Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme zasvé. Dnes v noci ke mně přišel anděl od Boha... a řekl mi: „Neboj se, Pavle, ty se před císaře dostaneš. A Bůh ti daroval všechny, kdo jsou s tebou na lodi. Buďte proto dobré mysli.“ Skutky 27:23-25 Roku 60 po Kristu se panovníkem římské provincie Judea stal Porcius Festus. Mezi nevyřešené problémy, které mu zanechal jeho předchůdce, patřil i případ Pavla z Tarsu, putujícího kazatele obviněného vysokým jeruzalémským knězem Ananiášem z toho, že vodí křesťany (nežidovské víry) do chrámu. Jako římský občan uplatnil Pavel své právo a požadoval, aby byl vyslýchán císařem v Římě. Tím chtěl odvrátit „monstrproces“ připravovaný proti němu v Jeruzalémě.
Pavel úpěl už dva roky ve vězení, ale nyní byl po krátkém výslechu dopraven do Caesarey na loď do Říma. Pavel byl osobou s určitým postavením - jednak byl hlavním mluvčím rychle se šířícího křesťanství, jednak členem prominentní a respektované rodiny. Díky tomu mu bylo dovoleno vzít s sebou nejméně jednoho přítele v přestrojení za osobního sluhu. Byl jím svatý Lukáš, jehož záznam v evangeliu udělal z Pavlovy cesty do Říma jednu z nejlépe popsaných plaveb ve starověku. Svatý Lukáš naštěstí nebyl námořník, a tak vysvětluje mnohé z toho, co staří mořští vlci považovali za samozřejmé. Cestoval s ním také centurion jménem Julius, jehož úkolem bylo eskortovat Pavla a další vězně do Říma. Nastala druhá polovina srpna a to bylo pro tehdejší námořní sezonu dost pozdě. Julius kvůli tomu ani nemohl najít loď plující přímo do Říma, a namísto toho musel vzít zavděk obchodní lodí do Myry v Malé Asii. Myra byl významný přístav, odkud mělo být poměrně snadné dostat se dál. A tak se Pavel a jeho spoluvězňové vydali na plavbu v malé pobřežní lodi dlouhé asi 21 metrů obsluhované půltuctem námořníků, kteří kormidlovali pomocí vesla upevněného v havlince na zádi.
Vězňové a zřejmě i centurion spali na otevřené palubě, pokud se centurionovi nepodařilo díky svému postavení obsadit kapitánovu kabinu. V Myře skupina přestoupila do alexandrijské lodi, což bylo zřejmě větší plavidlo, v němž se každoročně dováželo zrní z Egypta, aby se z něho napekl chléb pro římské plebejce. Loď se svatým Pavlem se probíjela nepříznivým počasím, až našla útočiště v přístavu Lasea na Krétě, kam připlula někdy v polovině září.
Tam všichni čekali, až se zlepší počasí. Díky zdržení se však cestující ocitli v samém závěru námořní sezony, protože zima je ve Středomoří neslavně proslulá náhlými krutými poryvy větru a bouřemi. Donucen okolnostmi svolal Julius concilium, aby se rozhodlo co dál. Bylo přihlédnuto i k Pavlovu názoru, protože měl s cestováním bohaté zkušenosti, přestože vzhledem k jeho společenskému postavení v malé skupině nebylo vůbec žádoucí, aby se porady zúčastnil.
Mořské bouře Po poradě sdělil Pavel Lukášovi své neblahé tušení, že „pochybili, když nejednali poněkud rozvážněji“ a nepočkali v bezpečí přístavu na konec zimy.
Jeho podezření posílila i skutečnost, že se centurion nakonec rozhodl plout s Pavlem na lodi, která sloužila k převážení zrní v císařských službách.
Využili výhodného jižního větru a vypluli. Ale ještě než mohli nechat Krétu za zády, zahnala je náhlá bouře do klidnějších vod v závětří ostrova Kauda.
Vítr začal vanout od severovýchodu a změnil se v divokou vichřici, která po několik dní hnala loď směrem k Africe. Námořníci se snažili zpevnit loď pomocí lan vedených spodem kolem trupu, jimiž chtěli loď svázat kolem dokola, ale lodní žebra byla pod obrovským tlakem a do lodi začala pronikat voda. Do moře museli nejprve vyhodit náklad, pak osobní majetek cestujících a nakonec i lodní kování.
Pavel říkal klidným hlasem pasažérům i posádce, že nikdo není v nebezpečí. Možná že ostatní ujišťoval tím, že on sám už jednou ztroskotal, a přece to přežil. Tentokrát loď odolávala drsnému počasí skoro dva týdny, ale pak námořníci zaslechli šumění příboje a bylo jim jasné, že jsou blízko země. Přistáli u ostrova Malta, zřejmě u strážního mysu Koura v zátoce, která dnes nese jméno svatého Pavla. Námořníci dostali svou potácející se loď ke břehu, všichni se v bezpečí vylodili a vlny za nimi roztříštily loď na kousky.
Naštěstí se díky Pavlově moudré radě podařilo zachránit i vybavení z lodi. Domorodci ztroskotancům velkomyslně pomohli, takže dokázali přečkat zdejší zimu...
James Cook 1768-1771 Mým cílem je dostat se nejen dál než kdokoliv přede mnou, ale tak daleko, kam až se podle mého názoru může člověk dostat.
James Cook, 30. ledna 1774 James Cook vykonal tři výpravné cesty, jejichž celková délka se rovná délce letu na Měsíc, a prozkoumal tak velikou plochu zemského povrchu, jako dosud nikdo před ním. Pomohl také zvítězit v boji s kurdějemi a byl průkopníkem navigačního umění.
Jeho mapy byly tak přesné, že některé z nich se používaly ještě na začátku dvacátého století. A kromě toho vyvrátil největší tehdejší mýtus o existenci „obrovského jižního kontinentu“ - zlaté země (provincea aurea), která měla učinit národ objevitelů tím nejbohatším na Zemi.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Roku 1768 uspořádala Britská admiralita a Královská společnost vědeckou objevitelskou výpravu zaměřenou na pozorování přechodu Venuše, vzácného astronomického jevu, při kterém kolečko Venuše přechází přes sluneční kotouč.
Z délky trvání jevu dovedou astronomové vypočítat vzdálenost Slunce od Země a také odhadnout velikost vesmíru. Nebyla to jen akademická záležitost, členové Královské společnosti napsali v žádosti o finanční podporu králi Jiřímu III., že to „přispěje k rozvoji astronomie, na níž je navigace tolik závislá“. K úspěšnému pozorování bylo třeba vydat se někam do jižního Pacifiku a k tomu byl zase zapotřebí kapitán, který tam v pořádku dopluje. První část problému byla vyřešena nedávným objevením Tahiti, ležícím na výhodném místě v jižním Tichém oceánu, jež bylo vhodné pro pozorování jevu.
Také při volbě kapitána měla admiralita šťastnou ruku. Vybrala Jamese Cooka, syna skotského zemědělského nádeníka. Narodil se roku 1728 v Martonu v Clevelandu, první zkušenosti získal v obchodním loďstvu ve Whitby a roku 1755 přešel do Královského loďstva, kde si získal velkou reputaci pro své „mimořádné nadání a schopnosti“. Když mu bylo roku 1768 svěřeno velení královské lodi Endeavour (Úsilí), nebyl ani kapitánem, ale pouhým poručíkem. Admiralita však znala jeho navigační schopnosti a jeho práci v Kanadě, kde puntičkářsky zmapoval nové země zabrané Británií. Byl také schopný astronom, uměl určovat zeměpisnou šířku podle hvězd, a dokonce ve Zprávách Královské společnosti publikoval stručný text o slunečním zatmění. James Cook byl skvělou kombinací námořníka a vědce, a výborně se proto hodil k vedení výpravy.
Plavba královské lodi Endeavour Cook vyplul z Plymouthu 26. srpna 1768 na speciálně upravené lodi, jež dříve sloužila k přepravě uhlí, na cestu, která se měla stát jednou z největších v historii. Posádku tvořilo devadesát čtyři mužů včetně námořních důstojníků a jejich sluhů. Nejznámějším členem posádky byl Joseph Banks, ohromný boháč a vlivný člověk.
Banks, později baronet Joseph, čestný ředitel botanické zahrady v Kew a prezident Královské společnosti, byl legendární aristokrat a skutečně vášnivý přírodovědec.
Jeho odborné znalosti změnily tehdejší přírodovědu, když po návratu rozšířil počet všech známých rostlin o celou čtvrtinu.
Cook zavelel k plavbě na Tahiti, aby tam byli 3. června 1769 a mohli pozorovat přechod Venuše. Nějaký čas jim zabrala cesta na jih z Lamanšského průplavu na Madeiru a do Rio de Janeira a potom na jih podél jižní Ameriky k Hornovu mysu. Další dva a půl měsíce zabralo lodi Endeavour, než se dostala přes širé vodní pláně z ledových bouří v oblasti 60 stupňů jižní šířky (ve dvou třetinách cesty k jižnímu pólu) pod tropické slunce Tahiti, aniž cestou potkala jedinou zemi.
Až konečně 10. dubna 1769 spatřil Cook v dáli sopečné vrcholky a za dva dny zakotvili v široké a dobře známé „Královské zátoce“ Matavai na Tahiti. Sedm týdnů před očekávanou událostí! Domorodci připluli na kánoích, aby je uvítali. Cook nechal ihned postavit tábor, který nazvali „Fort Venus (pevnost Venuše)“ a Banks zahájil svůj botanický a etnografický výzkum. 3. června po rozbřesku byla obloha „příznivá“, ale pozorování přechodu bylo zklamáním, protože neostrý obrys Venuše, tzv. polostín, způsobil, že nebylo možné určit přesný okamžik, kdy zakryla Slunce. Výsledky Jamese Cooka i ostatních pozorovatelů se lišily v čase, dohodli se tedy na určitém kompromisu a víc se k tomu nevraceli. Zbývající čas na ostrově strávil Cook rozličným zkoumáním, jehož přesnost byla tak vynikající, že jeho vědecké výsledky využívali mořeplavci ještě dalších sto let.
„Na Jih“ Po třech měsících strávených na Tahiti otevřel Cook druhou zapečetěnou obálku s tajnými pokyny admirality: zamířit na 40 ° jižní šířky a důkladně prozkoumat Velký jižní kontinent - svatý grál objevitelů. Nechali za sebou Společenské ostrovy a pluli k jihu. Jakákoliv „země“, která se mu připletla do cesty, se však za chvíli ukázala jako pouhý mrak. Čím více na jih pluli, tím bylo počasí chladnější, námořníkům přimrzaly ruce k lanoví, ale žádný světadíl se stále neukazoval. Nikde nebyl ani náznak nějaké blízké země. Cook splnil úkol a dosáhl 40. stupně jižní šířky, aniž zahlédl jakoukoli zemi. Poté se vrátil kousek k severu, načež již plul na západ k pobřeží, jehož části zmapoval o sto let dříve holandský námořník Abel Tasman.
6. října 1769 ve dvě hodiny odpoledne konečně spatřili zemi. Je snad tohle ten hledaný „Velký jižní kontinent“? Banks o tom byl přesvědčen, Cook byl skeptičtější, ale podle instrukcí provedl důkladný průzkum, z něhož vyplynulo, že jde o dva velké ostrovy Nového Zélandu, a tak je zabral pro krále Jiřího III. V průběhu času se James Cook na ostrově spřátelil s místními Maory a 31. března 1770 znovu odrazil od břehu a za čas rozbil naděje těch nejzarytějších „kontinentalistů“: během tří následujících měsíců prozkoumal a zmapoval 3860 kilometrů pobřeží Nového Zélandu, přičemž přistál jen na osmi místech. Vytvořil tak jedno z nejpozoruhodnějších děl v dějinách kartografie. Úkoly admirality byly splněny, teď už zbývalo jen dostat se co možná nejbezpečnější cestou domů. Cook zamítl přímou cestu kolem Hornova mysu a pustil se podél nezmapovaného pobřeží „Nového Holandska“ (Austrálie) do Batávie (Jakarty)...
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Robin Hanbury-Tenison Sedmdesát velkých výprav
Překlad: Libor Hofman Vydalo: nakladatelství Slovart 304 stran, 799 Kč
Zítra: Rok 1968 v Československu
