Jedenáctiletá Marisa Madieriová odešla se svou rodinou z Rijeky do Itálie, do Terstu. Před životem ve sběrného táboře dívku uchránili strýc a teta, kteří ji odvezli do benátského bytu. Před probuzením se z dětského snu ji ale uchránit nemohli: „Z malé holky, která opustila Rijeku, dojela do Benátek dospívající dívka.“
Českého čtenáře napadne paralela s odsunem sudetských Němců. Jistě ne zcela scestně, i když odchod Italů z tehdy jugoslávského území měl punc dobrovolnosti: „V letech 1947 až 1948 byli všichni Italové, kteří ještě zůstali v Rijece, postaveni před volbu: museli se rozhodnout, zda mají přijmout jugoslávské občanství, nebo opustit zemi. Moje rodina zvolila Itálii a zažila rok ústrků a pronásledování. Vypověděli nás z bytu a byli jsme nuceni žít v jedné místnosti se všemi věcmi na hromadách.“
A prostředí sběrného tábora Silos v Terstu bylo poté ještě horší. V obrovské budově žili uprchlíci namačkáni v těsných kójích. Při čtení knihy Vodově zelená často naskakuje otázka: Proč tolik ústrků, když se lidé jen přestěhovali z jednoho města do druhého?
Otcův rytířský román Rijeka s Terstem od sebe nejsou nijak daleko. V jednom městě se Marisa Madieriová (1938–1996) narodila a v druhém zemřela. Kromě Vodově zelené (1987) vydala už jen Mýtinu (1992) a několik povídek. Byl za touto publikační skromností autorčin ostych, či se ve zralém věku zkrátka stala taky-spisovatelkou, neboť byla manželkou významného italského prozaika Claudia Magrise? I kdyby byla pravdivá druhá možnost, nyní přeložená kniha dodává Marise Madieriové k takovému konání oprávnění.
Vodově zelená přináší deníkové záznamy z let 1981–1984, jejichž styl je velmi pozoruhodný. Autorka sice city neskrývá, přesto její věty vyzařují intenzivní smířenost s realitou a nechuť cokoliv retušovat. O svém otci tak píše: „Otec vždycky dokázal ve vzpomínce šťastně pozměnit svou minulost a přetavit svůj život, během něhož zažil opravdové pády i zadostiučinění, bídu i tvrdošíjné vybředávání z bídy, do rytířského románu, plného dobrodružství a slavných činů, kterým nakonec uvěřil.“
Portrét tatínka, jenž se kvůli své světácké naivitě dostal i do vězení, není však nijak jednoznačný: „Tušila jsem příčiny potlačovaných slz maminky, která trpěla v tichosti a neopovážila se vzepřít, a v duchu jsem si říkala: ,Já plakat nebudu.‘ Neodpustila jsem tátovi, že chodil za jinými, když si vzal tu nejkrásnější a nejmilejší ze všech.“ Jakou barvu má láska V zápisech Marisa Madieriová nenuceně vyjevuje celou rodinnou historii, včetně přežívání v terstském sběrném táboře. Nechybí ale ani reflexe současnosti: „Možná ta bulka, kterou jsem už zase nahmatala na prsu, mi připomíná stín, s nímž musíme žít.“
Poklidně plynoucí próza tak připomíná ve stínu se vinoucí lesní pěšinu, na níž se však čas od času objeví prudký sráz. Autorku přitom nelze podezírat z hraní na efekt či z kupčení s city. Její kniha jen ukazuje, jak se to krásné vždy opírá o rameno toho děsivého.
Jedním z nejsilnějších momentů Vodově zelené je pasáž, kdy je dívka v benátském Ústavu Matky Campostriniové starou jeptiškou nesmyslně nařčena z toho, že si brala inkoust z cizího kalamáře: „Brečela jsem nad smrtí babičky a dědečka, nad tátovým uvězněním, nad maminkou, která je daleko, nad exilem a samotou, nad chybějícími polibky, dírami v botách, plakala jsem nad těžkostmi vyrůstání a strastmi žití.“ A na prázdniny dívka mohla jet jen do sběrného tábora Silos. Z jeho tísnivého prostředí ji proto matka poslala opět do samoty – do letní ozdravovny.
Útlá kniha Marisy Madieriové se tak člověka dotýká hned v několika rovinách. Vodově zelená se povětšinou tváří „jakoby nic“, ale po jejím dočtení se obrazy zachycené v mysli stále vracejí a dále rostou.
A proč „vodově zelená“? Později na gymnáziu totiž matka Marise Madieriové koupila komplet „v barvě nilské zeleně“: „Té barvě se také říkalo vodově zelená a pro mě je to dodnes barva lásky.“
***
Poklidně plynoucí próza připomíná ve stínu se vinoucí lesní pěšinu, na níž se však čas od času objeví prudký sráz. Autorku přitom nelze podezírat z hraní na efekt či z kupčení s city.
HODNOCENÍ LN
****
Marisa Madieriová: Vodově zelená
Přeložila Kateřina Vinšová Pistorius & Olšanská, Příbram 2007, 136 stran
