Byla červnová sobota roku 1974. V našem brněnském rodinném domku zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas Pavla Kohouta. Nikdy předtím jsme si nevolali. Ptal se, co dělám. Nebylo to slavné. Už téměř dva roky jsem byl zakázán, snažil se opatrovat dvouletého syna a přivydělával si překlady z češtiny do ruštiny, ovšem na jméno devětasedmdesátiletého inženýra Uvarova, někdejšího vězně z padesátých let. To jsem samozřejmě nikomu nesměl prozradit, a nadto jsem počítal s tím, že telefon je odposloucháván, ne-li kvůli mně, tak zcela jistě kvůli Pavlovi. Koktal jsem: „Vždyť víš...“
„Do Prahy nejezdíš? A kdybych tě pozval?“ Bylo mi jasné: Pavel něco organizuje. Už když se v devětašedesátém roce k mému velkému překvapení vrátil ze Západu a zasedl s námi na výboru Svazu spisovatelů, řekl: „Co budete dělat? Já jsem přijel bojovat.“ Drží slovo. Jenže já jsem do boje s komunisty neměl chuť. Bál jsem se jich. Věděl jsem už dlouho, že jsou zločinci. Byl jsem navíc čím dál přesvědčenější, že psaní a bojování nejdou dohromady. Ne, děkuju za pozvání, nejde to.
Do rozhovoru zasáhla má paní. Přiměla mě, abych se s ní o poslech podělil, a na papír přede mne načmárala velkými tiskacími písmeny: „Jeď.“ Musím vysvětlit, že jsem v té době byl „zbórané kořeň“. Nezřízeně jsem ji otravoval lamentacemi na svůj osud zlikvidovaného dramatika a klnul komunistům mrtvým i živým. Nebyla se mnou řeč o ničem jiném. Jediným slušným programem podle mě byl individuální teror. Ale jak jej má provozovat otec rodiny? V tom bylo mé největší dilema.
Nezlob se, to seš vůl Manželka byla v té době doslova naší živitelkou. Vydělávala, nasázela na zahradě brambory a zeleninu, naučila mě vařit a školila mě v péči o syna. Požadavek, abych Pavlovi vyhověl, jsem tudíž respektoval. Přijedu, ale ne teď. Na podzim. Tiskací písmena naléhala: „Hned.“ Pavel čekal. Pauza byla nesnesitelná. Řekl jsem: „Tak dobře. Poslední víkend v červnu.“ Tiskací písmena: „Zítra.“
Pavel s Jelenou mě uvítali ve svém maličkém bytě na Hradčanském náměstí. Oknem byl vidět Hrad. Politika sem vnikala jako vůně. Ale Pavla zajímalo, co jsem napsal za čtyři roky, po něž jsme se neviděli. „Jen jednu hru? A komus ji poslal? Nikomu? Nezlob se, to seš vůl. Tys přece měl smlouvu s německým nakladatelem.“
Tu smlouvu Dilia (Divadelní a literární agentura - pozn. red.) v roce 1972 zrušila, písemně mi to oznámila a já jsem mlčel v přesvědčení, že když se budu chovat rozumně, po několika letech mě omilostní a smlouvu obnoví. Pavel a další kolegové reagovali jinak: sdělili svým nakladatelům, že se budou zastupovat sami, a uzavřeli nové smlouvy.
„Takže jsi úplně bez peněz.“ Podotkl jsem, že zkouším nastoupit manuální práci, ale nikde mě neberou. Pavel se rozhorlil: proč prý bych dělal řidiče nebo asfaltéra, když jsem autor? „Ty si tak málo věříš?“ Zvedl telefon, vytočil mnohamístné číslo a spustil německy: „Haló, Erik? Mám tady kamaráda, vy jste ho zastupovali. Napsal hru. Ne, já ji neznám, ale určitě je dobrá. Že ti ji má poslat?“ Udělal jsem zoufalé gesto, protože poslat rukopis do zahraničí znamenalo udělat další krok k rozchodu s režimem. Pak už zbývalo jen podepsat politické prohlášení. Ale Pavel byl nezadržitelný. Slíbil za mě, že pošlu veškeré své rukopisy a podpíšu smlouvu. Pak se odmlčel a naslouchal.
Když rozhovor skončil, oznámil mně, že ve Svobodném vysílači v Berlíně leží honorář za mou rozhlasovou hru, kterou uvedli v roce 1971 podle platné smlouvy, ale Dilia peníze odmítla převzít s odůvodněním, že autora už nezastupuje. To mě dohřálo: my jsme v té době krutě nuzovali a dva a půl tisíce marek by nám při ženině hospodárnosti stačilo nejmíň na rok. A malí vrazi z Dilie, příručí velkých vrahů z ÚV KSČ, nás o ně připraví.
Ale Erik Spiess - vedoucí divadelního oddělení firmy Bärenreiter - nabízí, že honorář pro mě vyzvedne, potřebuje k tomu jen mou plnou moc. To rozhodlo. Na místě jsme ji sestavili a domů jsem se vracel s první dobrou zprávou za dlouhá dvě léta.
Objevil mi sílu Pavel Kohout byl patronem mého obratu. Samozřejmě že byl i rybářem lidí a já jsem ten biblický obraz neměl v lásce, ale v tomto případě jsem rád, že mě ulovil. Objevil mi sílu, která mi pak dovolila být důsledný a o dva a půl roku později podpisem Charty 77 vykřiknout spolu s ostatními, že jsme rdoušeni a že se to týká celé společnosti.
Byl to u mě výkřik zoufalství, nikoli programový politický krok, ale i k němu jsem se nakonec v roce 1988 odhodlal podpisem manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Myslím, že historie mého obratu vyjadřuje postavení, které Pavel Kohout zaujal v české kultuře. Jsem mu dlužen nejen dík, ale i poctivou zmínku o tom. Osmdesátiny mého patrona jsou k ní přiléhavou příležitostí.
***
Pavel Kohout
Narozen 20. 7. 1928 v Praze.
Po válce je nadšeným
stalinistou (kulturní atašé
v Moskvě, šéfredaktor
Dikobrazu, autor písně Zítra
se bude tančit všude),
v šedesátých letech oporou
liberálního proudu ve straně
a společnosti (na IV. sjezdu
spisovatelů přečetl
Solženicynův dopis),
v sedmdesátých letech
disidentem, jedním z iniciátorů
Charty 77 - a jako takový je
zbaven státního občanství.
Od té doby žije v Rakousku.
Je autorem dlouhé řady
dramat i románů. Otec
spisovatelky Terezy Boučkové.
O autorovi| Milan Uhde, spisovatel a dramatik ; Autor byl na počátku devadesátých let ministrem kultury a poté předsedou Poslanecké sněmovny.
