Odvolaný šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Pernes i stále ještě předseda Občanské demokratické strany mají společné mnohem víc, než se zdá -a oba by bezpochyby srovnání vytočilo. Ale: oba udělali spoustu chyb, ale vaz jim zlomila až směšná, či možná až absurdní kauza.
Pernese srazil případ plagiátorství v případu knížky Svět Lidových novin. Pernes udělal nepěknou věc a doslovně opsané věty, pasáže, dokonce i shluky odstavců působí děsivě. Jenže... JP zkompiloval starší texty, přidal vlastní kousky, to celé zabalil do balíčku a vydal pod svým jménem - leč původním autorům kredit v knize přiznává. I proto by šlo zaujmout shovívavý postoj. Navíc šlo o rozháraný rok 1993, text je „nájemnou vraždou“ (zakázka vydavatelství Lidové noviny), publikace je spíš brožura. Kdyby se autor kál, kdyby to byla jediná skvrna na čistém štítu rytíře, kdyby dal půl honoráře „okopírované“ pětasedmdesátileté Blance Maškové, jistě by mu to vše prošlo.
Křivda na Topolánkovi byla větší: Neřekl nic o Židech ani o homosexuálech, naopak neobratně dokazoval, že z etnicity či sexuální orientace nelze vyvozovat žádný závěr o člověku. Kdyby měl Topolánek podporu svých lidí, semkli by se za ním a skandál by vyšuměl. Jenže u obou mužů se chyba stala zástupným argumentem za jiné přešlapy.
U Pernese, obávám se, šlo o hlubší problém. Lidé, kteří chtěli hlavně ústav stabilizovat a uklidnit, se začali o profesionální kariéru JP pečlivěji zajímat a pochopili, že s tímto člověkem to asi nepůjde. Čteme-li pečlivě výňatky z jeho knihy o Emanuelovi Moravcovi a srovnáme se starší prací studenta Josefa Vytlačila, místy až mrazí. Z Pernesova příběhu se ukazuje, že on bral opisování od mladších jako metodu, součást práce. Navíc své zdroje často a záměrně shazuje („student“, „mladý historik“, „zabýval se dílčím aspektem“).
Nejlepší shrnutí nabízí zmíněná paní Mašková: „Že studoval VUML, no prosím, to je jedna věc. (...) V čele ústavu by stát neměl, tam by měla být pravda a charakter na prvním místě.“ Jiří Paroubek si mne už několik měsíců nebral do úst - málem se mi po tom stýskalo. Ale vážně: Bránit se překrucování vlastních slov je od nás novinářů krapet pokrytecké. Jednak máme prostoru habaděj, jednak, cynicky řečeno, mají politici na dezinterpretaci jisté právo. Mnohem častěji překrucujeme my je. Krom toho, že mi slovo spodina omlacuje o hlavu ve včerejším rozhovoru pro LN Paroubek, se na mě zlobí i čtenáři. Někteří si jeden z mých textů vykládají slovy: „Lidé, co neplatí daně nebo volí ČSSD, jsou spodina.“
To jsem, prosím pěkně, nenapsal. O Paroubkově slovenské inspiraci jsem napsal: „Vidí, že ve spojení se skutečnou politickou spodinou (tam SNS, tady KSČM) jde dlouhodobě vládnout - bez jakéhokoli ohledu na daně platící třetinu, nedej bože na společenské elity.“
Snad je zřejmé, o jaké spodině autor mluvil - i když pochází z Chlívku.
***
Pondělí JAZYKOVÁ Úterý CHLÍVEČEK Středa ARCHIV
ORDINACE Ondřeje Tučka Petra Kamberského Petra Zídka
Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ Pátek STŘELNICE Sobota ZKRATY A VÝBOJE
Petra Koláře komentátorů LN Ondřeje Štindla
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ redaktor LN
