuje předkoncilní mše nebezpečí, nechtějí se k ní však vyjadřovat, protože na ní třeba ani nikdy nebyli.
Existuje vlastně mezi tradičními a liberálními katolíky v Česku nějaká čitelná dělicí čára? Podle kaplana Stritzka rozhodně nevede mezi jednotlivými rozškatulkovanými skupinami, ale je individuální: „Náš zakladatel už řekl, že pravý katolík je ten, kdo přijímá všechno, co církev kdy učila, a to je ta dělicí čára. Jsou lidé v oficiální hierarchii, kteří jsou mimo tuto církev, protože hlásají věci, které jsou neslučitelné s katolickou vírou, a jsou lidé, kteří hlásají určité dubiózní věci,“ říká pevně Stritzko.
Rétorika tradičních katolíků se ani v Čechách nehlásí ke kompromisům, a když místní „lefébvristé“ ironizují vatikánské snahy po světovém míru všech náboženských vyznání, nezní – podobně jako kardinál – vstřícně ani tolerantně.
„Milí přátelé ,tridentského ritu‘, myslím, že by bylo dobré se vyvarovat nešikovných tvrzení, která jakoby implikují, že ,tridentský‘ ritus je nějakým způsobem ,lepší‘ či ,katoličtější‘,“ upozorňuje stoupence tradiční mše na webových stránkách věnovaných obnově tradiční liturgie Ondřej. A dialog mezi tradičními a liberálními katolíky opravdu někdy připomíná spor „dvou pravějších“, což budoucímu smíření a naukovému dialogu příliš dobré vyhlídky neskýtá. Mše ve volném čase Papež Benedikt XVI. ve svém dekretu Motu proprio z roku 2007 připustil, že v mnoha regionech „nemálo věřících přilnulo a nadále s velkou láskou a upřímností lne k předcházejícím liturgickým formám, jimiž se hluboce sytila jejich kultura a jejich duch“. Žádosti o výjimky pro tradiční mši s jeho dekretem sice odpadly, účast věřících na těchto bohoslužbách se ale v Česku nijak výrazně nezvýšila, přestože je například dominikáni slouží také v Plzni, Olomouci nebo ve Znojmě.
Pokud se má latinská mše nově sloužit u sv. Jiljí v Praze nebo Počaplech u Terezína, považují to „lefébvristé“ jen za výjimky. „Proč je to tady jinak než například ve Francii, těžko říct, ale určitě to souvisí také s tím, že je tady jenom jeden kněz,“ říká Semín. „Druhý kněz, pater Kučírek, působí v Innsbrucku a další tři mládenci jsou v semináři a ještě nejsou vysvěcení.“
Přestože zájem kněží o tradiční mši jako téma se údajně zvyšuje – a v této souvislosti se mluví například o biskupu Janu Baxantovi z litoměřické diecéze, který má být v dohledné době prvním českým či moravským sídelním biskupem, jenž bude tradiční mši po roce 1970 sloužit – v praxi ji převážná většina katolických kněží v Česku ani celebrovat neumí, anebo je pracovně příliš vytížená na to, aby se jí mohli dostatečně věnovat.
I v rámci probíhajícího uvolnění vztahů s Vatikánem zůstává totiž tradiční forma ritu definována jako mimořádná, což znamená, že kněží sloužící bohoslužby musejí především plnit své pastorační povinnosti a tradiční mši mohou sloužit – pokud to vůbec umějí – až po jejich splnění. „Prakticky z toho plyne téměř nemožnost, pokud k tomu biskup není nakloněn nebo řekněme alespoň tolerantní, jako býval pouze biskup Lobkowicz u svého bývalého generálního vikáře,“ říká pesimisticky Stritzko. „V ostatních případech je to v podstatě odsouzeno k neúčinnosti. Aspoň u nás, kde většina kněží je svými povinnostmi zahlcena.“
Když začne Stritzko dávat k dobru historku o tom, jak některé katolíky přitahovala v minulosti právě „zakázanost“ tridentské mše a útoky liberálních katolíků, přichází do salonku recepční a upozorňuje, že to tady potřebuje vyklidit a zamknout. Vycházíme tedy spolu na chodbu a cestou se ještě ptám kaplana, jak si vlastně představuje budoucí podobu věroučného dialogu, o kterém po zrušení exkomunikace, zdá se, mluví papež Benedikt XVI. i nejvyšší představený FSSPX biskup Bernard Fellay společným hlasem.
Kaplan Stritzko, který je evidentně háklivý na módní nadužívaní slova dialog, si cestou po schodech znovu povzdychne a prohlásí, že on si ho nijak nepředstavuje a nemusí si o něm ani nic myslet, protože on ten dialog nepovede. „Povedou ho naši představení, nebo pověření kněží. Já to nebudu, to vím a priori předem,“ směje se a upozorní na aktuálnější a palčivější starosti FSSPX: „Teď je důležitá otázka praktického a finančního zajištění apoštolátu. V Brně kapli máme, ale chtěli bychom svoji kapli i v Praze, což nebude jednoduché, protože my žijeme prakticky z darů od našich věřících. My nemáme žádnou podporu nebo církevní platy. U nás co si věřící zaplatí, to prostě mají,“ říká na rozloučenou kaplan Stritzko a s pomocí několika věřících nakládá v jedné z bočních ulic přenosný oltář zpátky do auta.
***
Jeden z viditelných sporů mezi „lefébvristy“ a větší částí katolické církve se týká slavení mše. Stoupencům arcibiskupa Lefebvra se nelíbí její „zmodernění“ – celebrace v místních jazycích a otáčení kněze čelem k věřícím a zády ke kříži. Může nás nechat zcela lhostejnými komunita, která má 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 řeholníků, 164 řeholnic a tisíce věřících? Benedikt XVI. papež
Proč je to tady jinak než jinde, těžko říct, ale souvisí to i s tím, že je tady jenom jeden kněz. Druhý kněz působí v Innsbrucku a další tři mládenci jsou v semináři a ještě nejsou vysvěcení. Michal Semín Institut svatého Josefa
Sloužil tu tradiční mše i jeden polský kněz, ale ten odešel, protože se mu zdálo, že je tu málo věřících. Představoval si tisícové davy v kostele, a my máme radost, když na mši přijde třeba čtyřicet věřících. Tomáš Stritzko kaplan
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktorem Orientace
