* LN Jste s Milanem Kunderou v kontaktu, navštěvujete ho?
Naposledy jsme u něj byli s manželkou před nějakými desíti lety. Strávili jsme tam několik nádherných hodin. Kunderovi nás zavedli do Picassova muzea a Milan nám podal spontánní picassovský výklad. Byl to skvělý esej a já lituju, že jsem tajně nepoužil maličký diktafon, který jsem měl u sebe. Ale zdálo se mi, že to nesmím udělat, i když jsem si pochopitelně představoval, že bych si záznam pouštěl jen pro nás doma a nikomu se jím nepochlubil. Kunderovi pak byli několikrát v České republice a pokaždé jsme se s nimi viděli. Několik posledních let nám zbývají jen telefonní hovory. Bývají dlouhé. Dal jsem si slovo, že se na jaře příštího roku rozjedu do Paříže, pokud se Kunderovým bude hodit mě přijmout, a to slovo beru vážně.
* LN Jak dlouho se přátelíte a jaký je váš vztah?
Známe se od roku 1952, kdy jsem poprvé využil toho, že jsme v Králově Poli bydlívali nedaleko, a vnutil se se svými básnickými pokusy. Od té doby jsem býval ve vilce na Purkyňově 6 občasným hostem. Od prvního setkání měly pro mě Kunderovy poznámky orientující význam. Svým vzděláním nápadně převyšoval úroveň běžnou mezi publikujícími českými spisovateli. Imponoval mi šíří záběru - byl básník, esejista, dramatik a prozaik. Zcela jistě jsem mu ani vzdáleně nebyl rovnocenným partnerem při diskusích, které jsme vedli. Právě od něj jsem v polovině 50. let, dávno před bolševickým 20. sjezdem, slyšel otevřené přiznání k zásadním pochybnostem o bolševickém převratu v Rusku a o světovém komunismu. Pro leckoho to nebylo nové poznání, ale v mém okolí byl Kundera daleko nejjasnozřivější. Byl čtenářem většiny mých her napsaných v době, kdy jsem byl zakázán a kdy oficiální spojení nebylo možné. Pokládal jsem si za čest, že jsem po pádu režimu v roce 1989 mohl být jako tehdejší šéfredaktor Atlantisu při dohodě o tom, že převezmeme péči o česká vydání Kunderových spisů.
* LNVčem podle vás tkví Kunderova literární výlučnost?
Kundera ve své próze navázal nikoli na velké a obecně vžité tradice sentimentalizujících románů 19. století, ale na neméně velké, avšak pozapomenuté přednosti, především na asentimentální humor a nadhled romanopisců století osmnáctého. V jejich duchu pojal své romány jako hru odehrávající se před čtenářem a se čtenářem, k němuž se autor obrací i občasnými esejistickými monologickými promluvami. Je to princip živý i v dobrém divadle: autor je všemocný tvůrce a vykladač svých postav, a proto nikoli moralista a soudce. Posílá je do světa, o jehož pochopení sám usiluje, a přiznává, že v tom není suverénní. Překročil tím zásadně meze angažované literatury, která u nás dostala závažné slovo v některých uměleckých projevech disentu a dodnes ve světě i u nás uplatňuje hlučnou, ale plochou protestní poetiku. Jako disident jsem tuto kunderovskou lekci zvlášť ocenil a přijal. Milan Kundera ji kromě toho skvěle prostředkuje ve svých esejích. A ještě v něčem je výlučný: odmítá vyhovět nadvládě médií a poskytnout své soukromí jako nástroj propagace svého díla. Nenapodobuje valnou většinu světových autorů, kteří vystupují před veřejností jako subjekty, jež se tak volky nevolky stávají daleko přitažlivějšími než to, co napsali. A konečně: hájí starý princip, podle kterého je spisovatel vlastníkem svého díla a má nenarušitelné právo o něm rozhodovat i po jeho zveřejnění, jakkoli to někomu může připadat podivné. Spisovatelova tvorba podle Milana Kundery nepatří společnosti ani národu, ale především svému tvůrci.
* LN Sleduje, co se v Česku děje a co se o něm píše?
Nevím, jak soustavný je při sledování českých událostí, ale zájem o ně projevoval vždy zcela spontánně a vím na základě bezprostředního zážitku, jak se pro ně snažil zaujmout francouzské novináře. Myslím tím samozřejmě události politického dosahu. Všiml jsem si, že čte ne-li všechny, tak alespoň velmi četné české kritické ohlasy své tvorby. Nejsou mu lhostejné. Nad každým nepochopením se zamýšlí. To není výzva kritikům, aby k němu byli ohleduplní, nýbrž poznatek, že se Milan Kundera s českým prostředím nerozloučil a že to prostředí pro něj i nadále zůstává nenahraditelným.
* LN Za jakého spisovatele se považuje - za francouzského, nebo za českého?
Nikdy jsem se ho na to neptal. Vím, že je Čech narozený na Moravě. Jeho janáčkovské eseje nevznikly náhodou a jsou nadány vhledem tak hlubokým, že samy svědčí o jeho rodném listě. Má kromě českého občanství i francouzské, ale hlavně: od určité doby píše francouzsky. Vysvětlil to podrobně v poznámce k českému vydání románu Žert, jenže tu zřejmě četl málokdo. Zjistil ke svému překvapení, že někdejší francouzský převod tohoto českého originálu trpí překladatelskou svévolí a není věrný. Od té doby bděl nad překlady svého díla s nejvyšší možnou důsledností. Muselo to být velmi namáhavé. Posléze ovládl francouzštinu tak, že ji může používat jako romanopisec, a dal jí přednost před češtinou, protože dobří překladatelé z francouzštiny existují... Je to racionální rozhodnutí muže, který na otázku, na čem mu nejvíc na světě záleží, odpověděl, že nikoli na vlasti, nýbrž na jeho románech. Považuje se tedy především za spisovatele. Přívlastky jsou méně důležité. I my bychom si na to u něj měli zvyknout.
* LN Nekomplikuje si přece jen život, když nechce, aby jeho knihy do češtiny překládali jiní? Hovořili jste o tom?
Nebylo potřeba o tom mluvit. Rozumím i bez vysvětlení tomu, jak si spisovatelé, kteří jsou dbalí sami sebe, život nepřetržitě komplikují. Nejsou ochotni přizpůsobit své vidění světa vládnoucí a cenzurující ideologii ani se s ní pokusit o chytrý kompromis, a tak se z nich stávají disidenti, vnitřní emigranti nebo štvanci, odsouzení k odchodu ze země. Považují sami sebe za nejautoritativnější odborníky na svou češtinu, a proto si nedovedou představit, že by někdo jiný, tudíž méně autoritativní, převáděl jejich věty z jiného jazyka do jejich rodného. Z téhož důvodu nedovolí například české vydání svého staršího díla, jestli považují za nezbytné revidovat je a upravit, i když se vydání nadlouho oddálí. Jsou schopni dlouhé hodiny strávit nad domněle filologickým problémem a mobilizovat k tomu veškerou znalost češtiny. Jsou to perfekcionisté. Znám jich několik mezi skladateli: při provádění svých skladeb neodpustí účinkujícím hudebníkům ani to nejmenší. Perfekcionista mezi spisovateli je výjimečnější fenomén. Téměř všichni jsme se fakticky smířili s novodobými nehoráznými zásahy nedovzdělaných šéfredaktorů, redaktorů a korektorů do sféry, která by měla být výhradně naše, totiž do textů podepsaných našimi jmény. Milan Kundera se s tím nesmířil. Jeho jazykové nároky jsou absolutní. Jsem mu za to vděčný a doufám, že jeho postoj má smysl a není ztracen. Jak vládne češtinou, ukázal v překladech svých esejů, které uveřejnil v měsíčníku Host. Je to pro mě výraz naděje, že si jednou přečteme i českou podobu jeho románů existujících zatím originálně jen ve francouzštině.
